Ten, kdo miluje Boha, netouží po větší odměně, než je láska sama. - archív citátů

Navigace: Tematické texty K KřestDelší texty Benedikt XVI. - Homilie velikonoční vigilie 2006

Benedikt XVI. - Homilie velikonoční vigilie 2006

„Hledáte Ježíše Nazaretského, ukřižovaného. Byl vzkříšen, není tady“ (Mk 16, 6) Tak mluví Boží posel, oděný do světla, k ženám, které hledají Ježíšovo tělo v hrobě. Avšak tutéž věc říká evangelista této noci také nám: Ježíš není nějakou osobností z minulosti. On žije a jako živý jde nám vstříc; volá nás, abychom šli za Ním, živým a tak také my našli cestu života.

„Byl vzkříšen...není tady“ Když Ježíš mluvil k učedníkům o kříži a zmrtvýchvstání po prvé, tu se oni při sestupu z hory Proměnění ptali mezi sebou, co to má znamenat „vstát z mrtvých“ (Mk 9, 10) O velikonocích se radujeme, že Kristus nezůstal v hrobě, že jeho tělo nepoznalo rozpad; patří k světu živých, ne ke světu mrtvých. Radujeme se že On – jak to prohlašujeme při obřadu velikonoční svíce – je Alfa i Omega, existuje tedy nejen včera, ale i dnes a na věky (srov. Žid 13, 8). Avšak nějakým způsobem se zmrtvýchvstání natolik umísťuje mimo náš horizont, natolik mimo všechny naše zkušenosti, že zahloubáme-li se do sebe, ocitáme se v rozvířené diskusi učedníků: Co to znamená „vstát z mrtvých“? Co to znamená pro nás? Pro svět a pro dějiny v jejich celku? Jeden německý teolog řekl jednou ironicky, že zázrak oživené mrtvoly – jestliže opravdu k tomu došlo, čemuž on vůbec nevěřil – by byl konec konců irelevantní (bezvýznamný) protože by se totiž netýkal nás. Vždyť byl-li jednou jeden člověk oživen a nic jiného, jak by se to mělo týkat nás? Avšak zmrtvýchvstání Krista, je právě víc, je to odlišná věc. Ono je – můžeme-li jednou použít jazyk evoluční teorie – největší „mutací“ absolutně nejrozhodnější skok do naprosto nové dimenze, k němuž v dlouhých dějinách života a jeho vývoje nikdy dosud nedošlo: skok do úplně nového řádu, který se týká nás, který se týká celých dějin.

Diskuse zahájená s učedníky by tedy zahrnovala následující otázky: Co se tam stalo? Co to znamená pro nás, pro svět v jeho celku a pro mně osobně? Především: co se stalo? Ježíš už není v hrobě. Je v úplně novém životě. Ale jak k tomu mohlo dojít? Jaké síly tu působily? Je rozhodující, že tento člověk Ježíš nebyl sám, nebyl uzavřen od svého Já. Byl jedno s živým Bohem, tak s Ním spojen, že s ním tvoří jedinou Osobu. Nacházel se takřka v objetí Toho, který je život sám, nejen emotivní objetí, nýbrž takové, které zahrnuje a proniká jeho bytí. Jeho vlastní život nebyl pouze jeho vlastní, bylo to existenciální společenství s Bohem a bytí zapojené do Boha a proto mu nemohl být skutečně vzat. On se mohl dát zabít z lásky, ale právě tím se zlomila definitivnost smrti, protože v Něm už byl přítomna definitivnost života. Byl jedno s nezničitelným životem takovým způsobem, že ten (život) vypučel znovu skrze smrt. Vyjádřeme tutéž věc ještě jednou vycházejíce z druhé strany. Jeho smrt byla úkonem lásky. Při poslední večeři předjímal smrt a proměnil ji v dar sebe sama. Jeho existenciální společenství s Bohem bylo konkrétně existenciální společenství s Boží láskou a tato láska je pravou mocí proti smrti je silnější než smrt. Vzkříšení je jako výbuch světla, výbuch lásky, která rozvázala dosud nerozvazatelný uzel (spleť, nerozlučitelné spojení) „zemři a staň se“ . Ona zahájila novou dimenzi bytí, života, do něhož v proměněném způsobu byla integrována (zahrnuta) hmota a skrze ni se vynořuje nový svět.

