5. Toto je moje tělo (26. 5.)

Ježíšova přítomnost v eucharistii

Minule jsme mluvili o tom, že Ježíš dával svým učedníkům chléb a víno. Dnes se zastavíme u toho, že v eucharistických způsobách je opravdu on sám přítomen.

Když někteří z Ježíšových posluchačů slyšeli, že by měli jíst jeho tělo a pít jeho krev, přišlo jim to natolik absurdní, že přestali být jeho učedníky. A Ježíš je v tu chvíli nezadržel, aby se jim omluvil, že to bylo jen přirovnání. Když Ježíš, který je pravda a mluví pravdu, při Poslední večeři řekl: „To je moje tělo, to je moje krev...“, opravdu tomu tak bylo. A při každé mši slavené podle vzoru Poslední večeře tomu tak je: chléb sice vypadá a chutná jako chléb, ale je to Ježíšovo tělo, narozené z Panny Marie, ukřižované a vzkříšené; víno voní a chutná jako víno, ale je to Ježíšova krev, prolitá na kříži za všechny na odpuštění hříchů.

K přijímání eucharistie tedy přistupujeme s velikou láskou, touhou a úctou jako ke skutečnému Božímu Synu. Každé gesto přijímání, ať už do úst nebo na ruku, ve stoje nebo v kleče, má tuto víru v Kristovu přítomnost vyjádřit. Také eucharistii uchovávané ve svatostánku nebo přinášené nemocným náleží gesto lásky a úcty, kterým je pokleknutí.

Protože je v proměněném chlebě i po skončení mše skutečně přítomen Ježíš, velmi nám prospívá jakákoli modlitba před svatostánkem nebo ještě lépe před eucharistií vystavenou v monstranci. Adorace, klanění, projev víry a důvěry je tichým přebýváním v Ježíšově přítomnosti, díváním se na něj.

Doplňující texty pro vlastní potřebu

Sv. Augustin

Nikdo ať nejí tento chléb, když ho předtím neadoroval; hřešili bychom, kdybychom ho neadorovali. (Enn. in Ps., 98, 9)

Svatá Terezie z Ávily

„Vnitřní modlitba, podle mého názoru, není nic jiného než důvěrný vztah přátelství, v němž člověk důvěrně hovoří s tím, o němž ví, že je jím milován.“ (Vlastní životopis, 8)

Kardinál Josef Beran

Jestliže znovu připomínám, že je třeba více se modlit, pak tím nechci říci, abychom zmnožili své modlitby, nýbrž abychom se prohloubili v duchu modlitby. Musíme mít v denním svém rozvrhu čas věnovaný modlitbě. Ve všední dny i sebekratší, v neděle rozhodně delší. Ale modlitbou zde rozumím i zbožné písně, jimiž naše matky provázely své práce v domácnosti i při hospodářství, rozumím dále i každou ať tělesnou, ať duchovní práci posvěcenou dobrým úmyslem. „I když jíte, i když pijete, i když cokoliv jiného činíte, čiňte vše ke cti a slávě Boží“, napsal sv. Pavel. Pozvedat mysl svoji i při práci občas k Bohu, vzpomenout na jeho stálou přítomnost, zaskočit během vycházky neb cesty do kostela k sebekratší návštěvě Velebné Svátosti, to vše jen utvrzuje ducha modlitby, to vše je modlitba. Požehnání Boží v odměnu za to provází práce naše, takže vše lépe vykonáme, s větším úspěchem a lepším výsledkem i v kratší době. (Pastýřský list, 4. února 1947)

Raniero Cantalamessa

Když pohlížíme na Ježíše ve Svátosti oltářní, plníme proroctví vyslovené o Ježíšově smrti na kříži: Budou hledět na toho, kterého probodli. Ano, taková kontemplace už je sama proroctvím, protože předjímá to, co budeme věčně dělat v nebeském Jeruzalémě. (Eucharistie – naše posvěcení, Karmelitánské nakl. 1997, str. 70)