Farnost (Louis Evely)

Úloha skutečně živé farnosti, skutečného bratrství je v tom, že odhaluje tvář vzkříšeného Krista, tedy činí Krista viditelným.

Toto viditelné Kristovo tělo je budováno viditelným znamením, totiž křtem. Křest není zdaleka aktem individuální záchrany. Křest zachraňuje pouze tím, že vtěluje v Krista, tím, že nás spojuje s ostatními, že nám dává přejít z rozděleného světa, kde se lidé nemilují, do církve, kde vane duch lásky.

Hříchem - prvotním a neustále obnovovaným - je rozdělení, které způsobuje, že se neznáme, nenávidíme, jedni druhými pohrdáme, jedni druhé vykořisťujeme a utlačujeme. Aby dítě bylo vyrváno z tohoto pohanského rámce, ve kterém je zachyceno od svého narození (od svého početí), je zajisté potřebí křestního exorcismu. To ubohé dítě není ovšem posedlé démonem, ale my jsme je zapletli do démonické sítě předsudků, oddělujících závor, organizovaných sobectví, které je budou ohrožovat po celý život. Kolik zaklínání bude zapotřebí, abychom přestali náležet víc své třídní solidaritě než svému náboženskému bratrství, abychom se přestali cítit bližší těm, kdo jsou nám rovni postavením, kulturou, výchovou, rasou, než našim bratřím v Kristově křtu?

K čemu je dobré pokřtít dítě, nevtělujeme-li je? Je pravda, že se stane synem Božím, ale kde se setká s jeho rodinou? Jistě se mu dostane milosti, ale tato milost záleží v lásce k ostatním lidem a kde se ji naučí projevovat?

Kristus si nepřeje spojit nás se sebou, ale spojit nás mezi sebou: „Aby byli jedno!“ Kristus není nikdy přítomen v životě kohokoliv z nás, kdo ho sice hledá, ale vylučuje přitom ostatní.

Všechno to, co je v nás čistě soukromé, všechno, co je naším soukromým vlastnictvím, je odsouzeno k zániku. „Tělo Kristovo zachovej tvou duši k životu věčnému!“ Jen to, co v nás žije z Krista, bude spaseno, stane se nesmrtelným. Věčně z nás bude žít jen to, co je vtěleno v Krista, co on oživuje životem, který sdílíme s ostatními.

(Louis Evely: Krédo, Grantis, Ústí n. Orlicí 1997, 161)