Citáty z knihy: Život pod vládou Kristovou (Raniero Cantalamessa)

Co by se stalo, kdyby se veškerý hmotný vesmír s miliardami a miliardami těles opřel o jeden jediný bod, takže by se podobal ohromné obrácené pyramidě? Jakému tlaku by onen bod musel odolávat? Právě tak v tu chvíli (roz. v Getsemanech) spočíval na Ježíšově duši celý morální vesmír viny, který není o nic menší. Hospodin na něj vložil nepravosti nás všech (Iz 53,6); on je beránek Boží, který snímá hřích světa (J 1,29). Pravým křížem, který Ježíš vzal na svá ramena, nesl ho až na Golgotu a pak na něj byl přibit, je hřích.

…
Kristovo vzkříšení je pro duchovní vesmír tím, čím byl podle posledních výzkumů "velký třesk" pro hmotný svět, kdy se atom hmoty přeměnil v energii a zahájil obrovskou expanzi vesmíru, která trvá už miliardy let. Všechno, co v církvi existuje a pohybuje se v ní - svátosti, slova, instituce - totiž bere sílu z Kristova vzkříšení. To je okamžik, v němž se smrt změnila v život a dějiny v eschatologii.

…
Otcův čin vzkříšení je pro nás zdrojem největší naděje, protože znamená, že jednoho dne to Otec učiní i s námi. (1O1)

…
Křesťanská naděje se narodila o Velikonocích. (1O6)
Církev se rodí z naděje, a pokud si přejeme nový rozmach víry, kterým by znovu dobyla svět, musí se opět oživit naděje. Bez ní se nedá dělat nic. (1O7)
(1O6 a 1O7)

…
Bůh se ve své nekonečné moudrosti rozhodl zvítězit nad zlem tím, že ho podstoupí, vezme ho určitým způsobem na sebe. Chtěl zvítězit - v souladu se svou povahou - ne silou, ale láskou, a tak nám dal příklad, jak se má zlo přemáhat dobrem (srv. Ř 12,21). Přesto musíme mít neustále na paměti, že Otcův "soucit" se Synem nekončí křížem, ale vzkříšením. Synovi přikázal obětovat život, aby jej opět přijal. Nikdy ani na okamžik nepomyslel na Synovu smrt, aniž by měl na mysli i jeho vzkříšení. To nám se nedaří myslet na obě věci zároveň. Ježíš byl ve vzkříšení "ospravedlněn Duchem" (srv. 1 Tm 3,16), tj. Otec mu zjednal spravedlnost skrze Ducha, a tím ji zjednal i sobě, své vítězné lásce. Vzkříšením Ježíše z mrtvých - říká svatý Pavel - Bůh Otec dokázal, jak nesmírně veliký je ve své moci k nám a jak silné je jeho mocné působení (srv. Ef 1,19-2O).

…
/Vzorem pokory je Ježíš - ponížil se a byl poslušný... - Fp 2,5:)
/V Kristu.../...se zákon stává evangeliem a skutky se stávají milostí. ...Stejně jedná Bůh s námi: nejdřív nám v zákoně ukázal pokoru jako dílo, které máme uskutečnit, ale potom nám ji dal v evangeliu jako čin k následování. Už člověku nenařizuje jako pod zákonem: "Jdi na poslední místo," ale: "Pojď na poslední místo." Člověka k pokoře jen nevede, on ho k ní přitahuje: "Učte se ode mne - říká Ježíšovými ústy - neboť jsem tichý a pokorného srdce." (Mt 11,29)
(229)

…
Blažení v nebi nejsou pokorní proto, že vidí svou bídu a hřích, ale proto, že hledí na překypující dokonalost a svatost Boží.

Podle bible nás tedy k pokoře přivádějí dvě pohnutky, každá z opačného směru: jedna vychází z člověka a druhá z Boha, jedna je založena na poznání sebe samého a druhá na poznání Boha. Obě dvě pohnutky - antropologická i teologická - se však nyní sloučily v jednu. V Ježíši Kristu, který je Bůh a člověk v téže osobě, jsme k pokoře nalezli pohnutku úplnou a poslední, pohnutku křesťanskou.
(23O)
(Raniero Cantalamessa: Život pod vládou Kristovou, Karmelitánské nakl., Kostelní Vydří 1994)