Tanec kolem zlatého prasete (Eugenio Fizzotti)

„Tanec kolem zlatého prasete“: tak nazývá Frankl produkci průmyslu, který vsadil na zlatý důl sexu a pornografie. - „My psychiatři“ - dodává Frankl - „přicházíme stále víc do styku s pacienty kteří se pod tlakem veřejného mínění, manipulovaného velmi obratně tímto ,osvětovým' průmyslem, cítí povinni zabývat se sexem o sobě, tedy v intencích odosobněné a odlidštěné sexuality.“ - V existenciálním vakuu enormně vzrůstá dispozice k neurotickým sexuálním reakcím. - „Sexualita je znehodnocována, protože byla odlidštěna, „ zdůrazňuje slavný vídeňský psychiatr. - Červená a zelená nesvítí, „žijeme v epoše blikající oranžové, která rozhodováni nechává na jednotlivci „. (17)
(…)
Viktor E. Frankl tvrdí, že existuje podzemní chodba, která spojuje inflaci sexu a současnou existenciální frustraci. „Sexuální libido může zakořenit a bujet jenom v existenciálním vakuu.“ Znamená to, že tehdy, když je existenciální vakuum ve stavu hypertrofie, enormně vzrůstá dispozice k neurotickým sexuálním reakcím. Tak jako štěstí nemůže být cílem lidských tužeb, nýbrž spíš doprovodnou manifestací toho, že vlastního účelu bylo dosaženo, tedy sekundárním „efektem“, platí totéž pro sexuální rozkoš.

„Čím víc se rozkoš vyhledává, tím méně se jí dosahuje.“ Tento závěr potvrzuje Franklova mnohaletá klinická zkušenost: „Mohu zcela zodpovědně prohlásit, že poruchy potence a orgasmu souvisejí ve většině případů s tímto modelem reakce: sexualita je totiž narušena tou měrou, jakou se upevňuje její cíl a nakolik se na ni soustředí pozornost.“ To se děje, když se věnuje zvláštní pozornost sexuálnímu styku, vlastním reakcím organismu. „Čím víc se odvádí pozornost od vlastního partnera a věnuje se pohlavnímu aktu jako takovému, tím víc je sexuální vztah handicapován. Pozorujeme to ve všech případech, kdy jde našim pacientům především o to, aby dokázali svou potenci, zatímco pro pacientky je zase prvořadou věcí dokázat si, že jsou skutečně schopné dosáhnout orgasmu, a že tedy nakonec nejsou frigidní.“

Určité případy poruch lze tedy spojovat s pojetím sexuality, které je zcela lhostejné vůči partnerovi. Případy masturbace pak manifestují lhostejnost nejen vůči osobě, ale také vůči veškeré intencionalitě lásky. Chybí zde jakýkoli „objekt“, na který by se člověk zaměřil: z toho zcela přirozeně plyne onen pocit otupělé sklíčenosti, na nějž si pacienti obvykle stěžují.

Jak vidíme, není ve všech těchto případech hlavní věcí obdarování druhé lidské bytosti, nýbrž uspokojení vlastních nároků a rozkoš, i když krátkodobě. Proto je tu přehnaný cíl, přetlak, k němuž se přidává nadměrná pozornost, pozorování sebe sama za účelem předvést, jak je muž potentní, nebo že je žena schopná dosáhnout orgasmu.

„Toto nebezpečí hrozí do značné míry, protože sexualita koření hluboko v existenciálním vakuu. Dnes jsme konfrontováni s inflací sexu, která je jako každá inflace, i v monetární oblasti, spojená s devalvací: sexualita je devalvována, protože byla odlidštěna. To všechno z toho prostého důvodu, že sex u člověka je vždycky něco víc než pouhý sex. A to tou měrou,jíž v lidské rovině představuje nositele osobního, transsexuálního vztahu.“ Kdo touží po zdravé sexualitě, musí jednat tak, aby to byla lidská sexualita. A tak tomu bude, když se člověk povznese nad pouhou sexualitu, když tu bude jako nezbytný předpoklad osobní setkání. (18-19)
(…)
„Normální sexuální vývoj a dozrání člověka spočívají v přiměřené integraci sexuality do celku vlastní osobnosti. Z toho je jasné také to, že zase každé izolování sexuality ostře kontrastuje s jakoukoli tendencí k integraci a je živnou půdou pro neurotizující tendence. Dezintegrace sexuality, její odtržení od osobní a interpersonální transsexuální celosti znamená jedním slovem regresi.“