Je jasné, že tato událost není nějaký zázrak minulosti, takže by nám mohl být konec konců lhostejné, že se udál. Je to kvalitativní skok v dějinách „vývoje“ a života vůbec k novému budoucímu životu, k novému světu, který počínaje Kristem stále proniká do tohoto našeho světa, přeměňuje ho a přitahuje k sobě. Ale jak k tomu dochází? Jak může tato událost dospět opravdu až ke mně a přitahovat můj život k sobě a vzhůru? Odpověď v první chvíli snad překvapivá, ale zcela reální je: tato událost přichází ke mně prostřednictvím křtu. Právě proto je křest součástí velikonoční vigilie, jak to podtrhuje také v této liturgické slavnosti udělení svátostí křesťanského uvedení do víry několika dospělým pocházejícím z různých zemí. Křest znamená právě toto, že tu nejde o minulou událost, nýbrž že kvalitativní skok univerzálních dějin dospívá až ke mně, uchvacuje mě, aby mě přitáhl. Křest je úplně jiná věc než církevní shromaždování se (socializace) s jakýmsi staromódním a složitým obřadem k přijetí osob do církve. Je také mnohem víc než prosté obmytí, jakési očištění nebo zkrášlení duše. Je to skutečně smrt a vzkříšení, znovuzrození, přeměna v nový život.

Jak to můžeme chápat? Myslím, že to k čemu dochází ve křtu, se pro nás snadněji objasní, zahledíme-li se na závěrečnou část malé duchovní autobiografie, kterou nám sv. Pavel daroval ve svém listu Galaťanům. Končí totiž slovy, které také obsahují jádro toho životopisu : „Už nežiji já, ale žije ve mně Kristus“ (Gal 2, 20). Žiji, ale už to nejsem já. Samo já – podstatná totožnost člověka – tohoto muže, Pavla – se změnilo. Ještě existuje a už neexistuje. Prošel oním „Ne“ a stále se nachází v onom „Ne“ : „Já, ale už ne já“. Pavel těmito slovy nepopisuje nějakou mystickou zkušenost, která mu snad mohla být udělena a která by nás mohla – jestli vůbec – zajímat z historického hlediska. Ne! Tato věta je výrazem toho, k čemu došlo ve křtu. Mé vlastní já je mi vzato a je mi vložen nový mnohem větší subjekt. A tedy mé já je znovu, ale právě proměněné, obdělané (zformované), otevřené zapojením do druhého, v němž získává nový prostor existence. Pavel nám to vysvětluje ještě jednou z jiného hlediska, když ve třetí kapitole listu Galaťanům mluví o příslibu a říká, že byl dán v jednotném čase – jednomu jedinému: Kristu. Pouze on nese v sobě celý „příslib“. Ale co pak se stává s námi? Vy jste se stali jedno v Kristu, odpovídá Pavel (Gal 3, 28). Nikoliv jedna věc nýbrž jedno, jediné, jediný nový subjekt. Toto osvobození našeho já od jeho izolace, toto ocitnutí se v novém subjektu, je nacházet se v nezměrnosti Boha , být strháváni do života, který je už nyní východem z kontextu „zemři a staň se!“ Velký výbuch vzkříšení nás uchvátil ve křtu, aby nás přitáhl. Tak jsme přidruženi k nové dimenzi života, do něhož uprostřed strastí naší doby jsme již nějakým způsobem uvedeni. Žít svůj život jako stálé vstupování do tohoto otevřeného prostoru: to je význam (našeho) „být pokřtěn“, být křesťanem. Toto je radost velikonoční vigilie. Zmrtvýchvstání neskončilo, zmrtvýchvstání dospělo až k nám a uchvátilo nás. Pevně se jej, to je zmrtvýchvstalého Pána, chytáme a víme, že On nás pevně drží, i když naše ruce slábnou. Chytáme se jeho ruky a tak se také držíme navzájem za ruce, stáváme se jediným subjektem, ne pouze jedinou věcí.

