Jak se asi cítil nevěřící Tomáš?

Můžeme se bavit o Boží lásce, můžeme jí uvěřit, a dokonce ji i cítit. Ale tato láska nikam nepokročí, dokud se nesetká se zlem v našem srdci a ve světě kolem. Dokud nedojde ke střetu, nepřijde vítězství.

Často myslím na apoštola Tomáše, jak ho Bible popisuje po Ježíšově vzkříšení. Cítil se opuštěný a zklamaný. Chyběla mu důvěra v Pána a pravděpodobně začal pochybovat, jestli se jeho dobré plány do budoucnosti uskuteční. Takhle se to nemělo stát, říkal si možná, i když ostatní v jeho společenství se radovali z toho, že Pán zvítězil, a říkali mu: „Viděli jsme Pána.“

V Tomášově odpovědi vnímám nedůvěru, ale je v ní cítit i hluboký hněv a také výzva: „Dokud neuvidím na jeho rukou jizvy po hřebech a nevložím prst na místo hřebů a nevložím  svou ruku do jeho boku, neuvěřím!“ (Jan, 20,25).

Možná si dokážete představit, jak se Tomáš cítil. Bolelo vás někdy něco tolik, že jste měli vztek na toho, kdo vám řekl pravdu? Nejraději byste mu odpověděli: „Vůbec nevíš, jak to bolí.“ Tomáš vlastně říkal: „Vaše svědectví mi nestačí. Nemůžu se té bolesti zbavit jen tím, že mi řeknete, že jste viděli Pána. Potřebuju něco víc. Neuvěřím, dokud…“

Nevím, jestli Tomáš doopravdy věděl, oč žádá. Řada z nás by asi Ježíše spíš požádala, aby přišel a objal nás, nebo aby nás utěšil, aby zahnal naši bolest. Tomáš žádal, aby se mohl dotknout ran. Z těchto ran vytekla Ježíšova krev, aby nás zachránila a osvobodila.

Ano, chtěli bychom být jako Ježíš, ale nechceme přijmout rány lásky.

Týden nato stál Ježíš mezi svými učedníky a řekl:  „‘Pokoj vám!’ Potom vyzval Tomáše: ‘Vlož sem prst a podívej se na mé ruce, vztáhni ruku a vlož jo mého boku; a nebuď nevěřící, ale věřící’“ (Jan 20,26–27).

Trvalo to sice týden, ale Pán k Tomášovi přišel a navzdory jeho pádu a ponížení ho vyzdvihl. Dokážete si představit, jaké by bylo vzít svůj prst a vložit ho do Ježíšových zraněných rukou nebo do jeho boku? Až tak se k němu přiblížit v jeho utrpení a vykoupení jednoduše proto, že ho o to požádáte? Tomáš dostal příležitost osobně se Ježíše dotknout tam, kde byl Ježíš proboden za Tomášova provinění (srov. Iz 53,5). A tehdy Tomáš odpověděl: „Pán můj a Bůh můj!“ (Jan, 20,28).

Když zápasíme o to, abychom byli schopni odpustit a milovat, máme příležitost připojit se ke Spasiteli v jeho utrpení a podílet se na jeho slávě. Když se pokoříme,  projevíme lásku těm, kdo se chovali jako naši nepřátelé – i když to uděláme třeba jen tím, že se za ně pomodlíme – pak se našim prostřednictvím projevuje Kristovo vykoupení. Království Boží se přiblíží.

Věřím, že když si upřímně přejete spatřit Ježíšovy rány a Kristovo utrpení pro své blaho, uvidíte ho. Tomášův příběh stále udržuje v platnosti příslib vítězství. Když hledáme Pána, když omilostňující utrpení Krista vtéká do našich životů, zjevuje se Beránek, který byl zabit pro naše hříchy. A s tímto zjevením přichází i jeho pokoj a naše vyznání: „Pán můj a Bůh můj!“

Se svolením zpracováno podle knihy: Návrat staršího bratra, 
kterou vydalo Karmelitánské nakladatelství ve společnosti KatMedia, s.r.o. Redakčně upraveno.