Citáty z knihy: Zvěstování víry I. (kol. autorů)

Co může historická věda říci o Ježíšově zmrtvýchvstání, je toto: Učedníci o tom vydali svědectví. Událost vzkříšení sama zůstala lidským zrakům skrytá. Historickému pozorování se vymyká. Ježíšova zjevení po jeho smrti se omezila na setkání s jeho přáteli a učedníky. Historie nemůže dojít dál než k těmto svědkům. Může zvážit jejich věrohodnost. Křesťan to také musí udělat, nesmí přijmout víru bez promýšlení (1 K 15,2). Ale poslední krok, který se od něho žádá, je víra.

Žádné svědectví není v Novém zákoně jednohlasnější; od nejstarších spisů až po nejmladší je vrcholem vždycky totéž: že Bůh svého „Syna... vzkřísil z mrtvých“ (1 Te 1,10) a že apoštolové „viděli Pána“ (J 20,25). (150)

…

Všichni čtyři evangelisté přinášejí poselství o Ježíšově vzkříšení ve formě příběhů. Porovnáme-li je, je nápadné, že se od sebe liší víc než např. příběhy o utrpení. Různí evangelisté přinášejí často různá zjevení a rozcházejí se často v detailech i tam, kde pojednávají o stejném faktu.

Z toho může biblická věda usuzovat, že tyto příběhy dostaly pevný literární tvar až o něco později než předcházející příběhy o umučení. A tak, zatímco je velikonoční poselství velmi staré a ústřední, vyprávění o těch událostech nedostalo hned svou pevnou podobu. To je pochopitelné. Umučení bylo jedinou událostí, velikonočních událostí bylo mnohem víc. „Po svém umučení mnoha způsoby prokázal, že žije.“ (Sk 1,3) Ani Pavel, ani žádný z evangelistů se nesnaží zachytit je všechny. Dělají výběr, ne větší, než je nutné, aby dobře zvěstovali jediné velikonoční poselství. Za těchto okolností pevná forma pro vyprávění o vzkříšení nevznikala tak rychle. Vytvořily se různé formy sdělení s odlišnými detaily.

To platí také o zprávě o prázdném hrobě. Marek s Lukášem uvádějí tři ženy u hrobu (ale ne tytéž), Matouš dvě, Jan jednu, ale tato jediná mluví v množném čísle: „Nevíme...“ (J 20,2) U Marka je psáno: „Nikomu nic neřekly,“ (Mk 16,8) zatímco u Matouše čteme: „Běžely to oznámit jeho učedníkům.“ (Mt 28,8) U Lukáše chybí příkaz jít do Galileje. Dále mluví Matouš a Marek o zjevení jednoho anděla. Lukáš a Jan uvádějí dva. U Jana jsou tam až při druhé návštěvě a nedávají žádný příkaz. V Matoušově vyprávění se posadí anděl na kámen, podle ostatních tří evangelistů jsou uvnitř v hrobě. Matouš připojuje po scéně s prázdným hrobem zmínku o zjevení ženám, které se stalo pravděpodobně jindy.

Nejsou tedy tato čtyři vyprávění příliš zkoordinovaná, a přesto souhlasí v hlavních bodech: prázdný hrob, zjevení andělů, a především vlastní poselství: Pán žije. V tom, v čem se rozcházejí, se snad zračí něco z radostného ohromení onoho rána, kdy byl zvěstován život tam, kde se čekala smrt. Jistě se prozrazuje na těchto rozdílech jistota a poctivost prvotní církve, která tyto nesrovnalosti tajně neuhladila, ale ve vší svobodě ducha je uchovala. Co však je z těchto rozdílů především jasné, je jednota a závažnost velikonočního poselství. A v těchto příbězích jde právě o toto poselství. Už jsme poznali, že celý Ježíšův život je podán jako poselství pro nás. Tak je tomu i zde. (152)

…

Viditelná zjevení jako znamení neviditelné přítomnosti
Příběhy o zjeveních nás často zarážejí tím, že učedníci Ježíše hned nepoznávají. Na druhé straně zjišťují, že je to on. To má hluboký smysl. Předně je to další důkaz, že vidění vzkříšeného Pána k nim přichází ze skutečnosti a nebylo vytvořeno jejich fantazii. Potřebují čas, aby ho opět poznali. Naznačuje to však ještě něco hlubšího, něco o Ježíši samém: jeho novost. Už není zcela tentýž jako dříve. Jeho zjevení neznamenají, že bude ještě několik týdnů pokračovat ve svém pozemském životě, ale že zasvěcuje své učedníky a svou církev do nového způsobu své přítomnosti. Jeho zjevování k tomu tvoří jakýsi přechod. Ježíš jim tímto způsobem ukazuje, že bude stále s nimi. Skutečnost, že se náhle objeví uprostřed svých učedníků, neznamená, že může „projít zavřenými dveřmi“, ale že je vždycky přítomen, i když ho nevidí. Vzkříšený Kristus je nové stvoření mezi námi. Jeho zjevení jsou tiché náznaky jeho stálé přítomnosti.

Marii v zahradě, učedníkům v sále, na hoře a na břehu jezera se dává poznat svým slovem. Zvlášť nápadné je to v příběhu emauzských učedníků. Šel po jejich boku, ale jim to nic neříkalo; a přece: „Což nám srdce nehořelo, když s námi na cestě mluvil a otvíral nám Písma?“’ (L 24,32) Setkali se s Pánem ve slově.

Jiný způsob, jak se Pán dává poznat, je určité gesto: lámání chleba. Nezáleží na tom, zda tehdy Ježíš s emauzskými učedníky slavil eucharistii nebo ne. V obou případech mělo toto gesto ten smysl, že poukazovalo na eucharistii, v níž se chce napříště dávat poznat. Na eucharistii poukazují i ryby a med, které Ježíš jedl, neboť’ tyto pokrmy bývaly v dřívějších dobách někdy pojídány v souvislosti se slavením eucharistie. Je to poukaz na jeho přítomnost v eucharistii. Tak svým viditelným zjevováním poučoval učedníky o své neviditelné přítomnosti.

Podobně také na ně dechl a předal jim Ducha, skrze nějž se budou v budoucnu setkávat svým Pánem. Při Ježíšových zjeveních je také naznačena pastýřská služba Petrova a apoštolská moc odpouštět hříchy. To všechno jsou způsoby Ježíšovy trvalé přítomnosti. (154-55)
(...)
Nesmíme zapomínat, že vzkříšený Ježíš je novým stvořením. Abychom s ním mohli vejít do styku, musíme mít poznávací schopnost jaká náleží novému stvoření, a tou je víra, odevzdání celého člověka Božímu Duchu. (155)
(Zvěstování víry I., Síť, Praha 1994, 154-55)