16. Problémy s dítětem a problémy dětí

16.1. Fetující dítě

Literatura:
NEŠPOR K., CZEMY L., Alkohol, drogy a vaše dítě , Sportpropag Praha, 1994



Drogami jsou obecně ohroženy dnes všechny děti, a to nejen děti ze špatného sociálního prostředí. Je známo, že obzvlášť ohrožené mohou být děti ze slušných, spořádaných a zbožných rodin, kde si jejich rodiče problém drog vůbec nepřipouštějí, mnohdy ani ve fázi, kdy okolí o kontaktu dítěte s drogou či o závislosti ví. První cestou k nápravě je tedy ochota k uznání pravdy. Druhou, mnohdy velmi složitou cestou, je poznání příčin vznikající závislosti a jejich odstraňování. Nakonec zbývá poslední nejtěžší bod: udržení kontaktu s dítětem a vztahu určité důvěry, která bere realitu vážně, není laciným omlouváním dítěte a zastíráním špatných věcí a přece neodsuzuje definitivně. Takřka neřešitelné jsou pak situace, kdy rodič se nechce dítěte zbavit, ale kdy třeba kvůli opakovaným krádežím dítěte ve vlastní rodině nebo kvůli sourozencům potřebuje dítěti zamezit vstup domů. Všeobecně se dá říci, že situaci fetujícího dítěte nemohou vyřešit rodiče sami, tedy bez pomoci odborníků a přátel. Někdy je však i s nimi dlouhodobě neřešitelná. Z hlediska víry je ovšem pro rodiče správná cesta osobního i zástupného pokání. Ta nemá být sebezničující ani se nemá rodič cítí být vinen vším neštěstím, ale může a má uznat svůj podíl viny.





16.2. Dítě v sektě

Literatura:
VOJTÍŠEK Z., Netradiční náboženství u nás, Dingir Praha, 1998
PORTFIELDOVÁ K.M., O Sektách, Nakladatelství Lidové noviny, Praha, 1997



Přichází-li nešťastný rodič s tím, že jeho dítě uvízlo v sektě, je situaci pomáhajícího dost svízelná. Nejprve se musí přesvědčit o tom, že jde skutečně o sektu. Někdy totiž rodiče nábožensky velmi vlažní považují za sektu i obyčejné společenství křesťanů, žijící náročnějším způsobem. Dále zpravidla zjistí, že rodinné poměry nejsou na cestě do sekty bez viny - rodič ale o tom sotva chce něco slyšet. A konečně rodič přichází zpravidla proto, poněvadž chce, aby jeho dítě bylo ze sekty vyproštěno, a to většinou v silách pomáhajícího není. Může tedy mluvit o tom, co mají dělat rodiče sami se sebou, ti by ovšem chtěli spíše slyšet co udělat s dítětem. Většině rodičů by totiž prospělo, kdyby uznali své chyby a pokusili se alespoň o částečnou změnu. Pokud jsou rodiče ve své vlastní víře chladní nebo lhostejní, pomohla by jejich větší autenticita ve věcech víry, vzrůst jejich víry - byli by v očích dítěte nejspíš důvěryhodnější a jejich argumenty závažnější. K tomu ale lze málokoho pohnout. Rodiče neradi uslyší holou pravdu, že totiž ve fázi, kdy je dítě v sektě nadšeno či spokojeno, nemohou dělat oni ani pomáhající většinou nic. Mají mít nadále otevřené dveře i své vlastní srdce pro potomka, aby se mohl, až bude chtít, vrátit. A pak se nemá setkat s výčitkami a triumfujícím "Vždyť jsme to říkal!", ale spíš s postojem milosrdného otce z Lukášova podobenství (Lk 15) . Situaci mnohdy stěžuje i to, že odchod do sekty je podnícen obtížemi s normálním uvolňováním se z pout rodiny v dospívání. Dítě odejde do sekty podobně, jako se někdo vdá či ožení, když je mu doma situace nesnesitelná nebo když není s to překonat rodičovská pouta.

V těchto případech je návrat dítěte ze sekty domů nereálný a také s ohledem na dítě nežádoucí. Má-li odejít ze sekty, musí najít jiné, pro ně vhodné sociální prostředí.


***

Další texty k tématu rodina naleznete zde