Navigace: Tematické texty C CírkevDelší texty Stručná historie pojmu subsidiarity (Roman Míčka)

Stručná historie pojmu subsidiarity (Roman Míčka)

 

Pojem subsidiarity (sub = pod, blízko, sedere = sedět, subsidium = podpora, pomoc, asistence, výraz používaný v římské armádě označoval část vojska – pomocné či rezervní kohorty – subsidiarii cohortes – které v případě potřeby pomáhaly předním liniím) se česky obvykle překládá jako „podpůrnost“. Ačkoli se skutečně v širším měřítku v politické a sociální filosofii i v právní nauce užívá až od doby, kdy vešel do povědomí skrze encykliku Quadragesimo anno (1931), lze kořeny jeho významu sledovat hlouběji do historie. Za klasickou se označuje pasáž Aristotelovy Politiky, v níž kritizuje Platonovu Ústavu pro přílišnou unifikaci a organizovanost státu:

„A přece je patrno, že obec, bude-li pokračovati k větší a větší jednotnosti, nebude již ani obcí; neboť obec jest přirozeně jakési množství, a bude-li postupovat k jednotnosti, bude z obce spíše domácnost a z domácnosti jedinec… Domácnost zajisté, jak každý uzná, jest více sjednocena než obec a jedinec více než domácnost. Kdyby tedy i někdo mohl tuto jednotu uskutečniti, neměl by to činiti; neboť tím zruší obec… Z toho tedy vysvítá, že obec netvoří od přírody takovou jednotnost, jak někteří praví, a že to, co bylo prohlášeno za největší dobro v obcích, obce ve skutečnosti hubí.“

Aristotelés proti Platonovi považoval za žádoucí určitou společenskou diverzitu a nejednotnost, autonomii a soběstačnost jedinců a rodin. U Aristotela můžeme tedy spatřovat počátek úvah o limitované vládě, která by neměla usilovat o totalitní uchvácení a organizování všech aspektů života člověka a společnosti. Za dalšího klasického autora, který přispěl ke konceptu subsidiarity, je považován Tomáš Akvinský. U Tomáše je více míst, které je možné uvést do souvislosti s obvykle chápaným obsahem pojmu subsidiarity, ať již jde o některé pasáže Summy (I-II, 90–114, II-II, 47–122), některé výroky z dílka O království ke králi kyperskému, či části komentářů k Aristotelově PoliticeEtice Nikomachově. Kupříkladu Nicholas Arony z University of Queensland má zato, že koncept subsidiarity, spočívající v sociálním řádu založeném na pluralitě a autonomii komunit (rodin, korporací, územních celků) zprostředkovávajících interakce mezi jedincem a státem, má v Tomášově myšlení hluboké kořeny. Na stranu druhou je třeba vzít v potaz, že u Tomáše je silně přítomná představa hierarchického uspořádání společnosti a idea primátu obecného dobra (bonum commune) nad dobrem individuálním. Idea obecného dobra implikuje potřebu její organizace ze strany vysokých a obecných autorit (stát, církev). Zde princip subsidiarity naráží na zásadní otazník slučitelnosti prosazování obecného dobra v protikladu k autonomii a svobodě nižších společenských forem a jednotlivců. Má tedy pojem subsidiarity znamenat „podpůrnost“ ke svobodě a autonomii k dobrům partikulárním, nebo jakési vedení, organizaci či manipulaci k jakkoli definovanému „obecnému dobru“? K vyřešení této otázky by bylo zapotřebí se hluboce vypořádat i s obsahem pojmu bonum commune. Za další klíčové autory, kteří přispěli ke konceptu subsidiarity, bývají řazeni kupříkladu Johannes Althusius (1557–1638), kalvinista a významný prototeoretik federalismu, se svým dílem Politica methodice digesta (1603), či anarchista – libertariánský socialista Pierre-Joseph Proudhon (1809–1865) se svým dílem Du Principe Federatif (1863).

Ponechme však již stranou historické souvislosti a inspirace a přejděme přímo k sociální nauce církve a k její klasické definici subsidiarity v encyklice Quadragesimo anno (1931):

Je sice pravda, a dějiny to jasně dokazují, že za změněných poměrů se nyní může provést mnoho věcí jen s pomocí velkých sdružení, i když v dřívějších dobách na tytéž věci stačily i společnosti malé. Přece však v sociální filozofii stále platí důležitá zásada, která se nedá vyvrátit ani změnit:

To, co mohou jednotlivci provést z vlastní iniciativy a vlastním přičiněním, to se jim nemá brát z rukou a přenášet na společnost. Stejně tak je proti spravedlnosti, když se převádí na větší a vyšší společenství to, co mohou vykonat a dobře provést společenství menší a nižší. To má totiž pak za následek těžké poškození a rozvrat sociálního řádu. Neboť každý společenský zásah svým působením a svou přirozenou povahou má přinášet pomoc údům těla společnosti, nikdy je však nemá ničit a pohlcovat.

