„Naše bolesti na sebe vzal ...“ (Izaiáš 53,4)
Základní pravidlo zážitkové pedagogiky praví, že abychom něco opravdově pochopili, musíme to sami prožít a to nejlépe více smysly zároveň. Výrazněji jsem si to v duchovním životě uvědomila, když přišly na svět mé děti a mě začaly více docházet některé pasáže z Bible o lásce Boha Otce nebo o vztahu Marie a jejího Syna.
Před pár dny jsem však udělala ještě jinou zkušenost. Měla jsem kolizi na kole a následný úraz nebyl jen nějaký škrábaneček. Ještě několik dní mi rány mokvaly, došlápnout na nohu bylo dost nepříjemné a ani vyspat jsem se pořádně nemohla. Co však bylo zásadnější, že jsem během kolize za kolem táhla ve vozíku své děti, kterým se „zázrakem“, až na úlek, nic nestalo. Tehdy jsem si při vymývání zadřených kamínků uvědomila hlubokou vděčnost, že jsem to já, kdo trpí a ne oni. Při vzpomínce na jejich občasné nemoci, kdy se v horečce svíjejí a já pro ně nemůžu udělat víc než je utěšovat a být jim nablízku, jsem byla ráda, že jsem to byla já, kdo skončil pod bicyklem.
Přiznám se, že při pobožnostech křížových cest, kde se rozjímá o tom, že „Ježíš nesl naše bolesti a rány“, jsem to dříve brala víc jako zbožnou frázi, ale nijak hlouběji se mě nedotýkala. Tentokrát mi to však došlo až „do morku kostí“.
A tak při každém převazu v úžasu přemýšlím, oč větší musela a musí být láska toho, který se svobodně rozhodl se mnou a každým z nás všechny rány a bolesti vyměnit a vzít na sebe.
-vr-
