Proč tam visí pořád?

V dominikánském kostele visí na zdi opravdu hodně velký kříž, řekla bych, že bude mít přes dva metry.

Jednou se Kryštof před něj postavil a dlouze se na něj zadíval. Už to je zvláštní, protože se většinou nedovede udržet ani chvilku v klidu. Po pár minutách se ke mně obrátil a zeptal se:
„Proč tam visí?“
„Tady bylo na zdi místo, tak tam ten kříž pověsili,“ odpověděla jsem.
„Ale ne,“ mračil se Kryštof, že nebyl pochopen. „Proč tam visí pořád?“
Ani teď jsem nepochopila a vysvětlovala, že ve zdi je pořádná skoba, která udrží i tak velký kříž...

Zarazil mě uprostřed řeči a s pohledem, který říkal „jak jsou ti dospělí nechápaví“, znovu zopakoval svou otázku, ještě naléhavěji a s důrazem na slovo 'pořád':
„Proč tam visí pořád?“

A tu jsem teprve pochopila, že přede mnou stojí Malý princ, který řeší největší otázky lidstva, zatímco já se zabývám skobami a hřebíky a pro kterého je nepochopitelné, že jedni dospělí jedou vlakem tam, zatímco jiní už se vrací a přitom nejedou za těmi prvními. Za čím se tedy honí a proč nejdou docela pomalu ke studánce? Proč proběhnou v rychlosti kolem (mají, ach, tolik práce) a proč se nezastaví u kříže a nezajímají se, proč tady Kristus pořád visí?

Pochopila jsem, že se ptá na Krista jako znamení, kterému se bude odporovat. Na Krista, který celé lidské dějiny visí nad světem a čeká na to, že se některé dítě u něj zastaví. Protože dospělí nemají čas. Protože dospělí se nemusí ptát, všechno už vědí. Jenom děti zajímá, na co Kristus čeká. Proč tady pořád visí, třebaže si ho málokdo všimne.

A tak si občas k tomu kříži stoupnu a říkám Kristu:
„Pane, jsem tvé padesátileté dítě. Nedopusť, aby se ze mě stal někdy dospělý. Dávej mi stále srdce dítěte. Slibuji, že si znovu přečtu Malého prince a oloupu slupky ze svého srdce, abych rozuměla ostatním Malým princům, kteří běhají po světě kolem nás.“

Jitka Hosanna Štěpánková
Redakčně upraveno