Křesťané v prvních staletích přejali od pohanů zvyk vítat večerní světlo zapalované lampy zvoláním: Buď pozdraveno, dobré světlo, buď pozdraveno milované světlo. Křesťané v záři lampy svítící do přicházející noci viděli světlo Krista, slunce, které nezapadá. Z modlitby konané v domácnostech se lucernarium, poděkování za světlo dostalo, do liturgie církve – uvozovalo večerní modlitbu díků za skončený den a proseb za odpuštění. Nejznámějším lucernariem je dnes v římské církvi poděkování za světlo při velikonoční vigilii: jáhen následován všemi přítomnými do temné katedrály přinese hořící paškál a s biskupovým požehnáním vyzpívá jménem celé církve chválu Bohu za světlo veliké noci. Tak jako chvála církve vzdávaná nad chlebem a vínem promění tyto věci každodenní potřeby v Tělo a Krev Ježíše, tak chvála církve vzdávaná nad svící a jejím světlem, promění tyto prosté věci v symbol vzkříšeného Pána. 

V liturgii se pozornost rozšířila záhy také na zdroj světla – oheň. A velikonoční vigilie dodnes začíná právě požehnáním nového ohně. V osmém století píše do Říma svatý Bonifác o jeho zapalování pomocí slunečních paprsků a ohniska čočky – nový oheň byl tak doslova dán z nebe. Ve středověké Florencii jej získávali z kamene, o němž se věřilo, že pochází z chrámu Božího hrobu v Jeruzalémě. Byla tak vyzdvižena mimořádně silná symbolika – Ježíšovo vzkříšení je tím plamenem, který vyšlehl z hrobu vytesaného ve skále a ozářil celý svět. V Římě se v této době oheň vykřesával z křemene. Snad kvůli nesnadnému způsobu jeho rozdělání se oheň připravoval již na zelený čtvrtek, podle jiných svědectví na velký pátek. Hořel ale ve skrytosti až do vigilie, kdy s ním byla zapálena velikonoční svíce.
 
Zvyk velikonoční oheň žehnat pochází ze zaalpského prostředí, ostatně jako mnoho jiných žehnání v liturgii. Podle některých teorií by mohl snad mít původ v Irsku, kde byl oheň hojně používán při keltských pohanských rituálech. Požehnání církve živel exorcizovalo a zasvětilo pravé bohoslužbě; v daném prostředí bylo zároveň nástrojem inkulturace křesťanství.
 
Modlitbu, kterou v dnešní římské liturgii kněz žehná oheň, používá církev již více než tisíc let. Podle této modlitby má velikonoční oheň několik významů: Jeho jas, který ozařuje temnotu noci, je obrazem Ježíše, který je odleskem slávy Boží (Žid 1,3) na jehož tváři Boží sláva zazářila do našich srdcí (2 Kor 4, 6). Do Boží slávy jsme totiž v Ježíši byli uvedeni (Řím 8, 30) a ona je zároveň cílem našeho života (Tit 2, 13). Oheň, který očišťuje (1 Pt 1,17), je také symbolem našeho očištění od hříchu, které přináší veliká noc. A konečně je povzbuzením, aby se i v nás rozhořela touha po Bohu, touha, která bude ochotná strávit sama sebe a být světlem pro druhé.
 
V dřívějších dobách lidé na Velikonoce uhasínali své vlastní ohně a do domácností si přinášeli z kostela oheň nový, požehnaný. Také my každý rok z velikonoční vigilie odcházíme do svých domovů jako noví lidé. Požehnání ohně na počátku veliké noci předznamenává, co vlastně při bohoslužbě bděním, čtením Písma, křestním vyznáním a lámáním chleba slavíme: skutečnou a dokonalou obnovu našeho života v Pánu, obnovu, která má svůj počátek v Jeho zmrtvýchvstání a cíl ve světle Jeho slávy na konci věků.
 
Radek Tichý