Bůh nám daroval život, abychom mohli být v čase a prostoru. (Tomislav Ivančič)

Hledám svůj původ, odkud pocházím a kam směřuji? Čí duch vymyslel můj život? Kdo jsem? Kdo mě jako první nazval mým jménem? Komu mohu skutečně radostně říci: "Můj otče"?

Ptám se slunce: Kdo tě stvořil?
Ptám se ptáků: Kdo vás obdaroval křídly?
Obracím se na moře: Kdo ti uložil být klidným, šumět, smát se, nebo bouřit? Jaké tajemství ukrýváš ve svých hlubinách?
Ptám se vesmíru: Kde je tvůj začátek a konec?
Ptám se hlubin země: Znáte vy tajemství svého počátku?
A vy, vrcholy hor, pokryté sněhem, vy bystřiny a potoky, ptám se vás, odkud pocházíte?
Pozoruji na jaře rozkvetlé ovocné stromy, zelená pole a lesy a ptám se jich: Kdo vás povolal k životu, kdo dýchá ve vašich srdcích?
Hledím na květinu na svém stole a ptám se jí: Co ty mi budeš vyprávět?
Pronikám ke svému srdci a při každém jeho úderu se ptám: Kdo tě uvedl do pohybu, abych já mohl žít?

Odpověď šumí jako moře. Vše oznamuje jen to jedno jediné poselství: On je náš počátek! On nás vymyslel! On nám daroval život, abychom mohli být v čase a prostoru. On, náš Bůh!

(Tomislav Ivančič, Abba, Lieber Vater, str. 40n)