…
Problém spočívá v předložení smysluplné koncepce lidského života, která by zdůraznila radikální schopnost člověka odhalovat jedinečný smysl jedinečných situací, z nichž se skládá každodenní život. A taková schopnost má jméno: svědomí. Svědomí provází člověka krok za krokem cestou života a výmluvným mlčením ukazuje, co je třeba dělat.

Svědomí se tak stává úběžníkem jakéhokoli uvažování, které chce být lidské, životné, osobní. A formování svědomí zaujímá ústřední místo právě proto, že jedině zralé, pěstované, vytříbené svědomí dokáže rozeznat jedinečný smysl jedinečných situací, a proto učinit z toho plynoucí rozhodnutí.

Ne vždycky se situace člověku prezentují jasně: často se nám nedaří najít přesnou odpověď na otázky, které život klade. Lidská složitost a „tajemnost“ neumožňují nahlédnout zřetelně alternativy, mezi nimiž je třeba volit. Tíha odpovědnosti plní na jedné straně člověka nadšením, protože ho činí tvůrcem vlastní budoucnosti, na druhé straně ho ale uvádí do stavu trvalého konfliktu, hledání, a tedy nespokojenosti. Nemožnost najít v okolnostech jasné náznaky pro správnou odpověď, postupující úpadek důvěry v tradice a instituce a konkrétní nebezpečí, že definitivně přijmeme jednu skutečnost a tím se vzdáme úsilí hledat jiné, vytvářejí klima nejistoty a zmatku. Člověk vidí, že musí čelit novým, dramatickým, vypjatým situacím, které od něho vyžadují, aby ustavičně rozhodoval, a někdy horečným tempem. (21-22)
(…)
Nebezpečí nejistoty s sebou alespoň zdánlivě nese konflikty. Zkoumáme-li ovšem tuto otázku blíže, povšimneme si, že není možné mluvit skutečně o konfliktech svědomí podle běžné terminologie. Naopak - protože svědomí pomáhá člověku odhalovat jedinečný a zvláštní smysl situací, které jsou právě tak jedinečné a specifické, nemůže tu být skutečný protiklad: každá situace má svůj smysl a svědomí se snaží jej odhalit. Hlas svědomí je jednoznačný.

V naší vědecké epoše se pokrok lidstva zaznamenává v datech, která lze snadno změřit, zavést do počítače a analyzovat. Ale počítačové výstupy nám mohou ukázat pouze to, jak se člověk chová v průměru nebo ve vzorku, nikdy to, jak by se měl chovat ve specifických situacích. „Náš život není řízen na každé křižovatce červenou, která nám říká Stůj, nebo zelenou, která říká Jed. Žijeme v epoše blikající oranžové, která tíhu rozhodování nechává na jednotlivci.“

Ale vzdor tomu, že člověk má ve svědomí významný orgán, který mu ukazuje, jaký smysl má specifická situace, zůstává přesto vždycky svobodný, aby tomuto hlasu dopřál sluch, nebo si ho nevšímal či ho přímo potlačil. Tato možnost volby je obzvlášť aktuální dnes, kdy vzrůstá záplava sexu šířeného reklamou i sdělovacími prostředky. Nechceme-li být strženi vlnou vzrušení a dráždění, která se přižene a unese nás k naprosté a nezodpovědné promiskuitě, musíme se naučit rozlišovat, co je skutečně lidské a co není. Kromě svobody se musíme dovolávat i vědomí odpovědnosti. Proto Frankl ve svém projevu k americkému publiku s jemnou ironií zdůrazňuje: „Poté, co byla na východním pobřeží postavena socha Svobody, bylo by načase postavit na západním pobřeží sochu Odpovědnosti.“ Návrh, který je závazkem pro všechny a provždy. (23-24)

(Eugenio Fizzotti: Být svobodný, Karmelitánské nakl., Kostelní Vydří 1998, 21-24)