r. 2005 (radost, štěstí, naděje, vděčnost - Stinissen Wilfrid)

Ve wordu je text ke stažení zde


ŠTĚSTÍ NENÍ
TŘEBA HLEDAT

Je omyl domnívat se,
že štěstí je mimo nás


Člověk má podivnou schopnost hledat věci na nepatřičných místech. Domnívá se například, že bude spokojen, až si opatří nové …, až bude mít víc času na ... A přestože stále znovu zakouší, že tyto věci jeho srdce na dlouho neuspokojí, ve shánění pokračuje. Pořád se chytá nových nadějí, které ale vedou k dalším zklamáním.

Je ale omyl domnívat se, že štěstí je mimo nás. Štěstí je v našem nitru! Boží království je mezi vámi, říká Ježíš (Lk 17,21). Žádné věci nás tak nemohou učinit šťastnými. Hluboko v srdci každého z nás je chrám Boží, jehož láskou jsme obklopeni. Není tedy třeba štěstí „hledat“. Stačí si uvědomit, že tento poklad nosíme v sobě. Bůh žije v našem nitru. Zapomněli jsme na to.

Naše bohatství je v tom, že zůstaneme s Bohem a přestaneme hledat štěstí mimo sebe.
VDĚČNOST
ROZŠIŘUJE SRDCE
A PŘINÁŠÍ ŠTĚSTÍ

Stále se radujte!
Ve všech
životních podmínkách
děkujte Bohu
(1 Sol 5,16.18)


Stále se radovat a děkovat Bohu je možné jen tehdy, doufáme-li, že všecko je znamením Boží lásky. Děkujeme-li Bohu, pozvedáme se na jeho úroveň.

Bůh řídí všechny životní situace s láskou. Přijímáme-li jeho lásku, začínáme hledět na všechno jeho očima. Poděkovat za něco nepříjemného a bolestného nás zpočátku stojí značné množství energie, ale vydáme-li ze sebe trochu více úsilí, brzy si všimneme, že všechno jde snadněji.

Vděčnost rozšiřuje naše srdce a přináší nám štěstí.
DÁVÁNÍM NIKDY NEZTRÁCÍME

Teprve až se o svůj dar
začnu dělit, přinese mi radost


Nikdy nedostáváme nic pouze pro vlastní užitek. O všechno se lze podělit. Jeden starý paragraf církevního práva zní: Quod monachus acquirit conventus acquirit (co získá mnich, získává konvent). Darujeme-li tedy řeholní-kovi nějaký dar, neponechá si jej pro sebe, ale dává jej k užitku celému společenství. A celé společenství si jej taktéž neponechává jen pro sebe, ale rozdává z toho dál.

Toto pravidlo je platné i pro všechny křesťany. Jsme totiž stvořeni tak, že něco skutečně vlastníme teprve v okamžiku, kdy jsme ochotni se toho vzdát. Dokud nejsem ochoten rozdat, co mám, nemohu se z toho skutečně těšit. Teprve až se začnu o svůj dar dělit, přinese mi to radost.

Dáváním nikdy neztrácíme. Co nás kdysi svazovalo a zotročovalo, promění se darováním v něco, co nás naopak otvírá a osvobozuje.

NEVYČERPATELNÝ
ZDROJ RADOSTI

Nosíme v nitru toho,
jenž je radostí a štěstím


Bůh v nás přebývá už od okamžiku stvoření a jeho přítomnost nás vábí, abychom k němu přišli. Jsme chrámy Ducha svatého: jsme nekonečně bohatí. Náš život se může změnit v nebe na zemi, budeme-li na toto tajemství dbát.

Nenalézáme-li momentálně ve svém životě žádný důvod k radosti, zůstává nám možnost radovat se z radosti Boží a štěstí přítomného neustále v hloubi naší duše. Víra nás učí, že Bůh je všudypřítomný. Není tedy třeba pochybovat o jeho přítomnosti v nás. Nosíme v nitru toho, jenž je radostí a štěstím. Ať se stane cokoliv, ať se cítíme jakkoliv, vždycky se můžeme radovat z jeho štěstí.

Radovat se z radosti druhých je znamením lidské zralosti. Jestliže jsme se tedy naučili mít radost z Boha samého, objevili jsme nevyčerpatelný zdroj radosti, protože Boží radost je nekonečná.
NADĚJE
I V POCHMURNÉ
SITUACI

Vděčnost pramení
z naděje v budoucnost


Děkovat Bohu za vše znamená nalézat naději i v pochmurné skutečnosti. Díkem dokazujeme pocho-pení, že život vzkříšeného Pána a naše budoucnost už dnes prosvítá i skrze hřích, zlo a smrt.

Začínáme-li objevovat neviditelnou skutečnost, nedokážeme už neděkovat. Umíme-li totiž projevit vděčnost i v lidsky beznadějné situaci, znamená to, že se přibližujeme k tušení pravé skutečnosti, která nekonečně přesahuje naši pozemskou zkušenost. Naše vděčnost ale neznamená rezignaci. Spíše je protiváhou přítomné situace. Otvírá nás tomu novému a nadcházejícímu, co vše změní.

Vděčností projevujeme svou víru v to, že uprostřed násilí a strachu přihlížíme zrodu nového života a obnoveného světa.