Tertio millennio adveniente

46.

V této eschatologické perspektivě budou věřící vyzváni k tomu, aby znovu objevili teologální ctnost naděje, o níž vědí, protože i k nim přišlo "slovo pravdy, radostná zvěst" (Kol 1, 5). Základní postoj naděje zároveň nutí křesťana, aby neztrácel ze zřetele poslední cíl, který dává smysl a hodnotu celému jeho životu a zároveň mu nabízí solidní a hluboké důvody ke každodennímu úsilí o proměnu skutečnosti k obrazu Božího záměru.

Jak připomíná apoštol Pavel: "Víme přece, že celé tvorstvo zároveň sténá a spolu trpí až doposud. A není samo. I my, ačkoliv už máme první dary Ducha, i my sami uvnitř naříkáme a očekáváme své přijetí za syny, vykoupení našeho těla. Naše spása je zatím pouze předmětem naděje" (Řím 8, 22-24). Křesťané jsou zváni, aby se osvobodili pro zahájení velkého jubilea počátku třetího tisíciletí tím, že obnoví svou naději v konečný příchod království Božího, když jej budou připravovat den za dnem ve svém nitru, v křesťanském společenství, k němuž náleží, v prostředí, v němž žijí, a konečně pak v dějinách světa.

Je třeba správně zhodnotit a dále prohloubit znamení naděje, přítomná v tomto posledním úseku století, navzdory stínům, které je často zastírají našim očím: v občanské oblasti je to pokrok, kterého dosáhla věda a technika a zvláště lékařství ve službě lidskému životu, živější smysl pro zodpovědnost za životní prostředí, snaha nastolit mír a spravedlnost všude tam, kde jsou porušovány, úsilí o smíření a solidaritu mezi národy, hlavně v komplexních vztazích mezi severem a jihem světa ...; na církevním poli je to pozornější naslouchání hlasu Ducha, když jsou přijímána charizmata a dáván prostor laikům, horlivé nasazení pro věc jednoty křesťanů, prostor daný dialogu s ostatními náboženstvími a se současnou kulturou ...