Černoch se prosazuje - zrušení otroctví v Americe

Čím trpí nejchudší národy země?
Hladem, nedostatečným vzděláním a pohrdáním jejich rasou.
_______________________

Jako obhájce práv černochů je Martin Luther King všeobecně znám. Méně známý je černošský vůdce a vychovatel Booker Washington.

Booker Washington byl malý černošský kluk v době otroctví v USA. Už jako devítiletý musel pracovat dvanáct hodin denně v dolech. Když Lincoln černochy osvobodil, rozhodl se tento nemajetný chlapec vyhledat školu v Hamptonu, jednu z mála škol pro černochy.
Poslechněme si sami, co on sám o této 800 kilometrů dlouhé cestě do školy vypráví:

Na první noc na této cestě nikdy nezapomenu. Jeli jsme starým poštovním dostavníkem horami ve Virginii. Večer jsme se zastavili v jednom laciném hostinci. Ostatní cestující byli běloši. Poté, co dostali pokoje, a čekali na večeři, jsem šel nesměle za hostinským. Neměl jsem sice skoro žádné peníze, ale noc byla velmi chladná a doufal jsem, že se přece jen nějak ubytuji. Řekl jsem: „Please, sir, chtěl bych nějaký pokoj.“
Hospodský se na mě rozhořčeně podíval: „Pro špinavé negry tu není žádný pokoj!“

Nějak se mi podařilo zahřát se - po celou tu dlouhou noc jsem chodil.
To bylo poprvé, kdy jsem na vlastním těle pocítil, co znamená barva kůže.
Pěšky a stopem jsem se po několika dnech dostal do velkého města Richmondu, které však bylo ještě 150 kilometrů od mého cíle - Hamptonu. Byl jsem unavený, hladový a špinavý, když jsem tam pozdě v noci dorazil. Neměl jsem v kapse ani halíř a nevěděl jsem, kam jít.

Pokoušel jsem se ubytovat na několika místech, ale všude chtěli peníze. Když už jsem nevěděl, co mám dělat, bloudil jsem z jedné ulice do druhé. Míjel jsem také jeden hostinec, kde svůdně nabízeli pečená kuřata a jablečný pudink. Zdálo se mi, že bych za ně ochotně dal celé jmění. Neměl jsem však nic, a tak jsem také nic k jídlu nedostal.

Jakmile se rozednilo, spatřil jsem v blízkosti velkou loď. Vykládala právě staré železo. Hned jsem se vydal za kapitánem a zeptal se, zdali bych mohl pomáhat při vykládání, abych si vydělal něco k jídlu. Měl jsem strašlivý hlad. Kapitán, běloch, působil přívětivě a souhlasil. Pracoval jsem, dokud jsem si nevydělal na snídani. Nikdy předtím ani potom mi snídaně nechutnala lépe.

Po dvou týdnech se mi podařilo dorazit do školy v Hamptonu. Hned jsem šel za paní ředitelkou, abych se představil. Po tolika dnech bez pořádné stravy, bez koupání a bez čistých šatů jsem samozřejmě nedělal dobrý dojem. Nechtěla mě přijmout.

Když jsem zůstal tvrdošíjně stát přede dveřmi, řekla mi po několika hodinách: „Třída vedle se musí uklidit. Tady je koště.“

Okamžitě jsem se chopil své životní příležitosti. Třikrát jsem vymetl třídu koštětem. Pak jsem našel hadr a čtyřikrát utřel prach. Když jsem byl hotov, hlásil jsem se u paní ředitelky. Byla to "Yankee" ze severu a přesně věděla, kde má hledat prach. Prozkoumala podlahu i skříně. Pak vzala kapesník a přejela jím stoly a lavice. Když v celé místnosti nenašla ani zrnko prachu, řekla klidně: „Okay, vezmeme tě na zkoušku.“

Byl jsem ten nejšťastnější člověk na světě.

Musel jsem tvrdě pracovat, abych mohl zaplatit poplatky za školu a internát. Začínal jsem brzy ráno ve čtyři hodiny, roztápěl jsem kamna. Pak jsem se připravoval na školu. Večer jsem uklízel učebny až pozdě do noci. Bylo to tvrdé, velmi tvrdé. Ale dokázal jsem to.

Se svolením zpracováno podle knihy:
Příběhy psané životem, Pierre Lefevre,
kterou vydalo nakladatelství Portál.
Redakčně upraveno