Každý ať Krista následuje podle své životní situace a tomu odpovídající formou. - archív citátů

29. 3. 2014 , Jan Samohýl (Foto: Michal Němeček)

Etymologicko teologická úvaha nad pojmy hřích a dluh

Etymologicko teologická úvaha nad pojmy hřích a dluh
Znamení na cestě
 
Jedno z velkých témat filosofie je snaha vymezit, co nebo kým je člověk.
Obtížnost otázky vedla k mnoha odpovědím a některé definice měly i politický dopad.

          Člověk je ve své nejednoznačnosti bytostí mnohoznačnou. Max Scheler dokonce tvrdí, že podstata člověka je v jeho nedefinovatelnosti.[1] Téma člověka, jeho posláni, místa ve světě, smyslu jeho života je klíčovým tématem, a to nejen filosofie. Z platónské tradice pochází interpretace, která na tento problém nahlíží poměrně netradičně. Slovo anthropos – člověk pochází ze zvláštního užití významů dvou sloves, anatheorein – důkladně pozorovat, pozorně prohlížet a orán – vidět, spatřit, vnímat, ale i zažívat, mít zkušenost. Podle tohoto výkladu by člověk mohl být, ten, který rozvažuje nad tím, co spatřil či co zažil, ten který reflektuje svou zkušenost, svůj pohled a názor na svět.

 

            Člověk jde životem, rozmýšlí své jednání, pozorně prohlíží a rozhoduje se, podle toho, co zažil, co pochopil, co přijal za vlastní. (a tím je i specificky člověk) Jedno ze základních kriterií jeho cesty je cíl, finální zaměření jeho snažení. Z pohledu cíle se ptá po smyslu a hledá prostředky k jeho dosažení. Na cestě jsou různé překážky, nástrahy, ale i možnosti a šance. Některé jsou zde a jsou spojeny s dobou, kulturou nebo globálními problémy civilizace, jiné si působí člověk sám. Jedním z pojmů, které jsou znakem překážek na cestě k cíli, typické svou mnohoznačností, svou interpretací v různých společenských a kulturních kontextech jsou pojmy hřích a dluh.

            Tyto pojmy jsou užívány především, ale nejen, v náboženských souvislostech. V starozákonních textech slovo hřích je vyjádřeno hebrejským pojmem chet, což znamená nejčastěji minutí se cíle. Pojem vyjadřující pokaní, snahu o změnu tešuva, znamená návrat, obrácení se, cesta zpět k počátku. V řečtině je jazykovým ekvivalentem apostrefein, v latině conventor. V tomto smyslu je tedy hřích orientační chybou na cestě, ztrátou orientace, možná i zablouděním. Pokání pak obracením se tam, kde jsme ještě měli jistotu své orientace, návrat na cestu k cíli.

Etymologické souvislosti pojmu hřích jsou mnohem širší a hlubší, zasahují v člověku roviny psychologické a náboženské, zatím co význam pojmu dluh roviny profánní a právní, (viz dále). Jazykový a významový posun budu sledovat především v řečtině a slovanských jazycích, neboť v latině k velkým změnám nedošlo a ani další jazyky pro naše chápaní nemají zásadní význam. Pojmy hřích a dluh mají v řečtině mnoho ekvivalentů, vzhledem k možnému rozsahu práce jsem vybral fundamentální a nejčastější slovo hamartia – mýlka, blud, poklesek, vina, následek provinění, hřích a slovo ofeiléma – dluh, povinnost, vina.

            Nejprve se podíváme na souvislosti pojmu hřích. Staroslovanské slovo grěh (ruské grech, polské grzech) v původním smyslu znamenaly mýlka nebo chyba, později bloudit nebo i poblouznění (pogrěšiti – strsl.)[2] Obecně toto všeslovanské slovo znamená zjištění, že něco chybí, (v ukrajinštině dokonce slovo hrich označuje vynechané místo při orání)[3] Další významové souvislosti ve slově hamartia, tak jak jej užívají řečtí filosofové a literáti  (Herakleitos, Sofoklés, Euripidés, Platón), jsou ve smyslu - nedosahovat, chybovat, bloudit, pozbývat něčeho a pod. U Homéra se překladá sloveso hamartia pozbyl (pozbyl milého otce Hektora)[4] nebo (pozbyl Kyklop zrak Odysseovou rukou)[5]

            Další jazykový posun můžeme sledovat od řec. slova chrinein  - mazat, zamazat, a ten je už velmi blízký náboženskému a etickému pojetí slova hřích, jak mu rozumíme v dnešní době nejčastěji. V podobném významu je užíván i ve starozákonních textech. Další zásadní významový posun se nabízí v jazykové podobnosti ve strsl. slově pogrech, což znamená neplodnost,[6]evokující něco negativního či stigmatizujícího.

