Za život farnosti odpovídá farář, nebo celé společenství? Úbytek kněží a proměny církve nás staví před otázku, jak více uschopnit a zapojit laiky. Nepotřebujeme ale asi především nová pravidla. Důležitější může být změna našeho přístupu.
Aktivní farář ještě neznamená aktivní farnost
Někdy se setkáváme se zajímavým paradoxem. V jedné farnosti působí velmi aktivní kněz, který organizuje jednu akci za druhou. Farnost žije, ale většina lidí zůstává spíše v roli příjemců jeho služby. Jinde je farář méně aktivní, zato se do života farnosti zapojuje více lidí. Neznamená to, že by pasivita kněze byla ideální cestou. Ukazuje se však, že aktivita faráře a aktivita farníků nemusí být vždy totéž.
Předat úkol nestačí. Je třeba předat také důvěru.
Apoštol Pavel přirovnává církev k tělu, v němž má každý úd své nezastupitelné místo (1 Kor 12). Spoluodpovědnost laiků tedy není moderním vynálezem ani pouhým nouzovým řešením nedostatku kněží. Nejde přitom jen o rozdělení práce. Skutečná spoluodpovědnost začíná tam, kde lidé dostávají nejen úkoly, ale také důvěru, prostor k rozhodování a podporu. Kněz nemusí všechno dělat sám, jeho pastýřská odpovědnost za celek však zůstává důležitá.
Farnost není jen místo, kam chodíme
Budoucnost našich farností nebude záviset jen na počtu kněží nebo množství aktivit. Hodně bude záležet na tom, zda dokážeme opustit představu, že několik lidí poskytuje ostatním „náboženské služby“. Farnost je společenství, které společně tvoříme. Každý do něj může přinést něco ze svých darů, schopností a možností. Nejde jen o to najít někoho, kdo faráři pomůže s prací, ale společně objevovat, k čemu nás Bůh jako společenství volá.
***
Podrobnější verze textu:
Aktivita faráře a aktivita farníků nemusí být vždy totéž
Někdy se setkáváme se zajímavým paradoxem. Ve farnosti působí velmi aktivní kněz, který organizuje jednu akci za druhou, a farnost žije. Jinde je farář méně aktivní, ale právě díky tomu se do života farnosti zapojuje více lidí. Neznamená to samozřejmě, že by pasivita kněze byla ideální cestou k probuzení farnosti. Ukazuje se však, že aktivita faráře a aktivita farníků nemusí být vždy totéž.
Naše farnosti dnes procházejí výraznými změnami. Na mnoha místech ubývá věřících i kněží, mění se podoba pastorace a rostou nároky na doprovázení lidí a evangelizaci. Jinde, zejména ve velkých městských farnostech, je situace odlišná: lidí i aktivit je mnoho a hlavní otázkou je, jak to všechno smysluplně koordinovat.
V obou případech se ale dostáváme k podobné otázce: Kdo vlastně nese odpovědnost za život farnosti? Je to především farář, nebo celé společenství?
Spoluodpovědnost není moderní vynález
Apoštol Pavel přirovnává církev k tělu, v němž má každý úd své nezastupitelné místo (1 Kor 12). Tento obraz dobře známe. Možná ale stojí za to udělat ještě jeden krok: neptat se pouze na to, jaké máme v církvi místo, ale také jakou odpovědnost jsme ochotni přijmout. Spoluúčast různých lidí na životě církve totiž není žádnou moderní novinkou.
Už kolem Ježíše nebylo jen dvanáct apoštolů. Doprovázeli ho další učedníci a také ženy, které ze svých prostředků podporovaly jeho působení (Lk 8,1–3). V prvotní církvi apoštolové pověřili sedm mužů službou potřebným, aby žádná část společenství nezůstávala bez péče (Sk 6,1–6). Apoštol Pavel zase zapojoval další spolupracovníky nejen do hlásání evangelia, ale také do praktických úkolů, například při organizování sbírky pro jeruzalémskou církev (2 Kor 8,18–19). A i následujících stoletích se dovídáme o pestrém zapojení všech křesťanů do života a aktivit církve.
V průběhu dějin se pak podoby spolupráce a odpovědnosti proměňovaly. Postupně se však v mnoha oblastech soustředila velká část života farnosti do rukou faráře. Ten se stal nejen duchovním pastýřem, ale často také organizátorem, správcem, ekonomem, zaměstnavatelem a člověkem, který má mít přehled prakticky o všem. V době, kdy bylo kněží dostatek, mohl takový model s pomocí dalších spolupracovníků relativně dobře fungovat. Dnes se ale stále více ukazují hranice tohoto modelu.