Já, ale už ne já: toto je formule křesťanské existence založené na křtu, formule zmrtvýchvstání v čase. Já, ale už ne já. žijeme-li tímto způsobem, proměňujeme svět. Je to formule protikladu (kontrastu) ke všem ideologiím násilí a je to program, který se staví proti korupci a dychtění po moci a vlastnictví.

Já jsem živ, také y budete živi“ říká Ježíš v Janově evangeliu (14,19) učedníkům, to je nám. My budeme žít prostřednictvím existenciálního společenstvím s Ním prostřednictvím toho, že jsme zapojeni do něho, jenž je sám Život. Věčný život, blaženou nesmrtelnost nemáme sami od sebe, nemáme ji v sobě, nýbrž prostřednictvím vztahu – prostřednictvím existenciálního společenství s Tím, který je Pravda a Láska, a tedy je věčný, je to Bůh sám. Prostá nezničitelnost duše by sama o sobě neměla smysl pro věčný život, nemohla by jí dát pravý život. Život se nám dostává z toho, že jsme milování Tím, který je Život. dostává se nám z toho, že „žijeme a milujeme s Ním“.Já ale už ne já: toto je cesta kříže, cesta která protíná existenci uzavřenou pouze do „já“, a právě tak otevírá cestu k pravé a trvalé radosti.

Tak můžeme plni radosti spolu s církví zpívat v Exultet: „radujte se zástupy andělů...raduj se země“ . Zmrtvýchvstání je kosmická událost, která zahrnuje nebe i zemi a navzájem se spojuje. A ještě s Exultet můžeme hlásat. „Kristus tvůj syn, vzkříšený z mrtvých, jasně zazářil lidskému rodu a vládne na věky věků. Amen“.



***

Další texty k tématu vzkříšení naleznete zde,
k tématu Velikonoce naleznete zde,
k tématu eschatologie naleznete zde,
k tématu křest naleznete zde.


Témata: Křest

Čtení z dnešního dne: Pondělí 2. 12. 2024, Pondělí po 1. neděli adventní

Iz 2,1-5;

Komentář k Iz 2,1-5: Toužíme po naplnění příslibu, že ze zbraní se stanou nástroje k obživě pro celý svět. „Chceš-li mír, čiň spravedlnost“, bylo jedno z hesel ke světovému dni modliteb za mír. Zastávám se v mém okolí nespravedlivě obviněných?

Zdroj: Nedělní liturgie

Svatý Mikuláš - materiály pro děti

Svatý Mikuláš - materiály pro děti
(5. 12. 2024) Podklady pro práci s dětmi: vyprávění s obrázky / katecheze / rébusy, luštěnky, bludiště / omalovánky / vyrábění,…

Mikuláš (6.12.)

Mikuláš (6.12.)
(5. 12. 2024) Mikulášova velikost byla v jeho každodenní dobrotě a laskavosti. (Benedikt XVI.)

František Xaverský 3.12.

(1. 12. 2024) Světácký mladý muž v Paříži – pak misionář. V šestačtyřiceti letech zemřel u bran Číny...

Advent

Advent
(30. 11. 2024) Základní informace, texty na nástěnky, adventní věnec, Advent pro děti....

Odolal nabídce ´trafiky´ a šel na smrt - Svatý Edmund Kampián - svátek 1.12.

Odolal nabídce ´trafiky´ a šel na smrt - Svatý Edmund Kampián - svátek 1.12.
(29. 11. 2024) Svatý Edmund Kampián byl anglický kněz a jezuita, který pobýval i v Brně a Praze. Před popravou byl vyzván, aby se zřekl…

Co jsou roráty?

Co jsou roráty?
(28. 11. 2024) Prastaré adventní zpěvy, které se zpívají v brzkých ranních hodinách jen za svitu svící…

24. prosince 2024, papež František oficiálně zahájí Svatý rok 2025

24. prosince 2024, papež František oficiálně zahájí Svatý rok 2025
(27. 11. 2024) 24. prosince 2024, papež František oficiálně zahájí „Svatý rok 2025“ s hlavním mottem „Jsme poutníci…