Lev XIV. při Jubileu mládeže: Nelze opomíjet potřebu pravdy v našich srdcích

Lev XIV. při Jubileu mládeže: Nelze opomíjet potřebu pravdy v našich srdcích

Homilie Svatého otce Lva XIV., mše svatá završující Jubileum mládeže, Řím – Tor Vergata, 3. srpna 2025

Nejdražší mladí lidé,

po včerejší společné vigilii se dnes scházíme, abychom slavili Eucharistii, svátost úplného daru sebe sama, který pro nás učinil Pán. Můžeme si představit, že v této zkušenosti procházíme cestou, kterou večer o Velikonocích vykonali učedníci z Emauz (srov. Lk 24,13-35): nejprve se vydali z Jeruzaléma vyděšení a zklamaní; odcházeli přesvědčeni, že po Ježíšově smrti už není co očekávat, není v co doufat. Místo toho však potkali právě Jeho, přijali ho jako společníka na cestě, naslouchali mu, když jim vykládal Písmo, a nakonec ho poznali při lámání chleba. Tehdy se jim otevřely oči a radostná zvěst Velikonoc našla místo v jejich srdcích.

Dnešní liturgie nám o této události přímo nevypráví, ale pomáhá nám zamyslet se nad tím, co se v ní popisuje: setkání se vzkříšeným Kristem, které mění náš život, prosvětluje naše city, touhy a myšlenky.

První čtení z knihy Kazatel nás vybízí, abychom se stejně jako dva učedníci, o nichž jsme mluvili, sblížili se zkušeností svých omezení, s konečností pomíjivých věcí (srov. Kaz 1,2; 2,21-23); a responsoriální žalm, který na ně navazuje, nám nabízí obraz „trávy, která zrána kvete a bují, večer je skosena a vadne“ (Žl 90,5-6). Jsou to dvě silná, možná trochu šokující připomenutí, která nás však nemají děsit, jako by šlo o „tabu“, kterému se máme vyhýbat. Křehkost, o které hovoří, je totiž součástí zázraku, kterým jsme. Pomysleme na symbol trávy: není rozkvetlá louka krásná? Jistě, je křehká, tvořená tenkými stébly, která se snadno zraní, ohýbají a lámou, ale zároveň jsou okamžitě nahrazena dalšími, která vyraší po nich a kterým se ta předchozí stébla velkoryse stávají potravou a hnojivem, když se rozloží v půdě. Tak žije pole, neustále se obnovuje, a i během mrazivých zimních měsíců, kdy vše zdánlivě utichá, jeho energie pod zemí vře a připravuje se na jaro, kdy propukne v tisících barev.

My také, drazí přátelé, jsme takoví: jsme stvořeni pro toto. Nikoli pro život, kde je vše samozřejmé a neměnné, ale pro bytí, které se neustále obnovuje v daru, v lásce. A tak neustále toužíme po „něčem víc“, co nám žádná stvořená skutečnost nemůže dát; pociťujeme tak velkou a palčivou žízeň, že ji žádný nápoj tohoto světa nemůže uhasit. Tváří v tvář této žízni neklamme své srdce a nesnažme se ji uhasit neúčinnými náhražkami! Raději ji vyslechněme! Udělejme z ní stoličku, na kterou vystoupíme, abychom se jako děti na špičkách podívali do okna, kde se setkáme s Bohem. Ocitneme se před Ním, který na nás čeká, ba dokonce jemně klepe na sklo naší duše (srov. Zj 3,20). A je krásné, i ve dvaceti letech, otevřít mu své srdce, vpustit ho dovnitř, abychom se pak s ním vydali na cestu do věčných prostorů nekonečna.

Svatý Augustin, když hovořil o svém intenzivním hledání Boha, se ptal: „Co je tedy předmětem naší naděje […]? Je to země? Ne. Něco, co pochází ze země, jako zlato, stříbro, strom, úroda, voda […]? Tyto věci se líbí, jsou krásné, jsou dobré« (Sermo 313/F, 3). A docházel k závěru: »Hledej toho, kdo je stvořil, on je tvá naděje« (tamtéž). Když pak přemýšlel o cestě, kterou ušel, modlil se: »Ty [Pane] jsi byl ve mně a já jsem byl venku. Tam jsem tě hledal […]. Zavolal jsi mě a tvůj hlas prolomil mou hluchotu; zazářil jsi a tvá záře rozptýlila mou slepotu; rozprostřel jsi svou vůni a já jsem dýchal a toužil po tobě, ochutnal jsem (srov. Žl 33,9; 1 Pt 2,3) a mám hlad a žízeň (srov. Mt 5,6; 1 Kor 4,11); dotkl ses mě a já jsem hořel touhou po tvém pokoji“ (Vyznání, 10, 27).