Samotná změna pravidel mnoho nevyřeší
S úbytkem kněží se začalo více mluvit o zapojení laiků. V našich podmínkách k tomu přispělo také nadšení po roce 1989 a možnost zaměstnávat laiky v různých pastoračních službách.
Přineslo to mnoho dobrého. Zároveň se ale někdy objevil nový problém: co dříve lidé dělali dobrovolně, začalo být automaticky považováno za práci placeného zaměstnance. A ostatní mohli získat dojem, že už se jich daná oblast netýká.
S dalším úbytkem kněží a rostoucím tlakem na hospodaření církve se proto otázka spoluodpovědnosti vrací s novou naléhavostí. Někdo volá po změně církevních pravidel. Ta však sama o sobě mnoho nevyřeší, pokud se nezmění také naše mentalita. Navíc už dnes církevní právo umožňuje v situaci nedostatku kněží svěřit účast na pastorační péči o farnost jáhnovi, laikovi nebo skupině osob. Současně stanoví, že pastorační péči musí řídit ustanovený kněz (kán. 517 § 2 CIC).
Otázka tedy nezní jen, co nám pravidla dovolují, ale zda jsme ochotni a schopni skutečně spolupracovat a nést odpovědnost.
Pastýřský rozměr služby kněze
Proč má být za vedení farnosti nadále odpovědný kněz? Jedním z důvodů je potřeba jasné odpovědnosti za fungování farnosti, včetně právních, ekonomických a personálních záležitostí. Předat někomu určitou pravomoc totiž znamená také vyjasnit, kdo a za co odpovídá, kdo rozhoduje a kdo ponese následky případných chyb.
Ještě důležitější je však pastýřský rozměr služby kněze. Pastýř nemusí sám opravovat ohrady ani kopat studnu pro ovce. Musí ale vědět, v jakém stavu ohrady jsou a zda je právě teď důležitější jejich oprava, nebo zajištění vody. Podobně ani farář nemusí osobně organizovat každou aktivitu, řídit každou opravu nebo vést všechna společenství. Potřebuje však spolu se svými spolupracovníky rozlišovat, co je pro farnost podstatné, čemu dát přednost a jak jednotlivé oblasti života propojit.
K tomu mu mají pomáhat také pastorační a ekonomické rady i další spolupracovníci. Bylo by proto zjednodušením říkat, že kněz se má starat pouze o „duchovní věci“ a všechno ostatní přenechat laikům. Pastorační vedení zahrnuje péči o celek, včetně jeho praktických podmínek. Zároveň je ale důležité rozlišovat, v čem je kněz díky svému svěcení nezastupitelný a co mohou stejně dobře, nebo dokonce lépe, vykonávat jiní lidé.
A možná stojí za to, abychom se i my kněží občas ptali, zda se za důrazem na vlastní duchovní službu neskrývá také neochota přijmout náročnou roli koordinátora a spolupracovat s druhými.
Předat úkol nestačí. Je třeba předat také důvěru.
V našich farnostech už naštěstí máme mnoho dobrých zkušeností se zapojením laiků. Lidé vedou společenství, připravují duchovní obnovy, večery chval, kurzy pro manžele, evangelizační nebo charitativní aktivity. Jiní se starají o úklid, údržbu či technické zázemí farnosti.
To všechno je důležité. Samotné rozdělení úkolů však ještě nemusí znamenat skutečnou spoluodpovědnost. Ta začíná ve chvíli, kdy druhému nejen svěříme práci, ale také mu důvěřujeme, dáme mu přiměřený prostor k rozhodování, podpoříme ho a pomůžeme mu růst.
A platí to i obráceně. Přijmout nějakou službu neznamená jen vykonávat jednotlivé úkoly, ale také přemýšlet o jejím smyslu, spolupracovat s ostatními a vnímat potřeby celého společenství.
Je tu ovšem jedno úskalí. Jakmile se někdo něčeho ujme, ostatní si mohou oddechnout: „Výborně, to už máme vyřešené!“ Jenže žádná služba by neměla zůstat trvale závislá na jediném člověku. Každý potřebuje možnost odpočinku, zastoupení a někdy také předání odpovědnosti někomu dalšímu. Získat jednoho spolupracovníka proto nestačí. Je třeba stále objevovat, oslovovat a připravovat průběžně další.
