Svěcení neděle (KGI)

Třetím přikázáním Božím byl již ve Starém zákoně jeden den v týdnu vyhrazen klidu a uctívání Boha. To bylo od pradávna chápáno tak, že člověk v tento den nekonal těžkou práci, tedy především nevykonával své povolání. U židů se nesměla provádět vůbec žádná práce. My křesťané, kteří máme Kristovo slovo: „Sobota je učiněna pro člověka...“ (Mk 2, 27), nevidíme ve vykonávání nutných prací (obsluha dopravních prostředků, péče o nemocné, zásobování) žádné překročení Božího přikázání.

Někteří lidé se ptají, proč křesťané – odhlédneme-li od některých skupin – dnes již jako den Páně neslaví sedmý den týdne, sabat. Sabat je hebrejské slovo a neznamená nic jiného než „den klidu“. Určitý den týdne proto nelze z Bible vyvozovat. Proto první křesťané slavili sice zpočátku ještě také sabat, zároveň se ale první den týdne vyznačoval slavností eucharistie, protože Kristus vstal z mrtvých první den v týdnu. Později se úplně přešlo na neděli. Už Pavel vykládal slavení sabatu jako nezávazné pro křesťany (Kol 2, 16) – od té doby nastala již mezinárodně shoda v tom, že týden začíná pondělím, takže oficiálně je neděle počítána opět jako sedmý den týdne (říkáme přece také „víkend“, tedy konec týdne).

V posledních letech je stále častěji kladena otázka neděle jakožto dne pracovního klidu. Při jejím úplném zachování prý nemohou být dostatečně racionálně využívány moderní výrobní prostředky (např. pro bezprašnou výrobu počítačových čipů).

Společně s odbory bojují za zachování volné neděle i církve. Práce a hospodářské procesy jsou zde pro člověka, a ne naopak. Člověk se nesmí stát otrokem hospodářských tlaků, technického pokroku nebo zvyšování zisku. Práce a starost o živobytí nejsou „všechno“. Neděle jako den bez práce a pro věřící zasvěcená Bohu představuje volný prostor, který všední dny, zaměstnání, hospodářství... zkrátka všechny ty věci, které jinak určují náš život a často hrozí, že nás zcela zavalí, relativizuje. Neděle dopřává tělu i duchu klid, odstup, regeneraci a zároveň možnost rozjímat o Bohu. Člověk si připomíná, že není živ jen samotným chlebem, jen svou prací, svým výkonem a svým umem, nýbrž každým slovem, které přichází z úst Božích.

Jak se ale dává část volného času do služby Bohu? Nejlépe asi tím, že se člověk účastní bohoslužby, uctívání Boha. Když jsou tedy katolíci vlastním církevním přikázáním zavázáni k tomu, aby v neděli spoluslavili mši svatou, je to víc než jen církevní nařízení, je to bližší výklad třetího přikázání, stanovení nejmenší míry toho, co toto Boží přikázání znamená.

Avšak aby se vyhovělo životním zvyklostem dnešního mobilního člověka, tedy aby se mu v neděli ponechalo co možná nejvíce času také k osobnímu uvolnění a klidu, nabízejí se předvečerní mše, už v sobotu večer. Církev se tím vrací ke staré praxi, kdy neděle začínala předvečerem.


Co si myslíte o tomto názoru: „Já chodím na bohoslužbu tehdy, když mě to nutí!“
Občas se setkáváme s námitkou, že bohoslužba jako povinnost nemá příliš velkou cenu. Že je přece daleko poctivější přiznat, že dnes nemám opravdovou chuť, a tedy nikam nechodit.
Je možné zakládat svůj vztah k Bohu na svých náladách a rozmarech?
Jedná se u bohoslužby jen o „religiózní potřeby“ člověka?
Je to, co se dělá z povinnosti, bezcenné?
Při bohoslužbě vyjadřujeme, že máme vztah k Bohu jako jeho stvoření. A to zůstává pravdou i tehdy, když nás to „nenutí“. Avšak trvale není pouhé plnění povinností dostatečnou motivací.