Sestry a bratři, jsou to krásná slova, která připomínají, co papež František řekl v Lisabonu během Světových dní mládeže jiným mladým lidem, jako jste vy: „Každý je povolán, aby se vyrovnal s velkými otázkami, které nemají […] jednoduchou nebo okamžitou odpověď, ale vybízejí k cestě, k překonání sebe sama, k přesahu […] ke vzletu, bez kterého není let. Nelekejme se tedy, pokud cítíme vnitřní žízeň, neklid, neúplnost, touhu po smyslu a budoucnosti […]. Nejsme nemocní, jsme živí!“ (Promluva při setkání s vysokoškolskými studenty, 3. srpna 2023).

V našich srdcích je důležitá otázka, potřeba pravdy, kterou nemůžeme opomíjet a která nás vede k otázce: Co je to vlastně štěstí? Jaký je skutečný smysl života? Co nás osvobozuje od bezvýznamnosti, nudy a průměrnosti?

V uplynulých dnech jste prožili mnoho krásných zážitků. Setkali jste se s vrstevníky z různých částí světa, patřícími k různým kulturám. Vyměnili jste si znalosti, sdíleli jste očekávání, navázali jste dialog s městem prostřednictvím umění, hudby, informatiky, sportu. V Cirku Maximu jste pak přistoupili ke svátosti pokání, přijali jste Boží odpuštění a prosili jste ho o pomoc pro dobrý život.

V tom všem můžete najít důležitou odpověď: plnost našeho bytí nezávisí na tom, co nahromadíme, ani, jak jsme slyšeli v evangeliu, na tom, co vlastníme (srov. Lk 12,13-21). Je spíše spojena s tím, co s radostí umíme přijímat a sdílet (srov. Mt 10,8-10; Jan 6,1-13). Nakupovat, hromadit, konzumovat nestačí. Musíme pozvednout oči, vzhlédnout vzhůru k „tomu, co pochází shůry“ (Kol 3,2), abychom si uvědomili, že vše ve světě má smysl pouze v míře, v jaké slouží k tomu, aby nás spojovalo s Bohem a s bratry v lásce a v nás rostly „milosrdné srdce, dobrota, pokora, mírnost a trpělivost“ (Kol 3,12), odpuštění (srov. tamtéž, v. 13) a pokoj (srov. Jan 14,27), jaké má Kristus (srov. Fil 2,5). A v tomto horizontu budeme stále lépe rozumět tomu, co znamená, že „naděje […] neklame, protože Boží láska je nám vylita do srdcí skrze Ducha svatého, který nám byl dán“ (srov. Řím 5,5).

Nejdražší mladí, naší nadějí je Ježíš. Jak řekl svatý Jan Pavel II., je to On, „kdo ve vás probouzí touhu učinit ze svého života něco velkého […], zlepšit sebe sama i společnost a učinit ji lidštější a více bratrskou“ (XV. Světové dny mládeže, modlitební vigilie, 19. srpna 2000). Zůstaňme s ním sjednoceni, zůstaňme vždy v jeho přátelství a pěstujme je modlitbou, adorací, přijímáním eucharistie, častou zpovědí a velkorysou láskou, jak nás to naučili blahoslavení Piergiorgio Frassati a Carlo Acutis, kteří budou brzy prohlášeni za svaté. Usilujte o velké věci, o svatost, ať jste kdekoli. Nespokojte se s ničím menším. Pak uvidíte, jak každý den roste ve vás i kolem vás světlo evangelia.

Svěřuji vás Marii, Panně naděje. Až se v příštích dnech vrátíte do svých zemí, do všech koutů světa, pokračujte s její pomocí v radostném následování Spasitele a nakažte všechny, s nimiž se setkáte, svým nadšením a svědectvím své víry! Pěknou pouť!

V neděli 3. srpna papež Lev XIV. slavil s milionem mladých lidí závěrečnou eucharistii Jubilea mládeže, při které koncelebrovalo asi sedm tisíc kněží a čtyři sta padesát biskupů.

Se svolením převzato z webu České sekce Vatican News.
Redakčně upraveno.