Člověk neexistuje pro smrt (Jan Pavel II.)

Zmrtvýchvstání Ježíše Krista je klíčem k pochopení dějin

Každý z nás je osobně povolán. Tajemství utrpení, smrti a zmrtvýchvstání Ježíše Krista se týká celých lidských dějin, působí změnu lidské bytosti a má moc přinést nový život, po kterém všichni toužíme, když se chceme realizovat a být šťastni.  (170)

Zmrtvýchvstání Ježíše Krista je tak klíčem k pochopení dějin světa i dějin celého stvoření a je hlavně klíčem k pochopení dějin člověka. Člověk, stejně jako celé stvoření, je podřízen zákonu smrti. V listu Židům čteme: "Je určeno, že lidé mají zemřít." (Žid 9,27) Avšak díky tomu, co Kristus učinil, byl onen zákon podřízen zákonu jinému - zákonu života. Díky zmrtvýchvstání Ježíše Krista člověk neexistuje jen pro smrt, ale existuje pro život, který se má zjevit v nás. To je život, který přinesl Kristus na svět (Jan 1,4). Odtud pochází význam narození Ježíše v Betlémě, jak jsme je právě slavili o Vánocích. (176)

Každý touží po vítězství života nad smrtí

Vítězství života nad smrtí je to, po čem každá lidská bytost touží. Všechna náboženství,zvláště velké náboženské tradice následované většinou asijských národů, vydávají svědectví o tom, jak hluboce je vepsána pravda o naší nesmrtelnosti do lidského náboženského vědomí.

Lidské hledání života po smrti nalézá konečné naplnění v Kristově zmrtvýchvstání. protože vzkříšený Kristus je zjevná Boží odpověď na tuto hluboce prožívanou touhu lidského ducha, církev vyznává: "Věřím ve vzkříšení těla a v život věčný." (Apoštolské vyznání víry) Vzkříšený Kristus ujišťuje muže a ženy každého věku, že jsou voláni k životu za hranicemi smrti. Vzkříšení těla je víc než jen nesmrtelnost duše. Celý člověk, tělo i duše, je předurčen k věčnému životu. (177)

Nutnost odstranit pohoršení z rozdělení křesťanů

Ježíš přebývá mezi lidmi, "kteří se nazývají křesťany". (srv. Lumen gentium,15) Všichni se s Ním mohou setkat v Písmu, v modlitbě a ve službě bratru. na prahu třetího tisíciletí se povinnost odstranit pohoršení z rozdělení křesťanů stává každým dnem naléhavější. Jednotu je možné posílit dialogem, společnou modlitbou a svědectvím. neznamená to přehlížet rozpory a problémy s odstraňováním vlažného relativismu. Bylo by to jako přikrýt ránu, aniž bychom ji vyléčili. Bylo by v tom riziko, že přerušíme pouť ještě dříve, než dojdeme k jejímu cíli, tj. k plnému společenství. Naopak: jde o to, abychom pracovali s pohledem upřeným ke skutečnému usmíření pod vedením Ducha svatého, s důvěrou v účinnost modlitby, kterou Ježíš vyslovil v den před svým umučením: "Otče, aby všichni byli jedno, jako my jsme jedno." (srv. Jan 17,22) Čím více se přimknete k Ježíši, tím více budete schopni být blízko jeden druhému. V té míře, ve které vykonáte konkrétní kroky ke smíření, proniknete do intimity Jeho lásky. (202)

Já jsem s vámi po všechny dny

Jeho osobní přítomnost pokračuje. "Hle, já jsem s vámi po všechny dny až do konce světa!" (Mt 28,20) Tato hluboká proměna, rozšíření a trvalost přítomnosti našeho Pána a Spasitele je dílo Ducha. A když se Kristus vzkříšený zpřítomňuje v životě lidí a obdarovává je svým Duchem (srv. Jan 20,22), pak je zcela proměňuje, i když zůstávají, ba co víc - stávají se plně sebou samými. Pavlův příklad je zvláště významný: oslňující světlo na cestě do Damašku z něj udělá člověka tak svobodného, jak tomu nebylo nikdy předtím;  /…/

To, co Ježíš začal se svými učedníky ve třech letech společného života, se dovršuje darem Ducha. Víra apoštolů byla zpočátku nedokonalá a kolísavá, ale později se stala pevnou a plodnou: díky ní ochrnulí chodí (srv. Sk 3,1-10), nečistí duchové prchají (srv. Sk 5,16). Ti, kteří se předtím třásli strachem před lidmi a jejich vládci, směle oslovují zástup lidí, který se shromáždil v chrámě a vzdorují nejvyššímu židovskému soudu (srv Sk 4,1-14). Petr, kterého strach před obviněním jedné ženy přivedl k trojímu zapření (srv. Mk 14,66-72), se teď chová jako "skála", tak, jak si to přál Ježíš (srv. Mt 16,18). A také ostatní, kteří donedávna byli nakloněni k všeobecným sporům o své ambice (srv. Mk 9,33), jsou teď schopni být "jedno srdce a jedna duše" a dát všechno do společného (srv. Sk 4,32). Ti, kteří se nedokonale a s velkou námahou naučili od Ježíše modlit, milovat, jít na misie, se teď modlí doopravdy, milují doopravdy, jsou skutečnými misionáři, skutečnými apoštoly. /…/

Duch svatý nás činí odvážnými

Duch svatý dává křesťanovi - který by jinak riskoval, že jeho život bude podřízený pouze úsilí, pravidlům, ba dokonce vnějšímu konformismu - chápavost, svobodu a věrnost. On je skutečně "Duchem moudrosti a rozumu, Duchem rady a síly, Duchem poznání a bázně Boží" (Iz 11,2). Jak by bylo možné bez něj pochopit, že jho Kristovo je sladké a jeho tíha lehká (srv. Mt 11,30)?

Duch svatý nás činí odvážnými, povzbuzuje nás ke kontemplaci slávy Boží v každodenním životě a práci. povzbuzuje, abychom ze zkušenosti zakoušeli Kristovo tajemství v liturgii, dává zaznívat Slovu v celém našem životě v jistotě, že nám bude mít vždy co nového říci. Pomáhá nám k celoživotnímu nasazení navzdory strachu, že zklameme, pomáhá nám čelit nebezpečí a překonávat překážky, které oddělují kultury od hlásání evangelia. Pomáhá neúnavně pracovat pro neustálé obnovování církve bez toho, abychom se považovali za soudce bratří.  /…/

Duch svatý přivádí lidi k vzájemnému porozumění

Drazí mladí lidé, drahocennou zkušenost jednoty církve v bohatství její různorodosti prožíváte pokaždé, když se společně shromažďujete, zvláště k slavení eucharistie. Je to Duch svatý, který lidi přivádí k vzájemnému porozumění a přijetí, k tomu, aby se poznávali jako synové Boží a bratři na cestě ke stejnému cíli, k věčnému životu, k tomu, aby hovořili stejným jazykem, přes všechny kulturní a rasové rozdíly.  (220-221)

(Podle knihy Kristus vás miluje - Jan Pavel II. mládeži,  vydalo nakl. Paulínky, Praha 2001. Výběr ze stran 170-220)