Znovu a znovu slyšíme o tom, že se lidé modlitbou Otčenáše opravdu uzdravili až do kořenů svého života. Myslím tu na přítele Alexandra Solženicyna, Dimitrije Panina*, nebo na Tatjánu Goričevu,
která recitováním Otčenáše obdržela milost obrácení. Je-li náš affectus hluboce určovaný Otčenášem, pak jsou naše přání a tužby zdravé, jsou v souladu s Božím působením, pak je naše modlitba stále účinnější, protože skutečně odpovídá Božímu plánu a spolupracuje s božskou Prozřetelností. Pak je naše modlitba ve stejné linii "s toužením Ducha", který "se přimlouvá za svaté podle vůle Boží" (Řím 8, 27).

Ve svém "Compendium theologiae" svatý Tomáš říká: "Otčenáš je modlitba, která nejvíce napřimuje naši naději v Boha" (Comp. II, 3).

Co ale je naděje? "Naděje je božská ctnost, jíž toužíme po království Božím a po věčném životě jako po svém štěstí tím, že důvěřujeme Kristovým příslibům a nespoléháme na své síly, ale na pomoc Ducha svatého" (Katech. 1817).


* D. Panin, Mémoires de Sologdin, Paris 1973.Uber die Hoffnung, 31


***



Více ukázek z této knihy naleznete zde


Knihu vydalo nakladatelství Nové Město