Místa setkání s Bohem (J. Powell)

Člověk může autenticky zakusit Boha. Když se o to snažíme, můžeme zakusit jeho světlo, když jsme v temnotách, jeho sílu, když jsme slabí, jeho přítomnost, když jsme osamoceni, jeho léčivou moc, když jsme zranění. Oči víry hledají a nacházejí Boha ve všem. Svatý Ignác z Loyoly dal svým následovníkům radu: hledejte a nacházejte Boha ve všem.

Musíme hledat a nacházet Boha v radostech lidské lásky, v nádheře vycházejícího slunce a v záři hvězd, v těžkém sněhu, ohýbajícím v zimě větve, u krbu na konci zdařilého dne. Všechna skutečnost je odrazem Boha a Bůh v hluboké formě existence přebývá ve všem. Nebezpečná je pro nás povrchnost. Můžeme se dívat na řadu stromů a vidět jen dřevo na topení. Můžeme se dívat na stránku krásné poezie a vidět jen slova. Nejhlubší a konečnou rovinou veškeré existence je Bůh sám, protože všechna skutečnost je účastí na jeho existenci a kráse. Proto je pro věřícího veškerá skutečnost posvátná; je viditelným znamením moci a přítomnosti Boží.

Věřící nechodí prostě světem, ale chodí Božím světem, světem, který byl Bohem stvořen a který odráží jeho přítomnost, světem, kde Bůh bydlí. Věřící musí ve víře - svým způsobem a podle svých schopností a temperamentu - potkat nebo zakusit osobu Boha v každodenním životě, neboť jinak by to byl postupný konec života a vztahu víry. Současný německý teolog Josef Pieper říká, že největší překážkou víry je nepozornost. Bůh pracuje, mluví, uzdravuje, vše kolem nás obnovuje, ale my jsme slepí. Je třeba, abychom se modlili se slepým žebrákem z evangelia, který seděl za městskou branou a volal: «Ježíši, Synu Davidův, smiluj se nade mnou! Pane, ať vidím!»

Jiný velký a svatý teolog současnosti, Karl Rahner, vypočítává cesty, na nichž se nám otevírá Boží moc a náboženská zkušenost v denním životě:

«Jsou případy, kde je věrohodná spirituální zkušenost Boha: dokázali jste mlčet, přestože se vám chtělo bránit se, když se s vámi jednalo nespravedlivě? Dokázali jste druhému odpustit, i když jste tím nic nezískali a odpuštění bylo přijato jako něco samozřejmého? Dokázali jste něco obětovat, aniž by kdokoli děkoval nebo to alespoň uznal a dokonce aniž jste měli pocit vnitřního uspokojení? Rozhodli jste se někdy udělat něco jen kvůli svědomí, vědomi si toho, že musíte sami nést zodpovědnost za své rozhodnutí, aniž byste to mohli někomu vysvětlit? Snažili jste se někdy jednat čistě z lásky k Bohu, když vás nic nepodporovalo, když váš čin vypadal jako krok do tmy, prostě nerozumně? Byli jste někdy k někomu dobří, aniž byste očekávali stopu vděčnosti a aniž jste měli pocit, že jste nesobečtí? Jestliže takové zážitky ve svém životě najdete, pak jste už měli skutečný zážitek Ducha, kterého hledáte.» (Věříte v Boha?)

Když věřící začíná hledat Boha a nachází jej ve všech věcech a osobách kolem sebe, pak se v něm vyvíjí něco, co teologové nazývají «křesťanská spolupřirozenost» - instinkt zrozený z milosti, který člověka otevírá Boží moci a uschopňuje jej pro Boží cesty, které jsou tak často odlišné od našich vlastních. Říká se, že k nám Bůh mluví mnohdy a na mnoha místech, ale často narážíme pouze na nepřítomnost a mlčení. Lidé, které nazýváme svatými, zřejmě slyší a vidí Boha všude a v každém, Pierre Teilhard de Chardin, člověk nevšední inteligence a pevné víry, píše v knize Božské prostředí:
«Vidím a dotýkám se toho všude. Všechny věci pro mne současně znamenají všechno a nic. Všechno je pro mne Bůh, všechno je pro mne prach. Ano, Pane Bože, věřím...Nejsou to jenom tvé dary, které poznávám: jsi to Ty, kterého potkávám. Ty, který jsi mi dal podíl na Tvém vlastním bytí a jehož ruce mne utvořily.» (Boží prostředí)

(J. Powell, Proč žít, proč umírat,str. 124)