Jak by mohla vypadat smrt a onen svět?

Když přemýšlím o tom, jaký by mohl být onen svět, obracím se pomocí analogie k úžasné ukázce Božího milosrdenství v podobenství o marnotratném synu (srov. Lk 15,11–24). Máme tu židovského chlapce, který spáchá dva z nejhorších možných hříchů – prohýří otcovo dědictví a je na tom tak bídně, že by vzal zavděk i jídlem pro vepře. Pak se rozhodne jít domů a usmířit se s otcem. Myslím, že tak bude vypadat smrt, poslední cesta, pro každého z nás.

Uvítá nás doma

Tuto představu výstižně evokuje poslední svaté přijímání podávané umírajícím, které nazýváme viaticum, což doslova znamená pokrm na cestu. V našem příběhu zatím otec den co den vyhlíží a čeká na jakékoli znamení, že se jeho syn vrací. Stojí za povšimnutí, že otec se nevydává vstříc synovi proto, aby ho vzal něčím po hlavě a pak ho odtáhl domů. Syn se musí sám vydat na cestu domů. Podobně se na ni vydáme my, až budeme umírat.

Když obdivuhodný otec v našem příběhu uvidí svého syna, běží mu vstříc, políbí ho a uspořádá hostinu. To všechno ještě dřív, než měl ten kluk vůbec šanci dokončit svou omluvnou řeč, kterou už měl dobře nacvičenou. Takhle musí vypadat nebe. Od některých z nás – kteří i přes občasná selhání děláme, co můžeme, v podstatě však máme ty nejdůležitější věci v pořádku – Bůh, jenž zná naše srdce a doprovázel nás při naší namáhavé pouti během obtíží, kterými jsme v životě procházeli, dokonce ani nechce naše omluvy. Uvítá nás doma.

Pro některé z nás může být
osobní setkání s Bohem bolestné

Pro některé z nás může být ale osobní setkání s Bohem bolestné, protože, Bůh bere naše svobodné rozhodnutí velice vážně. A tak když tento podivuhodný Otec některé z nás uvidí, vyjde nám naproti. My však, když staneme tváří v tvář Lásce samotné, najednou spatříme všechny situace, kdy jsme byli svobodně a vědomě sami vůči sobě nebo vůči druhým a našemu světu destruktivní. V tu chvíli bude moci žádat, v některých případech úpěnlivě prosit, o odpuštění. Bude nás hodně stát připustit si, co jsme udělali, protože najednou to bude naprosto jasně a neúprosně vidět. Ale protože Otec je plný milosrdenství a soucitu, budeme s láskou očištěni.

Peklo – spatřit Lásku samotnou,
a otočit se k ní zády

Konečně, domnívám se, že mezi námi budou i tací, kteří cestu domů nezvládnou. Otec jim vyběhne naproti, ale když se setkají tváří v tvář se samotnou Láskou, udělají to, co se svobodně a vědomě rozhodli dělat po celý svůj život – odmítnou Boží lásku a odejdou. Je to vrcholný hřích, který bezpochyby odráží to, jak žili na zemi. Toto musí být peklo – propast – spatřit Boha tváří v tvář, Lásku samotnou, a otočit se k ní zády, protože to tak dělali vždycky. A Otec bude s bolestí respektovat jejich volbu, dokonce i tu, že ho odmítnou. A jak říká papež: „… poslední soud Boha je instancí zaručující spravedlnost…

Musíme hovořit o hříchu jako o konkrétní možnosti zničit sami sebe, a tím i ostatní části země.“ Stejně jako papež se však domnívám, že tato poslední skupina nebude velká. „Snad mezi námi není až tolik lidí, kteří sami sebe natolik zničili, že jsou jednou provždy nenapravitelní, že už v sobě nemají nic, na čem by mohla spočinout Boží láska, a nejsou už schopni ani trochu milovat. To by bylo peklo.“

Naše loučení není ani tak definitivní „sbohem“
jako spíše „na shledanou“

Proto také nevěřím, že Bůh se nás snaží pozabíjet. Věřím však, že jakkoli je smrt bolestná, víme, že se znovu setkáme s našimi bratry a sestrami. Spoléhám rovněž na křesťanskou naději, která říká, že naše loučení není ani tak definitivní „sbohem“ jako spíše „na shledanou“.

Zpracováno podle knihy (redakčně upraveno): Kde je k čertu Bůh?, kna.cz