Formaci potřebují faráři i farníci
Skutečná spoluodpovědnost vyžaduje proměnu na obou stranách. Biskupové, kněží a jáhni se potřebují učit týmové práci, koordinaci a sdílení odpovědnosti. To zahrnuje schopnost naslouchat, rozpoznávat dary druhých a vytvářet prostor, v němž je mohou rozvíjet. Důležité je nejen lidi oslovit, ale také je doprovázet, nabízet jim potřebnou formaci, poskytovat zpětnou vazbu a umět jejich práci ocenit. A to i tehdy, když nemáme dostatek finančních prostředků na odměňování.
Farníci se zase mohou učit všímat si vlastních darů i schopností druhých. Nebát se nabídnout pomoc nebo přijmout pozvání k nějaké službě. A také se modlit za rozpoznání darů a povolání, která Bůh svému společenství dává. Spoluodpovědnost ale vyžaduje ještě něco: schopnost respektovat druhé a vidět věci v širších souvislostech. Přijmout, že ne každý náš nápad může dostat přednost a že někdy je pro celek důležitější něco jiného.
A především: zapojení do života farnosti nemusí znamenat volbu mezi vším a ničím. Ne každý může vést celé společenství, organizovat velkou akci nebo se zavázat k pravidelné službě. Někdo ale může pomoci jednou za měsíc, převzít část katechezí nebo zastoupit člověka, který už je vyčerpaný. I to je spoluodpovědnost. Nemusíme všichni dělat vždy všechno. Důležité je, abychom vnímali potřeby druhých a společně hledali, co kdo může nabídnout.
Každá farnost potřebuje trochu jinou cestu
Není možné vytvořit jeden univerzální recept. V malé farnosti může několik málo aktivních lidí zajišťovat téměř všechno. Znají se, vědí o sobě, ale někdy jsou na hranici svých sil.
Ve velké farnosti může být naopak mnoho aktivních lidí a množství různých aktivit. Přesto se v ní mohou nacházet lidé, kteří se cítí ztraceni, nebo kteří by se rádi zapojili, ale nikdo si jich nevšiml nebo nevědí, kde nabídnout své schopnosti.
Právě proto je důležité nejen organizovat činnosti, ale také vytvářet vztahy. Zajímat se o lidi, poznávat jejich možnosti a pomáhat jim najít místo ve společenství. Někdy to znamená oslovit konkrétního člověka. Jindy pozvat ke spolupráci nové lidi nebo rozdělit stávající službu mezi více dobrovolníků. A někdy bude třeba také připustit, že některé aktivity už farnost dál nést nemůže.
Farnost není jen místo, kam chodíme. Je to společenství, které tvoříme.
Budoucnost našich farností nebude záviset jen na počtu kněží, množství aktivit nebo nových organizačních pravidlech. Hodně bude záležet také na tom, zda dokážeme opustit představu, že za život farnosti odpovídá jen několik vybraných lidí a ostatní jsou především příjemci jejich služby.
Církev není podnik, v němž jedni poskytují služby a druzí je využívají. Je společenstvím lidí, kteří od Boha dostávají různé dary a jsou povoláni dávat je do služby druhým. Nejde tedy jen o to najít někoho, kdo faráři pomůže s prací. Jde o to, abychom společně objevovali, k čemu nás Bůh jako společenství volá. To nepůjde bez trpělivosti, hledání, omylů a vzájemné důvěry. Ale stojí to za to.
A především: každý člověk, který se ochotně zapojuje do života farnosti, je velikým darem. Ať už vede společenství, učí děti, připravuje setkání, opravuje kostel nebo vykonává některou z mnoha nenápadných služeb.
________________________________________
Otázky k zamyšlení a diskusi ve farnosti
- Jak se nám daří sdílet odpovědnost? Co se osvědčilo při předávání konkrétních oblastí života farnosti?
- Kdo u nás obvykle přebírá iniciativu? Dokážeme oslovit i lidi, kteří se zatím nezapojují?
- Jak vyhledáváme nové spolupracovníky? Co bychom mohli dělat jinak, aby lidé snáze objevovali své místo ve farnosti?
- Co lidem brání přijmout odpovědnost? Je to nedostatek času, obava ze závazků, nejistota, nebo také nedostatečná důvěra a podpora?
- Jak oceňujeme službu druhých? Umíme poděkovat, nabídnout pomoc, zastoupení nebo potřebný odpočinek?
