Ježíš, Buddha - a reinkarnace? (Jean Paul Guetny)

(S laskavým svolením převzato z Teologických textů 3/2001,
email: ttexty@volny.cz)



Věci by se vyvíjely pro vyznavače reinkarnace lépe, kdyby se mohli pochlubit podporou Písem a křesťanských církví. Jejich panství by se tak rozšířilo téměř na celou planetu. U vydavatelů "specializované literatury" a v televizních vysíláních věnovaných věcem vzbuzujícím širokou pozornost nám takzvaní "experti“ načrtávají tento obraz:

1. Přihlédneme-li k problému blíže, pak dosti textů Nového zákona mluví o reinkarnaci.
2. Ježíš sám náležel k tomuto učení.
3. Křesťanská církev připouštěla reinkarnaci až do 6. století.


Podívejme se nejdříve na texty evangelií. Podle Denise Müllera je třeba je zařadit do tří skupin:

První skupina obsahuje úryvky, které se týkají identity Jana Křtitele (Mt 17,10-12; 11,14), Mk 6,14-15; 9,11-13; Lk 1,17; Jan 1,2). Z těchto veršů dělají někteří závěr, že "Jan Křtitel je reinkarnovaný Eliáš".

Tato interpretace je vkládána do úst samotného Ježíše gnostickým autorem Pistis Sofia. Je to interpretace, kterou dementuje exegeta Pierre Bonnard, citovaný Denisem Müllerem: "Výraz ´Jan Křtitel je Eliáš´ musí být chápán ve smyslu funkčním a ne ontologickém. Ježíš Křtitel je ten, který dnes zastává prorockou funkci, kterou kdysi zastával Eliáš".


Druhý bod: Vyprávění o slepém od narození (Jan 9,1-9), v němž více méně implicitně prý Ježíš připustil zákon karmy. Přivádějí k Mistrovi slepého od narození. Učedníci se ho ptají: "Kdo se prohřešil, že se tento člověk narodil slepý? On sám nebo jeho rodiče?". Odpověď: "Nezhřešil ani on, ani jeho rodiče. Je slepý, aby se na něm zjevily skutky Boží." Myšlenka reinkarnace není zcela vyloučena z této pasáže - a to možná na základě lidové víry, kterou učedníci více méně sdíleli.

Ale, jak upřesňuje Denis Müller, důraz v textu leží jinde. Ježíš odmítá tento způsob vysvětlení zla fyzického pomocí dříve spáchaného zla morálního.


Třetí skupina tvrzení je opřena o texty vztahující se k znovuzrození (Jan 3,3; 3,5; 3,8, Tit 3,5; 1 Petr 1,3; 1,23). Verš listu Titovi je zvlášť zdůrazňován, protože užívá termín palingenesia, který se užívá také ve slovníku reinkarnace. Ale dotyčné "znovuzrození" nemá nic společného se znovuzrozením v hinduismu nebo buddhismu. Označuje totiž duchovní obnovu v tomto životě.

Z tohoto krátkého přehledu je těžko možné dělat závěr, že Ježíš nebo ti, kteří ho následovali, věřili v reinkarnaci.

Esoteristé mohou ovšem břitce odseknout, jak říká Jean Vernette, že "první evangelium bylo již od počátku falšováno klérem", což je argument zcela neprůkazný. Zdá se, že od samého počátku křesťanské éry bylo židovské prostředí málo přístupné myšlence reinkarnace. Někteří se dovolávali toho, že prý esejci byli výjimkou. Avšak od objevení kumránských rukopisů není třeba tuto tezi brát vážně.

Jestliže spisy Nového Zákona nedokazují reinkarnaci, je tomu, jak každý ví, jinak, jde-li o gnostickou literaturu prvních století.

Otázka: Můžeme pokládat víru v reinkarnaci za scestnou, nebo ji dříve sdílela celá oficiální církev?

Mnoho historiků a teologů se bezvýhradně podepíše pod tento závěr teologů Hetze a Häringa:

"Myslitelé jako Órigenés nebo Augustin se zabývali otázkou životních cyklů. Stará církev však pokládala tuto myšlenku spíše za podivnou, protože křesťanská antropologie krok za krokem načrtávala člověku jinou cestu." Můžeme ji shrnout do tří termínů: jediné zrození, jediný život, jediná neopakovatelná smrt.

Je třeba říci poznámku k "případu" Órigenově, protože tento novoplatonik, stejně geniální myslitel jako odvážný teolog, je částí prezentován jako křesťanský přívrženec reinkarnace par excellence. Ve skutečnosti se Órigenés dlouho zajímal především o preexistenci duší, ne tak o jejich eventuální reinkarnaci, a rozlišoval ensomatósis (fakt označující vstup duše do těla) od metemsomatósis (označení pro přecházení z jednoho těla do jiného). V jeho komentáři k Matoušovi nalézáme jasné odsouzení této doktríny: "Doktrína o reinkarnaci je učení zcela cizí Boží církvi. Nebyla hlásána apoštoly a nenachází se v žádném případě v Písmu".

V 6. století se stal origenismus předmětem odsuzení místní synodou svolanou Efrémem z Antiochie r. 542 a císařem Justiniánem roku následujícího. Ale zcela v rozporu s tím, co tvrdí moderní vyznavači reinkarnace, konstantinopolský koncil r. 553 nepotvrdil anathéma Justiniánovo, týkající se učení o reinkarnaci. Toto učení se nestalo předmětem formálního odsouzení starou církví. Ale absence odsouzení není schválení. Christoph Schönborn vynikajícím způsobem prohlásil před 10 lety: "Reinkarnace odporuje tak jasně principům křesťanské víry, že nějaké odsouzení se nejevilo nikdy jako potřebné" (Choisir, č. 297, 1984).

Je-li zapotřebí ještě dodatečného důkazu, můžeme citovat verš z listu Židům (9,27): "Údělem člověka je, aby jednou zemřel a potom přijde soud".

L´Actualité religieuse, č. 143, 15. 4. 1996.