V ignaciánské spiritualitě a Písmu svatém jsem našel, co je podstatou velikonočního tajemství. Je to Ježíšův kříž, nebo je to jeho vzkříšení? Úžasná a osvobozující přitom je zkušenost víry, že podstata kříže a podstata vzkříšení je jedno a totéž. Pro Ježíše zemřít znamenalo úplně náležet Bohu, pustit se bezpodmínečně do Božího náručí.
 
My se také po celý život snažíme odevzdávat Pánu Bohu, ale dokud žijeme, nikdy se nám to nepodaří úplně; vždycky něco podržíme pro sebe. Naše šance je v umírání – tam máme šanci se pustit úplně a beze zbytku, nezbude nám vůbec nic.

Když člověk umře, co mu zbude? Můžeš si myslet, že je konec, že už prostě nejsi. Můžeš to přijmout v zoufalství a beznaději, nihilisticky, a říct si, že nic vlastně nemá smysl, že všechno končí. Nebo se můžeš dobrovolně odevzdat, pustit se do Boží náruče a jednou v životě absolutně důvěřovat, cvičit na laně bez záchrany, bez té sítě dole.

Podstata kříže je náležet úplně Bohu, odevzdat se beze zbytku. A co jiného je podstata života věčného než náležet plně Bohu? Být úplně Boží je pro Božího tvora ta největší blaženost, to nejkrásnější, co může být; to je život věčný. Tam, kde nás víra vede k vrcholku, se ukazuje, že život a smrt je jedno a totéž.

Takže zeptejeme se, je smrt křižovatkou života? Řekl bych, že je jeho vyvrcholením. Při exerciciích říkám: Nesmíme se dívat na smrt jako na provozní nehodu. Něco, co by mělo běžet a najednou selhalo, už se to netočí. Je to naopak něco, k čemu rosteme, k čemu máme dozrávat. Kráčet a růst ke smrti znamená dozrát tak, abychom byli opravdu schopni se mu svěřit bez té sítě, umřít do jeho náručí. Takže cílem našeho života je smrt, která je život věčný.  
 
Se svolením zpracováno podle knihy:
Tokijské květy - Ludvík Armbruster, v rozhovoru s Alešem Palánem,
kterou vydalo Karmelitánské nakladatelství.
Redakčně upraveno.