Navigace: Tematické texty V Výchova Delší texty Jak milují andělé - povídka

Jak milují andělé - povídka

(vyprávění paní K. J. )

Jak vychovává anděl?

Možná si někdo řekne, jak o tom mohu něco vědět.

A má pravdu…

Vlastně o tom mnoho vědět nemohu, žádný anděl nejsem. I když jsem učitelka, a tak bych se výchovou, a dobrou výchovou, láskyplnou, měla zabývat…Ale nechci vyprávět o andělském vychovávání. Chci povědět, co jsem se jako mladá učitelka dozvěděla od jedné staré učitelky, opravdové dámy. Věděla toho o andělské láskyplné výchově tolik, kolik toho může člověk na světě pochytit.

Byla jsem tehdy začínající učitelka, zmatená, nejistá – učitelka ve svém prvním působišti, v pohraničí. Moc jsem toho neuměla…Tedy, znala jsem látku, kterou jsem měla učit, tu jsem uměla skvěle, jako vychovatelka jsem toho moc neuměla.

A děti tam byly všelijaké. Plakávala jsem, cítila jsem, že je nezvládám. Vyčítala jsem si to. Vyrůstala jsem v rodině, kde jsme byli všichni vedeni k tomu, abychom byli co nejsvědomitější. A já cítila, že jsem zklamala.

Jednou jsem obědvala s onou starou dámou – učila na škole jako já, chodívaly jsme spolu na obědy do hostince. Hostinský měl dvě děti na naší škole, a i když otevíral hostinec až večer, pro nás dvě každý den připravil oběd. Tehdy byla zima, za okny vyhřátého sálu hustě sněžilo, předvánoční nálada…Seděly jsme v prázdném sále samy. A já najednou začala smutnět a staré dámě jsem se svěřila. Usmívala se.

„Děvčátko, pro tebe mám jednoduchou radu. Jsi smutná, protože chceš být nejlepší, a lidem se jaksi nedaří, aby byli nejlepší… Ale už tím, že se o to snaží, dělají dobře, …jinak by byli často moc špatní. Představ si, když máš nějaké potíže a nevíš, co s tím nebo oním žákem, …představ si, jak by na tvém místě jednal anděl…”

„Anděl?”

„Anděl. PŘEDSTAV SI, JAK BY JEDNAL ANDĚL. ”

Pohlížela jsem na ni asi pěkně udiveně.

„Máš nějakou představu o andělovi?”

Kývla jsem.

„Tak si uvaž, že je anděl na tvém místě, a představ si, co by tomu rošťákovi, co by tomu neposluchovi, který tě trápí, pověděl. ”

Začala jsem chápat. Ještě ne moc. Ale začala.

„Představ si někoho neskonale trpělivějšího, než jsi ty, neskonale moudřejšího, neskonale láskyplnějšího…”

Začínala jsem chápat.

Pomalu.

Jenže začínala.

A hned odpoledne jsem si to vyzkoušela. Už už jsem chtěla na jednoho nedbalého drzouna křičet. Ještě včas jsem se zarazila a představila si, co by asi tak, na mém místě, řekl… anděl.

Nekřičel by.

Nespílal…

Vůbec ne.

A od té doby jsem začala učit jinak. Snažila jsem se víc a víc ovládat, dívat se na své žáky –

Z andělského úhlu.

Vzpomněla jsem si na tuhle moudrost, když jsem přestala učit, měla vlastní děti. Ono nejde jenom o třídu, o školní výchovu. Kolikrát jsem se chtěla rozkřičet na manžela. Na tchyni. Prodavače. Na nějakého úředníka… Tolik bylo těch nepříjemných chvil…Ale vzpomněla jsem si na dávnou radu. Zarazila jsem se.
Takhle bys mluvila, takhle bys (a třeba s pochopitelným rozhořčením) na toho člověka začala ječet ty.

Začala by ses obhajovat. Hlasitě dokazovat, jak se ti křivdí…

Takhle bys mávala rukama …ty…

Ale nezapomněla jsi na něco?

Nevzpomněla sis na to krásné zasněžené poledne tehdy… tehdy… před léty…?. . .

Vzpomeň si na hebký hlas staré dámy.

Vzpomeň si…

Jak bys mluvila ty, to víš…

Jenže…

Jak by mluvil anděl?

Co by udělal?

V paměti se mi rozsvítil hlas moudré učitelky…

Andělský hlas.