Poznávání vlastního životního příběhu
je nepostradatelné k tomu,
abychom se mohli orientovat ve svém životě.

Člověk, který nezná svou minulost,
je odsouzen ji opakovat.

Je to zvláštní: pokud neznáme cestu,
kterou jsme ušli - tedy naši minulost,
točíme se v kruhu.

 

Kde lze najít to,
co hledáme všude možně

Náš život je tou nejcennější "knihou", kterou jsme dostali, knihou, kterou mnozí bohužel nečtou nebo ji čtou příliš pozdě, až před smrtí. A přesto právě v této knize člověk najde to, co zbytečně hledá jinde. Svatý Augustin, velký hledač pravdy, to pochopil právě díky tomu, že znovu četl svůj život a všímal si v něm tichých a nenápadných, ale rozhodných kroků Pánovy přítomnosti. Na konci této cesty s údivem poznamenal: "Byl jsi ve mně a já byl venku. A tam jsem tě hledal. Deformovaný jsem se vrhl na krásné tvary tvých tvorů. Byl jsi se mnou, ale já s tebou ne" (Vyznání X, 27.38). Proto vyzývá ke kultivaci vnitřního života, aby člověk našel to, co hledá: "Vrať se do sebe. V nitru člověka přebývá pravda" (Pravé náboženství, XXXIX, 72). To je výzva, kterou bych vám všem, dokonce i sobě, rád adresoval: "Vstupte do sebe. Přečtěte si svůj život. Přečtěte si v sobě, jaká byla vaše cesta. S klidem. Navraťte se do sebe."

Vidět v sobě
nejen negativní věci

I my jsme mnohokrát zažili Augustinovu zkušenost, že jsme se ocitli v zajetí myšlenek, které nás odcizují nám samým, stereotypních poselství, která nás zraňují: například: "Jsem bezcenný" - a jdete ke dnu; "Nic se mi nedaří" - a jdete ke dnu; "Nikdy nedosáhnu ničeho dobrého" - a jdete ke dnu, a taková je i životní cesta. Tyto pesimistické fráze vás dostanou na dno! Číst svůj vlastní příběh znamená také rozpoznat přítomnost těchto "toxických" prvků, ale pak rozšířit zápletku našeho příběhu, naučit se všímat si dalších věcí, učinit ho bohatším, více respektovat složitost a také dokázat pochopit jednotlivé způsoby, jakými Bůh jedná v našem životě. Kdysi jsem znal někoho, o kom lidé, kteří ho znali, říkali, že by si zasloužil Nobelovu cenu za negativismus: všechno bylo špatné, všechno, a tak vždycky se snažil shazovat. Byla to zatrpklá osoba, a přesto měla tolik předností. A pak si tato osoba našla dalšího člověka, který jí dobře pomáhal, a pokaždé, když si na něco stěžovala, ten druhý jí řekl: "Ale teď, abys to vykompenzoval, řekni o sobě něco dobrého. A on: "Ale ano, ... já mám také tuto vlastnost." A postupně mu to pomohlo jít dál, dobře číst svůj život, jak ty špatné, tak ty dobré věci. Musíme číst svůj život, a tak vidět věci, které nejsou dobré, a také dobré věci, které do nás Bůh zasévá.

Všímat si malých zázraků
v každém dni

Vyprávění o událostech v našem životě nám také umožňuje zachytit důležité odstíny a detaily, které se mohou ukázat jako cenná pomoc, jež nám dosud zůstávala skryta. Například četba, práce, setkání, které jsou na první pohled považovány za nedůležité věci, časem přinesou vnitřní klid, zprostředkují radost ze života a naznačí další dobré podněty. Je nezbytné se zastavit a uvědomit si to. Zastavit se znamená rozpoznat: je to důležité pro rozlišování, je to dílo spočívající ve sbírání těch vzácných a skrytých perel, které Pán rozptýlil na naší půdě. Když si zvykneme znovu číst svůj vlastní život, rozvíjíme svůj zrak, zostřujeme ho a můžeme si všímat malých zázraků, které pro nás dobrý Bůh každý den koná.

Kdo nezná svou minulost,
je odsouzen ji opakovat

Když jsme pozorní, všímáme si dalších možných směrů, které posilují naši vnitřní chuť, klid a tvořivost. Především nás osvobozuje od toxických stereotypů. Moudře se říká, že člověk, který nezná svou minulost, je odsouzen ji opakovat. Je to zvláštní: pokud neznáme cestu, kterou jsme šli - naši minulost, točíme se v kruhu. Člověk, který chodí v kruhu, nikdy nepostupuje vpřed, nemá žádnou cestu, je jako pes, který se kouše do vlastního ocasu, vždycky jde takhle a jen se opakuje.

Můžeme si položit otázku: Řekl jsem někdy někomu o svém životě? Je to krásný zážitek partnerů, kteří, když to myslí vážně, si vyprávějí svůj život... Je to jedna z nejkrásnějších a nejintimnějších forem komunikace, vyprávění o svém životě. Umožňuje objevovat věci dosud neznámé, malé a prosté, ale jak říká evangelium, právě z malých věcí se rodí věci velké (srov. Lk 16,10).

Také životy svatých jsou cennou pomůckou při rozpoznávání Božího stylu ve vlastním životě: umožňují poznat jeho způsob jednání. Chování některých světců je pro nás výzvou, ukazuje nám nové významy a možnosti. To se stalo například svatému Ignáci z Loyoly. Když popisuje zásadní objev svého života, přidává důležité upřesnění a říká: "Ze zkušenosti vyvodil, že některé myšlenky ho zanechávají smutného, jiné radostného; a postupně se naučil poznávat rozmanitost myšlenek, rozmanitost duchů, které se v něm hýbou" (Autobiografie, č. 8). Vědět, co se v nás děje, poznávat, být pozorný.

Naše srdce k nám mluví o Bohu

Rozlišování je naslouchání dobrým a temným časům, útěchám a neútěchám, které prožíváme v průběhu života. Při rozlišování je to totiž srdce, které k nám mluví o Bohu, a my se musíme naučit rozumět jeho řeči. Zeptejme se sami sebe například na konci dne: Co se dnes stalo v mém srdci? Někteří lidé si myslí, že zpytovat svědomí znamená skládat účty ze spáchaných hříchů, ale je to také otázka: "Co se ve mně stalo, měl jsem radost? Co mi přineslo radost? Byl jsem smutný? Co mi přineslo smutek? A tak se naučíme rozlišovat, co se děje v našem nitru.