Doufat znamená ... (Raniero Cantalamessa)

Musíme doufat, že i v našem životě se může něco změnit, že není pravda, že vše bude osudově pokračovat, jak to bývalo vždycky, a pro nás se nikdy neobjeví nic nového po sluncem. Doufat znamená věřit, že "tentokrát" to bude jiné, i když jsi věřil už stokrát a pokaždé ses zklamal. Možná ses už v minulosti tolikrát v srdci rozhodl vydat se na "svatou pouť" obrácení; o Velikonocích, při duchovních cvičeních, po významném setkání, a dal ses do běhu, jako bys chtěl přeskočit příkop, a jak ses přibližoval k jeho okraji, cítils, že ztrácíš rychlost, a pokaždé jsi hořce dopadl zpět na egyptský břeh. Jestliže přes to všechno doufáš, pohneš Božím srdcem a Bůh ti přijde na pomoc. Bůh je pohnut nadějí svých stvoření. (1O9-1O) ...

Žádný pokus, ani když vyšel naprázdno, není marný a zbytečný, pokud je upřímný. Bůh pamatuje na každého a jeho milost bude jednoho dne úměrná tomu, kolikrát jsme sebrali odvahu začít znovu, jako kdyby sto zklamání nic neznamenalo. Ale ti, kdo skládají naději v Hospodina - stojí psáno - nabývají nové síly; vznášejí se jako orlové, běží bez únavy, jdou bez umdlení (Iz 4O,31). (11O)

(Raniero Cantalamessa: Život pod vládou Kristovou, Karmelitánské nakl., Kostelní Vydří 1994, 1O9-11O)

…
Ale co to znamená "kát se"? Původní slovo metanoein ukazuje na změnu úmyslu, smýšlení. Nejde však o záměnu našeho úmyslu za jiný náš úmysl, odlišný od předchozího, ani o záměnu našeho smýšlení za jiné naše smýšlení, nebo našeho soudu za jiný náš soud. Jde o nahrazení našeho úmyslu úmyslem Božím, našeho smýšlení Božím smýšlením a našeho soudu Božím soudem. Ano, kát se znamená vnořit se do Božího úsudku. Bůh má určitý úsudek o nás, našem duchovním stavu i o našem chování. Jedině on soudí naprosto a absolutně pravdivě, jen on zná celé naše srdce, naše provinění i polehčující okolnosti. Bůh o nás ví všecko. Kajeme se tehdy, když přijmeme za svůj Boží úsudek o nás samotných se slovy: Můj Bože, podřizuji se tvému soudu. Jsi spravedlivý ve tom, co vyřkneš, ryzí ve svém soudu (srv. Ž 51,6). To způsobuje jakési "proklátí", otevřenou ránu v srdci; abychom totiž mohli dát zapravdu Bohu, musíme popřít sami sebe, zemřít sami sobě. I proto, že jakmile se vnoříme do Božího úsudku, vidíme, co je hřích, a zděsíme se. Boží soudy - praví žalm - jsou nezměrná, propastná tůň (srv. Ž 36,7). (136)

...Duch svatý, ohnivý prst Boží, se dotýká našeho srdce - našeho svědomí - v místě, které zná jen on, a otevírá ho světlu pravdy. Tehdy hříšník dochází k novému "poznání" sebe samého: Doznávám se ke svým nevěrnostem... Proti tobě samému jsem zhřešil, spáchal jsem, co je zlé v tvých očích. ... Zázrak pokání je v tom, že jakmile se člověk postaví sám proti sobě, Bůh ho začne hájit, brání ho před obviněními, dokonce i před tím, z čeho člověka viní jeho vlastní srdce (srv. 1 J 3,2O a násl.). Jakmile syn z podobenství vyřkl: "Otče, zhřešil jsem!", otec hned odpověděl: "Přineste ihned nejlepší oděv..." (srv. l 15,21 a násl.) (137)

...Ve skutečnosti se i psychologickým výzkumem čím dál jasněji přesvědčujeme o tom, že vědomí viny a kajícnost - jestliže jsou opravdu čisté a svobodné - jsou city navýsost lidské a konstruktivní. Kajícnost je daleka toho, aby člověka uvrhla do chorobných stavů pasivity a sebezraňování, naopak je sama pramenem , ze kterého můžeme neustále čerpat sílu k obnově života. Nic neosvobozuje k naději a důvěře tolik, jako to mohou učinit slova: Zhřešil jsem, chybil jsem. ...Jestliže mýliti se je lidské, pak uznat chybu, kát se, je ještě lidštější. (138-39) ...

Dokud v sobě člověk zadržuje hřích a odmítá ho přiznat, je jím stravován a soužen, ale jakmile se rozhodne ho vyznat Bohu, vrátí se k němu pokoj a spása. ...Chtít se kát je už samo o sobě pokáním. (138)

(Raniero Cantalamessa: Život pod vládou Kristovou, Karmelitánské nakl., Kostelní Vydří 1994, 136-38)