            Zásadní teologický posun je možné najít až v textech novozákonních. Hřích je bytostně součástí nejen mravního, ale především náboženského života člověka, stává se zasadní překážkou na cestě k Bohu. Hřích a jeho odpuštění je jednoznačně mimo kompetenci člověka. V Markově evangeliu (Mk. 2,7) se proklamuje, kdo jiný může odpustit hříchy, než Bůh (podobně Mt. 6,6, Jan 1,29). Pro srovnání je v NZ i pojem paraptóma, jež se také překládá hřích, ale také jako přestupek, který je řešitelný člověkem (např. 2. Kor. 5,19 nebo Řím. 5,15). Ovšem pojem hamartia nespadá do kompetence člověka, je chápán jako vina v hlubším náboženském smyslu. V křesťanském kontextu Ježíš má pravomoc na zemi odpouštět hříchy (Mat. 9,6).

            Zdá se, že slovo hřích je chápáno ve smyslu omyl nebo chyba, která se stala, a která je svým způsobem definitivní. Podobně tak i ve smyslu sejití z cesty nebo zabloudění. Určitá konečnost, vnímaná negativně je ve významech zamazání, neplodnost a ve velmi silném kontextu ztráty Boží přítomnosti, jak to můžeme chápat v textech NZ.

 

            Druhý pojem, který chci srovnat je slovo dluh. Toto slovo má jazykovou spojitost s adjektivem dlouhý, ve smyslu dlouhá platební lhůta, je zde i podobnost s latinským výrazem indulgere shovívat.[7] Strsl. slovo dlg znamená dlužit, ale i mít povinnost, právo. Podobný význam najdeme i v polském dlug, irském dligim, ale i v gótském (jediná podobnost s germánským jazykem) dulgs.[8]

            V řečtině pojem ofeiléma, znamená dluh, povinnost, ale i právě hřích. Sofoklés ho užívá ve smyslu povinný službou, jinak se vyskytuje převážně ve smyslu finačního nebo jiného dluhu. Ve stejném smyslu tento výraz používá i Homér (zajímavější příklad je, že Achilles měl povinnost modlit k bohům). V textech SZ je chápáno slovo ofeiléma, výhradně právně (Neh. 5,10 nebo Neh. 10,31) tento význam je naznačen i v novozákonních textech, nejjasněji v Mat. 18,24-28, podobenství o nemilosrdném služebníku.

            Zdá se, že pojem ofeiléma přeložený jako dluh má výhradně profánní a právní význam. Klíčový teologický rozdíl je nejmarkantněji vidět v textu modlitby Otčenáše u evangelisty Lukáše (Lk 11,4). Prosíme...odpusť nám naše hříchy (hamartiás), neboť i my odpouštíme, kdo se proviňuje proti nám (ofeilonti). Bůh odpouští, to, co se zdá definitivním zablouděním na cestě a žádá prominutí toho, co je v možnostech člověka.

 

            Křesťanská teologická interpretace (zvl. pavlovská) však v pochopení a použití slova hamartia jde ještě dále. Ježíš nejen, že hříchy odpouští, ale je i s hříchem, zvláštním způsobem,ztotožňován. V novějších překladech najdeme výraz... za nás ho učinil hříchem hamartián (2. Kor. 5,21)[9] či ...poslal svého Syna v podobnosti těla hříchu hamartiás (Řím. 8,3).[10] Ježíš se ztotožňuje s hříchem, s oním minutím cíle, zablouděním či dokonce s onou stigmatizací a náboženskou diskvalifikací. Ježíš je nejen na blízku hříšníkovi, ale sám se s ním ztotožňuje. Hřích se paradoxně stává znamením blízkosti Boha. To co bylo minutím cíle se stává setkáním s Cílem. Pavel dokonce uvažuje, kde se rozšířil hřích, tam se o to více rozšířila milost, milost tohoto Ježíšova znamení na cestě. V nové smlouvě je tato milost setkání dovršena podivuhodnou výměnou Obětujícího se s hříšníkem. Tato zkušenost stojí v samém centru křesťanského kerigmatu.

            Dovolím si ještě stručnou kritickou poznámku, podotýkám však, že řecké slovo krinein, znamená rozlišovat a nikoliv posuzovat. Právě toto rozlišení v křesťanské církevní praxi často chybí, když se zaměňuje dluh a hřích. Smíření se stává vyúčtováním dluhů, a ne znamením na cestě.

            Pro pokání má hebrejština vedle výrazu tešuva i slovo nachama, (řec. metanoia, lat. poenitentia), což v původním významu znamená hluboce se nadechnout, (později změnit smýšlení nebo pociťovat lítost). V křesťanském pojetí hřích je možné chápat i jako šanci na nové nadechnutí, na změnu smýšlení a postojů v naší cestě k Cíli.

            Závěrem, lze tedy tvrdit, že dluh zůstává v rovině profánní, kde je řešitelný. Hřích je v rovině psychologické nebo náboženské, a to chápán i jako pouhý omyl, řešitelný velmi obtížně. V novozákonním kontextu se stává zvláštním znamením na cestě.

