Světu by chybělo něco zcela zásadního, pokud by v něm chyběl čas věnovaný modlitbě. - archív citátů

Navigace: Tematické texty A AdventDelší texty Advent jako prostředek proti utopii /Karl Rahner/

Advent jako prostředek proti utopii /Karl Rahner/

Bůh je s námi, duchovní promluvy


Advent jako prostředek proti utopii

Křesťanství je víra v budoucnost, blaženou, nekonečnou budoucnost, jež je nezahalenou přítomností nekonečného Boha - našeho věčného života. Existují pochopitelně lidé, jimž je představa takovéto budoucnosti vzdálená, a proto jim víra v ni připadá příliš iluzorní. Avšak přece: skutečný křesťan vyhlíží do budoucnosti a je opravdovým křesťanem jen tehdy, když budoucnost miluje víc než přítomnost, když nezneužívá Boha a svůj věčný život k tomu, aby objasňoval a obhajoval přítomnost. Přítomnost je pro něj něčím předběžným, co je třeba překonávat, co pomíjí a není to jeho trvalým místem. V kritice současnosti žije pro nekonečnou budoucnost. Jestliže chceme určitou formou vyjádřit jeho zásadní postoj, nemůžeme říci, že je konzervativní. Křesťan totiž nemůže pokládat nebe jako odměnu za konzervování současnosti, když jinak považuje neustálý běh času, trvalé rozpadávání se každé přítomnosti a střízlivý odstup od pozemských věcí za měřítka k tomu, že svět i on sám jsou skutečně ještě na cestě; když to vše považuje za kriterium, zda skutečně na cestě být chce a zda přijímá neustálé změny vnitřního i vnějšího života jako podklad víry v budoucnost, která nastane.

Jestliže však křesťan je takto člověkem budoucnosti, není v protikladu k jiným lidem opírajícím se o budoucnost žádným utopistou. V dějinách posledních staletí byli ovšem křesťané a snad i konkretní církev často reakční. Bránily se zastaralé ústavní listiny, společenské řády, druhy kultury, zastaralé postoje ve vědeckých oborech tak, jakoby křesťanství s nimi stálo nebo padalo. Docházelo k odporu vůči fázím budoucnosti, jež stejně nastaly, nastat musily nebo nastat mohly, které v žádném případě nebyly horší než období, na která si lidé zvykli a jež teď byla bráněna jako něco, čeho se nelze vzdát. To vše se nedá lacině omlouvat.

Avšak tyto reakční a konzervativní postoje obsahovaly i něco jiného: odmítání světského utopismu. Křesťan očekává skutečnou, dokonanou budoucnost od skutku Boha, od příchodu jeho království, jeho milosti, nikoliv na základě pouhého výsledku světských dějin, které člověk sám vytváří a řídí. A proto nemůže být fanatikem vlastních cílů, které si sám na tomto světě stanovil. Opakuji: jelikož křesťan si příliš uvědomoval své bytí pouze na základě určitých existenciálních vrstev, jež jsou sociologicky nezbytně konzervativní, byl často líný a pohodlný, konzervativně oddán stávajícím poměrům, protože jako křesťan ví, že zítra - stejně jako dnes - budou panovat hřích, utrpení a smrt, marnost a rozklad. Nepochybně se dříve příliš rychle přikláněl k názorům, že zná meze toho, co je na tomto světě pro člověka možné, a projekty budoucnosti od jiných lidí se mu příliš rychle jevily jako výraz bezbožné pýchy. Když se odvolával na neměnné přirozené právo, zaměňoval příliš často jeho věčnou podstatu s jeho časově podmíněným projevem, na který byl zvyklý. Ale i tak z hlediska veřejného zájmu je takovýto křesťan méně nebezpečný než člověk-nekřesťan oddávající se světským utopiím. Neboť tento druhý chce ještě prožít spásnou budoucnost završení v rámci světa, musí ji proto přivést do fáze realizace, musí nenávidět lidi, kteří brání této budoucnosti. Je nutně netrpělivý, nemůže mít požitek z přítomnosti, která mu slouží jen jako surovina pro budoucnost. Je fanatikem plánů a programů, kterým musí obětovat současnost a její lidi. Současnost má pro něj smysl jen do té míry, nakolik je sama rozkládající se možností budoucnosti. Kdo takto myslí a cítí, kdo nemůže vůbec "kontemplativně" nalézt v přítomnosti to, co je setrvalé a co má plnost smyslu, kdo hodnotí odpočinek jen jako shromažďování sil pro práci a tuto práci jen jako otročení budoucnosti, je utopista. Křesťan se mu jako člověk božsky působeného adventu věčné budoucnosti staví na odpor, i když oba - křesťan i utopista - jsou lidé budoucnosti.

Pozoruhodné je tak jedno: víra v advent je z mnoha důvodů lepší předpoklad i pro budoucnost na tomto světě než protikladná víra utopisty, který chce definitivní budoucnost sám vyprodukovat. Člověk adventu má skutečně před sebou absolutně nekonečnou budoucnost, kerá již existuje, i když u tohoto člověka ještě definitivně nenastala. Nazývá ji Bůh. Člověk adventu věří, že tato budoucnost je připravena pro každého, i když žil v době kamenné nebo sám již nezažije konečnou fázi dějin, absolutní beztřídní společnost komunismu. Člověk Božího adventu ví, že budoucnost je již nyní v přítomnosti vnitřně přítomná, nazývá to milostí, láskou a svatým Duchem Božím. Nepotřebuje proto obětovat přítomnost budoucnosti, ze stejného důvodu však nepotřebuje prohlašovat přítomnost za trvalý jev a nepřekonatelné završení. Zánik jevů uvnitř tohoto světa bude hodnotit jako znamení, že zde nemáme žádné trvalé přebývání. Všechny nepřehlédnutelné projevy budoucnosti na tomto světě, jež ještě bezesporu existují, pozdraví jako přípověď a jako zkoušku na věčnou Boží budoucnost, které se tyto projevy přece nemohou vyrovnat. Ten, kdo ani přítomnost ani pozemskou budoucnost nemusí považovat za absolutní hodnoty, nemusí lpět na přítomnosti. Rozloučení s přítomností nepociťuje totiž jako opuštění ráje. Nevěří, že ekonomickou problematiku je nutno nezbytně řešit mečem a krví, aby nadešla budoucnost, která všechny bude saturovat a o níž již nikdo nebude proklamovat, co se v jejím rámci vlastně koná. Nechápe, proč toto konání má být tak blahoslavené, když se stále ještě pohybuje v prostoru a čase mezi narozením a smrtí.

