Otázka posuzování (Raniero Cantalamessa)

Ale co my víme o tom, co se děje v srdci člověka, když určitou věc dělá? Co víme o jeho situaci, jak je omezován svou povahou a výchovou, o zákrutech jeho úmyslů? Chtít soudit je pro nás velké riziko, jako kdybychom vypustili šíp se zavřenýma očima a nevěděli, kam se zabodne. Vystavujeme se nebezpečí, že budeme nespravedliví, nemilosrdní, tupí. Stačí si všimnout, jak těžko rozumíme sami sobě a jak těžko se sami posuzujeme, v jakých temnotách se skrývají naše myšlenky, a pak pochopíme, že sestoupit do hlubin jiné bytosti je pro nás absolutně nemožné, ani do její minulosti ani do její přítomnosti, do bolesti, kterou zakusila: Neboť kdo z lidí zná, co je v člověku, než jeho vlastní duch? (1 K 2,11). (2O2) ...

Otázka posuzování je choulostivá a složitá a musí být dovedena do konce, aby její řešení bylo dostatečně realistické. Jak má vůbec člověk žít, aniž by cokoli posuzoval? Nelze pozorovat, poslouchat, žít a nic přitom nehodnotit, nesoudit. Ono také ve skutečnosti nejde tolik o úplné vymýcení posuzování z našich srdcí, jako o vyloučení jedu obsaženého v našich soudech! Totiž o zášť a zavrhování. Lukáš za Ježíšův příkaz: Nesuďte a nebudete souzeni, ihned klade jakoby na vysvětlení: Nezavrhujte a nebudete zavrženi (l 6,37). Soud je sám o sobě neutrální akt, může skončit jak odsouzením, tak zproštěním viny a ospravedlněním. Boží slovo kárá a odmítá negativní soudy, které spolu s hříchem zavrhují i hříšníka. Maminka i cizí člověk mohou na dítěti odsuzovat tutéž objektivní chybu, ale jak se jejich soudy budou lišit! Maminka se pro ni trápí, jako by byla její vlastní, cítí se za ni spoluzodpovědná, je rozhodnuta dítěti z ní pomoci a nemluví o ní, kudy chodí... Nu, a my bychom měli své bratry posuzovat podobně jako ona, protože "jeden druhému sloužíme jako jednotlivé údy" (Ř 12,5) a ti druzí jsou "naši".

(Raniero Cantalamessa: Život pod vládou Kristovou, Karmelitánské nakl., Kostelní Vydří 1994, 2O2 a 2O3)