 


[1] M. Scheler, K ideji člověka, (v O studu), Vyšehrad, Praha, 1991

[2] J. Holub, F. Kopečný, Etymologický slovník Čj, SNU, Praha, 1952, str.188

[3] V.Machek, Etymologický slovník Čj, Nakladatelství Lid. Noviny, Praha, 1997, str.135

[4] Homér, Iliás, (přel. O. Vaňorný), Laichter, Praha, 1943, str.505

[5] Homér, Odysea, (přel. O. Vaňorný), Laichter, Praha, 1943, str.512

[6] J. Holub, F. Kopečný, Etymologický slovník Čj, SNU, Praha, 1952, str.188

[7] J. Holub, S. Lyer, Stručný etymologický slovník Čj, SPN, Praha, 1978, str.129

[8] V.Machek, Etymologický slovník Čj, Nakladatelství Lid. Noviny, Praha, 1997, str.135

[9] Nová smlouva, A.Zelina, P. Jartym, KMS, Praha, 1994, str.241

[10]Nová smlouva, A.Zelina, P. Jartym, KMS, Praha, 1994, str.208

 

Se svolením převzato z časopisu Teologicke studie 1/2003, s. 7-9.
Redakčně upraveno

Čtení z dnešního dne: Neděle . .

Ex 17,8-13; Žalm 121; 2 Tim 3,14 – 4,2
Lk 18,1-8

Ježíš velmi okatým způsobem ukazuje, že Bohu na člověku záleží. Když už i nespravedlivý soudce se nechá pohnout ke zjednání spravedlnosti, oč více Bůh. Snad každý přitaká logickému důsledku vyprávěného podobenství. Ale Ježíš míří jinam. Svatý Lukáš na začátku poznamenal: „Ježíš vypravoval… podobenství, že je třeba stále se mod-lit a neochabovat.“ Neochabovat, být mdlého ducha či ztratit odvahu jsou docela běžné nemoci křesťanů. Po čase nadšení se modlitbě a rozhovoru s Bohem vzdalujeme. Proto na konci úryvku Ježíš poznamenává, zda nalezne víru, až přijde. Ochablost je protikladem vytrvalosti, kterou naznačilo první čtení. Jsou tací, kteří by podle Ježíšova podobenství nedošli ani ke dveřím soudce, natož aby zabušili. Ježíš je povzbuzuje k odvaze. Pak jsou ale ti, kteří vědí jak „zabušit“ na dveře. Ale po prvním pokusu to vzdají. Bůh však čeká, že ho oslovíme a budeme ho zvát do událostí svého života. Jestliže jsme ochabli, pak právě dnes můžeme povstat a znovu se o modlitbu opřít.

Zdroj: Nedělní liturgie

Blahoslavený Karel Habsburský (21.10.)

(20. 10. 2019) Poslední císař rakouský, král český a uherský. Světlo ke všem důležitým rozhodnutím hledal v modlitbě... (odkaz na web…

Proč misie? Videoseriál "Víra do kapsy"

Proč misie? Videoseriál "Víra do kapsy"
(18. 10. 2019) V říjnu 2019 zve papež František všechny pokřtěné křesťany ke slavení Mimořádného misijního měsíce. Více o našem…

Oblíbené rekolekce s J. Augystynem

Oblíbené rekolekce s J. Augystynem
(17. 10. 2019) 8.–9. listopadu 2019 rekolekce na téma Eucharistie – zdroj lásky, odvahy a radosti života pořádá Pastorační…

Jerzy Popiełuszko († 19.10.1984)

Jerzy Popiełuszko († 19.10.1984)
(17. 10. 2019) V období výjimečného stavu dodával polský kněz Jerzy Popiełuszko svým krajanům sílu a naději. Na jeho mše se sjížděli…

Doporučujeme ke zhlédnutí animovaný film o papeži Janu Pavlu II. na DVD

(16. 10. 2019) Při příležitosti zvolení Jana Pavla II. papežem (16.10.1978) doporučujeme animovaný film: Karol, Odvaha otce Karola

Jan Pavel II. - výročí zvolení papežem

(15. 10. 2019) 16.10. 1978 byl zvolen papežem Karol Wojtyla. V papežském úřadě byl do své smrti 2. dubna 2005. Papež Jan Pavel II.…

Terezie z Avily - Svatý, který je smutný, je smutný svatý...

(14. 10. 2019) Opravdová svatost s sebou nese radost.

Doporučujeme k přečtení: O nesnázích v manželství - Aleš Opatrný

Doporučujeme k přečtení: O nesnázích v manželství - Aleš Opatrný
(10. 10. 2019) Vyvarovat se je třeba dvou extrémů: vědomé lehkomyslnosti a přehnané ustaranosti. Hrozby a problémy nemusí znamenat…

Sv. Vintíř - společný světec Čechů a Němců (svátek 9.10.)

(7. 10. 2019) dne 9.10.1045 zemřel v šumavských lesích za přítomnosti knížete Břetislava a biskupa Severia (Šebíře). Následně byl…