Doufám, že… (Anselm Grün)

Francouzský existencialista Gabriel Marcel nastínil na základě své křesťanské víry filosofii naděje. Rozlišuje v ní absolutní doufám od doufám, že... První, absolutní pojem směřuje k tomu, že se my, lidé, cítíme spoutáni, avšak doufáme ve světlo a svobodu nikoli ve smyslu nějakých vnějších objektů, nýbrž ve smyslu prosvětlení naší existence a osvobození nitra. Marcel ji staví do protikladu k optimismu. Optimista je skálopevně přesvědčen, že "se to nějak zařídí". Hledí na věci se zcela určitým postojem. Doufající člověk naopak stojí uprostřed procesu vznikání. Pravá naděje se nevztahuje k určité konkrétní události, která má teprve nastat, ale k obnovení vlastní existence a života jako takového. Může existovat pouze tam, kde se zároveň objevuje i pokušení zoufalství.

Jestliže otec, jehož syn odešel do ciziny a už dlouho mu nenapsal ani řádek, stále ještě doufá, že mu listonoš jednoho dne od něho přece jen přinese nějakou zprávu, může být zklamán. Jakmile máme jasnou představu o tom, jak má být naše naděje konkrétně naplněna, ocitáme se v nebezpečí, že ji zaměníme za pouhé přání. Gabriel Marcel je přesvědčen, že naděje přesahuje možnosti naší představivosti. Měli bychom si přestat vytvářet přesné představy o tom, v co doufáme. Doufá -li nemocný v to, že se po určité době uzdraví, propadne zoufalství, nestane-li se tak. Byla-li jeho konkrétní naděje zklamána, je konfrontován se skutečnosti, že proti zoufalství není žádného léku. Doufat tedy není totéž, co upnout se na něco konkrétního (například na zmíněné uzdravení), ale znamená to mnohem víc: překročit své představy. Idea uzdravení tak projde proměnou a očištěním. Přestože se okamžitě neuzdravím, neznamená to, že je všechno ztraceno. Z naděje postupně vyrůstá tušení hlubšího uzdravení, jež nemůže být zdoláno žádnou chorobou. Komu se podaří překročit své konkrétní představy a oprostit své doufání od jakýchkoli mezí, ten zakusí jistotu a pokoj "čelící zásadní nejistotě plynoucí z touhy vlastnit" (Marcel, s. 55). Předpokladem absolutní naděje je tedy víra. Bez ní nelze pomyslet ani na jakoukoli naději přesahující tento svět.

Gabriel Marcel si nedokáže tuto ctnost představit mimo společenství a bez lásky. "Doufám" je součásti každého "doufám v tebe", a konečně "doufám v tebe kvůli nám". Ona mi nedovolí zůstat jen u sebe a sám se sebou, ale otvírá mne výměně s druhými a konečně vztahu k Bohu, základu mého bytí. Marcel zastává názor, že postoj "vlastnictví" naději hubí. Pouze ten, kdo se osvobodil z okovů vlastnictví v jakékoli podobě, je s to "zakusit božskou lehkost bytí v naději" (Marcel, s. 78). Rovněž filosof ji chápe jako božský dar a zároveň výzvu, již lze odmítnout. Osvědčí se pouze v součinnosti "dobré vůle, jež je naším jediným možným přínosem, a iniciativ, jejichž původ neleží v okruhu naší moci, protože vyrůstá ze stejných kořenů jako hodnoty milosti" (tamtéž. s. 81). Marcel tím otevřel filosofii naděje teologické reflexi o základních křesťanských ctnostech a také filosofickou cestou ukázal, že právě tuto ctnost nelze předpokládat bez víry a lásky.


***
Se svolením převzato z knihy: Víra, naděje, láska, kterou vydalo Karmelitánské nakladatelství