Atmosféra domova (Paul M. Zulehner)

Kořeny nejsou protikladem růstu. Nic nemůže růst bez kořenů, ovšem i kořeny odumírají, neroste-li strom. Kořeny pro člověka znamenají následující: být pevně spjat s druhými, s rodinou, příbuzenstvem, vlastním národem, společenstvím církve.
(...)
I touha zapustit kořeny je dobrá - každý musí být někde doma. Kdo žije bez domova, stane se neusazeným nomádem, duševně osamoceným, psychicky nestabilním. (12) (...) Každý totiž potřebuje nejen střechu nad hlavou, ale i přístřeší pro svou duši. (13)

Je v našich kostelích atmosféra domova? Máme v naší pastoraci pochopení pro hlubokou touhu člověka po domově, jež sahá až za smrt? Jsou pastorační setkání malými domovy vztahů, v nichž by lidé mohli zakořenit a růst? Mohou prožít to, o čem hovoří posvátné texty církve, že Bůh je jako pevný hrad, skála, záštita života? Nebo je spíše církev pro mnohé chladná a neútulná? Jsou naše farnosti místy, kde se každý může objevit, má-li učinit nějaké životní rozhodnutí nebo je-li zatížen jakoukoli vinou?
Ale především: Pravým smyslem veškerého náboženství není to, že máme o Bohu vědomosti, nýbrž že u něho máme domov. Teologie znovu začíná chápat, že smysl tajemství nespočívá v jejich pochopení, ale v tom, že v nich přebýváme. Kdo se naučí přebývat v tajemství, stane se mystičkou nebo mystikem.

Jsou u našich chrámech lidé, kteří by uváděli do tajemství. Chápeme my sami, že každý z nás je tajemstvím, neboť člověk je vtažen do tajemství Boží přítomnosti?
(...)
Jak je to s rovnováhou mezi růstem a zapuštěním kořenů? Někteří lidé nezadržitelně rostou, aniž by se starali o silné kořeny. Jiné naopak stále zaměstnávají jejich kořeny. Jedni stále směřují ke změně - v sobě, ve svých společenstvích, a také v církvi. Jsou to reformátoři z povolání, neposední, věčně nespokojení. Nedopřejí setbě čas k růstu, ořou už v zimě. Kdo by se divil, že nemohou nic sklidit?

(Paul M. Zulehner: Církev: přístřeší duše, Portál, Praha 1977, 12-13)

…
Buď není dost schůdných cest, nebo se nedostává síly či vůle k vykročení.
Není tomu možná tak, že dnes stále více lidí selhává ani ne tolik z nemorálnosti, ale z nezpůsobilosti poradit si s životními plány? Selháváme například ve věrnosti proto, že jsme nemorální, nebo proto, že být věrný je dnes podstatně těžší než dříve? Jsme méně religiózní proto, že pohrdáme Bohem, nebo proto, že nám byl uzavřen přístup k tajemství? Nedostává se nám solidarity proto, že jsme sebestřední a egoističtí, nebo proto, že nám v tom brání hluboký a stupňující se strach o sebe samé? Máme důvod předpokládat, že dnes lidé selhávají ani ne tak z nemorálnosti jako spíš z nezpůsobilosti. Mnohé současné lidi to velmi trápí, což nám brání, abychom je paušálně diskvalifikovali jako nemorální. (47-8)
(...)
Pavel nedůvěřuje - na rozdíl od některých dnešních moralizujících kazatelů - osvobození z této nezpůsobilosti skrze zákon, morální apel, kategorický imperativ, revoluční výzvu k solidaritě. Ochrnutému totiž vůbec neprospěje, když ho vyzvou, aby běžel rychleji. Výzva ho spíš ještě bolestněji upozorní na to, že je ochrnutý, a že tedy běžet nemůže. Podobně je to s mnoha dnešními lidmi: Tuhé morální kázání bere odvahu, protože s nekompromisní ostrostí pojmenovává nezpůsobilost, ale nijak od ní nepomáhá.

Pavel naproti tomu nesází na apelování a morální imperativ, nýbrž na uzdravení, na uvolnění pout, na to, aby byl člověk osvobozen od nezpůsobilosti. Věří v osvobodivé zbavení pout skrze Ježíše Krista a jeho uzdravující moc.

Pro přístup křesťanských církví k dnešním lidem lze z těchto názorů odvodit řadu praktických závěrů. Postavme je jako otázky:
- Podaří se křesťanským církvím odolat pokušení moralizovat? Je lhostejné, jde-li o moralizování individuální, nebo sociální. Nebuď nevěrný či nebuď nesolidární jsou pouze dvě varianty jedné a téže výzvy, jež ty, kteří ze strachu o sebe samé nejsou s to být věrní ani solidární, věrnými a solidárními neučiní. Výzva působí spíš jako zrcadlo, které zbavuje odvahy, v němž lidé ještě jasněji poznávají, co už dávno tuší a čím také trpí: svou nezpůsobilost.

- Bude církev v budoucnu solidárnější s těmi, kteří na cestě mezi přáním a jeho realizací postupují jen málo kupředu? Dovede uznat, že zdařilý nepatrný krůček má větší hodnotu než to, co se nezdařilo? V bibli může církev najít dostatek povzbuzení k této pastorační solidaritě:

Nalomenou třtinu nedolomí a doutnající knot neuhasí, až dovede právo k vítězství.
(Mt 12, 20)

- Nemělo by pak v církvích platit pastorační pravidlo, že se pro milosrdenství Boží v každém společenství může ukázat kdokoli, s jakoukoli vinou a nezávisle na jakémkoli činu? (Srov. Lk 15)

- Na tomto pozadí by pak snad bylo dokonce možné získat lidi k tomu, aby nezůstávali stát u malého krůčku, jehož dosáhli, nýbrž aby dále rostli, a tak napomohli touze k vítězství - nakolik to je s Boží pomocí a se solidární podporou církevních společenství možné (srov. Mt 12,20). (49-50)

(Paul M. Zulehner: Církev: přístřeší duše, Portál, Praha 1977, 47-50)