Člověk Božího adventu může tak uvolněně jít vstříc přítomnosti a budoucnosti, neklaní se ani bůžkům přítomnosti ani těm budoucnosti. Jde patrně pomaleji do své budoucnosti než člověk utopie. A proč ne? Nemůže a nechce ušetřit své potomstvo, aby i ono si uvědomovalo omezenost a předběžnost tohoto pozemského života a přesto jej snášelo a na stromu tohoto života získávalo plody věčnosti, která již není časem a poskytuje se jen tomu, kdo umírá ochotně. Není proto také pravda, že adventní očekávání Boží věčnosti by musilo vést k lenivosti a konzervativnímu ustrnutí. V tento Boží advent věří totiž pouze ten, kdo se cvičí jednak v ochotném snášení přítomnosti a jednak v rozhodnosti totálně se v životě odevzdat smrti. Kdo tak nečiní, nazývá se snad ještě křesťanem, avšak není jím. Kdo však smýšlí tak, že trpělivě snáší, s čím ho doba konfrontuje, proč by se mu měla přítomnost více líbit než budoucnost? Proč by měl rozhořčeně obhajovat, co na každý pád chce opustit, nejpozději při ochotně přijaté smrti?

Střízlivý je pouze člověk Božího adventu. Ví, že všechny odpovědi dávané lidmi jsou kladením nových otázek a že každé nové uspořádání již v sobě má prostor pro svůj vlastní zánik, jednoduše proto, že jeho povaha je omezená a tak existují vedle tohoto uspořádání další možnosti, které samo nenaplňuje.

Ve světě existují dvě církevní společenství (jejich hranice nemusí být nutně totožné s hranicemi institucionálních náboženství nebo atesitických politických režimů): církevní společenství Božího adventu a církevní společenství lidské utopie. Mnozí ovšem, i když vlastní formální průkaz jednoho společenství, patří spíše svým nejvnitřnějším přesvědčením na druhou stranu. Neboť v církvi utopistů existují lidé, kteří milují člověka nejen budoucího, ale i současného a přiznávají mu absolutní důležitost, a v církevním společenství adventu jsou lidé, kteří považují církev především za kazatele o "lepším světě" zde na této zemi.


Čtení z dnešního dne: Čtvrtek 28. 10. svátek sv. Šimona a Judy

Ef 2,19-22; Žl 19;; Lk 6,12-19

Komentář k Lk 6,12-19: Náš Pán si vyvolil svých Dvanáct po noci, kterou strávil v modlitbě. Chci s Ježíšem bdít a modlit se za svou zemi, za nástupce apoštolů v mé vlasti…

Zdroj: Nedělní liturgie

Památka zesnulých, vzpomínka na všechny zemřelé, ´dušičky´

(4. 11. 2021) "Je nutné mluvit o smrti ... ne proto, abychom měli strach, ale abychom od něho byli osvobozeni." (Raniero…

28. říjen 1918

28. říjen 1918
(26. 10. 2021) Tomáš Garrigue Masaryk byl prezident osvoboditel. Osvobodil nás. Ovšem na pouhých 20 let.

Boxer ve Vatikánu - skutečný příběh

(24. 10. 2021) monsignora O Flaherty (* 28. února 1898 +  30. října 1963), který za války zachránil tisíce lidí. Příběh má…

Nevšední biskup v neklidné době - sv. Antonín Maria Klaret - 24.10.

(22. 10. 2021) Antonín Maria Klaret se narodil roku 1807 do velmi neklidného Španělska. Za svou aktivitu musel do vyhnanství. Jako na…

Synoda 2021-2023: proč, co, jak? Krátké video

Synoda 2021-2023: proč, co, jak? Krátké video
(20. 10. 2021) Odpovídá P. Roman Czudek, rektor papežské kolenje Nepomucenum v Římě.

Blahoslavený Karel Habsburský, "Rakouský" (21.10.)

(20. 10. 2021) Poslední císař rakouský, král český a uherský. Světlo ke všem důležitým rozhodnutím hledal v modlitbě... 

Jerzy Popiełuszko († 19. 10. 1984)

Jerzy Popiełuszko († 19. 10. 1984)
(17. 10. 2021) V období výjimečného stavu dodával polský kněz Jerzy Popiełuszko svým krajanům sílu a naději. Na jeho mše se sjížděli…

Co nám chce Bůh říci skrze zkušenosti moderního člověka

(15. 10. 2021) Papež zvolil novou formu synody, abychom mohli pochopit, co nám chce Bůh říci skrze zkušenosti moderního člověka

Jan Pavel II. - výročí zvolení papežem

(15. 10. 2021) 16.10. 1978 byl zvolen papežem Karol Wojtyla. V papežském úřadě byl do své smrti 2. dubna 2005. Papež Jan Pavel II.…