Svatý František z Assisi pomáhal obyčejným lidem
být obyčejnými s neobyčejným potěšením.
Svatý František miloval obyčejné lidi a obyčejné věci
Svatý František z Assisi doopravdy miloval a měl v úctě obyčejné lidi a obyčejné věci; můžeme vskutku říct, že ty neobyčejné lidi vysílal do světa jen proto, aby druhé povzbudil k obyčejnosti.
Tento paradox je možné zformulovat nebo vyjádřit přesněji, když se zabýváme velmi zajímavou záležitostí třetího řádu, který byl vytvořen, aby pomáhal obyčejným lidem být obyčejnými s neobyčejným potěšením.
Rozděloval lidem duchovní sílu: ne silou, ale bezmocností
Jde o smělost a prostotu františkánského plánu, jak předat a rozdělit své duchovní síly obyvatelům: ne silou, ale přesvědčováním, a dokonce přesvědčováním bezmocností. Byl to akt důvěry. A dosáhl naprostého úspěchu. Byl to příklad něčeho, co ke svatému Františkovi trvale patřilo: určitého taktu, který vypadal jako náhoda, protože byl prostý a přímý jako blesk.
František útočil přímo na srdce
V jeho soukromých vztazích existuje řada příkladů tohoto jednoduchého taktu, tohoto překvapení docíleného tím, že šel přímo k jádru věci. Říká se, že jeden mladý bratr trpěl jakousi mrzutostí, čímsi mezi chorobou a pocitem ublíženosti, poměrně běžnou v mládí, když si člověk vezme do hlavy, že jej jeho zbožňovaný hrdina nenávidí nebo jím pohrdá. Dokážeme si představit, jak taktně by se společenští diplomaté vyhýbali scénám a rozruchu, jak opatrně by psychologové sledovali tak delikátní případ a zacházeli s ním. František zničehonic přistoupil k mladíkovi, který se choval tajnůstkářsky a mlčel jako hrob. František mu řekl: „Netrap se svými myšlenkami, protože jsi mi drahý, dokonce jeden z nejdražších. Víš, že si mé přátelství a společnost zasloužíš; proto za mnou s důvěrou přijď, kdykoli budeš chtít a od přátelství se nauč víře.“
Přesně tak, jak mluvil s tím zachmuřeným mladíkem, mluvil k celému lidstvu. Vždycky šel k věci; vždycky se zdálo, že je pravdivější a prostší než člověk, s nímž mluví. Zdálo se, že odkládá bdělost a současně útočí přímo na srdce.
Něco v jeho postoji svět odzbrojovalo tak, jako od té doby nikdy. Byl lepší než ostatní lidé, byl jejich dobrodincem, a přesto ho neměli v nenávisti. Svět přicházel do církve novějšími a bližšími dveřmi a skrze přátelství se učil víře.