Státní moc má tedy záležitosti a starosti méně důležité – které ji ostatně rozptylují – ponechávat k vyřizování nižším společenstvím. Tak bude moci s větší svobodou, energií a účinností provádět všechno to, co je pouze jejím úkolem, poněvadž jedině ona na něj stačí: řídit, dohlédat, donucovat a trestat; vždy podle povahy a potřeby jednotlivých případů. Proto je třeba, aby ti, kdo řídí státy, měli na paměti, že čím dokonaleji se tato zásada subsidiarity zachovává, čím dokonaleji budou jednotlivá sdružení seskupena do hierarchické soustavy, tím bude společenská autorita a vliv státu silnější a tím lepší a šťastnější budou poměry ve státě.

Vidíme, že ačkoli taková definice subsidiarity je zasazena do kontextu hierarchického pojetí společnosti (v textu encykliky dále následuje pojednání o kvalitě a požadavku nastolení nového stavovského řádu a je zde kladen důraz na společenskou autoritu a posilující vliv státu), je princip považován za podstatný, neměnný a stálý, za restriktivní limit ambicí státní moci přebírat iniciativu a kompetence. Restriktivně vymezené subsidiaritě nejsou kladeny zásadní podmínky a důraz je kladen na svobodu a autonomii. Církev si v oné době uvědomovala zásadní rizika spojená s rostoucí mocí státu, zejména v souvislosti se vzestupem totalitárních koncepcí společnosti.


Roman Míčka, „Je možné zachránit princip subsidiarity,“
Studia theologica 14, č. 2 [48] (2012): 99–117.


Čtení z dnešního dne: Neděle . .

Iz 66,10-14c; Žalm Žl 66,1-3a.4-5.6-7a.16+20; Gal 6,14-18
Lk 10,1-12.17-20

Ježíš nedává učedníkům seznam věcí, které si mají zabalit s sebou, když jdou na misii. Co jsou ty zásadní skutečnosti, které misionáři potřebují pro svoji práci? Nezamluvit svůj úkol (pozdravovat se s kdekým), nést pokoj a nikoli prokletí, být pokorní a nevybíraví nejen v jídle, ale i v tom, kdo nám přišel do cesty. Úkolem je přinést Boží království, nikoli poučky, úkoly či strach z Boha. A přestože byli učedníci nezkušení, přineslo jejich počínání ovoce. Možná právě toto je zásadní: Tak často se bojíme mluvit o své víře! Když se ale s pokorou a odevzdaností pustíme do díla, zjistíme, že jde o Bohem požehnanou a skvělou zkušenost, a to i přes nástrahy Zla.

Zdroj: Nedělní liturgie

Přímluvy dle aktuálního dění pro 14. neděli v mezidobí, cyklus C / 6.7.2025

(4. 7. 2025) Ježíš poslal své učedníky hlásat evangelium a zvěstovat Boží pokoj. V síle tohoto poslání se obraťme k Bohu…

Svatí Cyril a Metoděj (5.7.)

Svatí Cyril a Metoděj (5.7.)
(4. 7. 2025) svátek 5.7.

Průvodce synodalitou - Naslouchejme tomu, co Duch praví církvím

Průvodce synodalitou - Naslouchejme tomu, co Duch praví církvím
(3. 7. 2025) Nová česká kniha o synodalitě: praktický průvodce pro dnešní církev,

Svatý Prokop (svátek 4.7.)

Svatý Prokop (svátek 4.7.)
(3. 7. 2025) (* Chotouň asi 970  + Sázava 25.3.1053)

Svátek sv. Tomáše (3.7.)

Svátek sv. Tomáše (3.7.)
(2. 7. 2025) "Má-li někdo pochybnosti, není nenormální..."

Nedělní přímluvy dle aktuálního dění / Slavnost sv. Petra a Pavla, cyklus C / neděle 29. 6. 2025

(27. 6. 2025) Když byl apoštol Petr uvězněn, aby byl popraven, církevní obec se za něho naléhavě modlila k Bohu. Obraťme se…

Petr a Pavel (svátek 29.6.)

Petr a Pavel (svátek 29.6.)
(27. 6. 2025) Petr a Pavel / dva sloupy církve / rybář a učenec / skála a učitel pohanů / oba ukazují svou lásku ke Kristu svým…