Texty z knihy: Sexualita v našem životě (Józef Augustin)

- Bůh stvořil člověka jako muže a ženu. Sexualita nemůže být něco špatného, nečistého. Je to dar. Příjemné zážitky mají být - v rámci zákonů, které jsou do tohoto daru vepsány - využity k dobru vlastnímu i druhých. (12-13)

"Sexualita není příležitostí k "lacinému" povyražení a zábavě. Nepřizpůsobení se zákonům, které v ní vládnou, je namířeno především nikoli proti Bohu, ale proti člověku samotnému. Zneužívání sexu, zvláště v závažných případech, je pramenem těžkých utrpení." (13)

…
"Podstatou lidské sexuality je otevření se "druhému". Sexualita je právě místem, kde se otevíráme lásce: místem přijímání druhého a dávání sebe." (13)

- Přijímání a dávání má různé úrovně: citovou, intelektuální, duchovní... Erotikcá jednota je jen jednou z forem vajádření sexuality, tedy dávání a přijímání. Zde musí být jednota erotická připravena jednotou citovou a duchovní. (13)

"Křesťan má objevit sexualitu jako místo setkání, místo života." (14)

"Lidské tělo se svou pohlavností je místem vzájemného "odhalování osobnosti", místem nejhlubšího vzájemnmého poznání. Pomocí postojů, pohledů, slov, pomocí výrazu tváře nebo jeného tělesného testa se člověk "odkrývá" druhému. Díky nim se mohou žena a muž "poznat". Podle Božího záměru je erotické chování nejhlubším a nejangažovanějším způsobem, jak se žena a muž vzájemně objevují." (14) //V bibli manželský akt jako "poznání".//

"Erotika se stává "řečí", pomocí které si milující vyjadřují vzájemnou odevzdanost. U zralé sexuality však nedochází k egoistickému soustředění se na vlastní vnější pocity. Podstatou je intimní setkání. Sexuální soužití je důležitým doplňkem setkání citového a duchovního." (16)
(str.12-16)

…
Dospívání je také obdobím, kdy se rodí velké ideály. V pubertě se dělají často nejzávažnější životní rozhodnutí, která ovlivňují celý pozdější život. Charakteristickým znakem dospívání je nepochybně touha po ideálech a otevření se duchovnímu rozměru lidského života. Právě v pubertě se spontánně objevují "poslední otázky" po smyslu života, práce, utrpení, po smyslu smrti. ...

Dospívající člověk opouští dětství, které je většinou přece jen bezstarostným a blaženým časem "hry na život", a tuší konečnost a ohraničenost tělesného života. Tím, že "pouští dětství", poznává pomíjivost lidského života. Dospívání je také obdobím, kdy se v různých životních situacích setkáváme s omezením vlastních možností a s bezmocností.
//Mladý člověk se otvírá transcendentnu, probouzejí se v něm velké duchovní a náboženské touhy, jejichž podstatou je nabídnutí nezištné lásky jiným.// (56)

Ideály se v mladém člověku často rodí při setkání s autoritami. Na jedné straně s nimi mladý ačlověk většinou bojuje, pokouší se je ve svém vědomí odmítnout, ale na druhé straně se s nimi srovnává, a pokud odpovídají jeho vnitřním pocitům, stávají se pro něho vzorem.

Období dospívání je čas, kdy se rodí velká povolání: zasvěcení se výlučně službě Bohu, službě bližnímu, povolání k umělecké tvorbě, k převzetí vůdčích rolí atd. //Zde je pak velké nebezpečí, že je dospělí (sami "frustrovaní svým vlastním životem") vedou k "realizmu" a udělají z nich povrchní "realisty" nebo konformisty a pragmatiky, kteří vše hodnotí podle užitečnosti a materiálních výhod!// (57)
//To platí i pro dospívání sexuální - chyba zde mohou mít nedozírné následky. Proto nutna opatrnost, duchovní úsilí. A také pomoc dospělých!// (57-58)
(str. 56-58)

…
Člověk musí svou sexualitu teprve pěstovat, naučit se ji usměrňovat a zároveň ji zralým způsobem užívat. Rodíme se totiž se sexualitou nezformovanou. Sexualita u člověka dostává vždy takovou podobu, jakou má jeho osobnost. Sexuální chování je vždycky obrazem celé osobnosti. Z tohoto pohledu je sexuální výchova integrálně spojena s výchovou k plnému lidství. Je součástí jeho člověčenství. ...

Sexuální výchova se týká především formování vyspělých mezilidských vztahů, které zahrnují i sféru sexuální, i když se nezaměřují jen na ni. Dříve než se mezilidské vztahy začnou projevovat fyzickým sexuálním jednáním, měly by se nejprve projevit ve svéře emocionální a duchovní. (59) ...

Morální normy usměrňující sexualitu nemají být vnucovány jako zvnějšku. Vyplývají přímo ze sexuality. Je jen třeba umět je vyhmátnout a ukázat na ně. A právě to je podstatou sexuální výchovy. (6O) ...

V sexuální výchově prochází tedy mladý ačlověk procesem od přijímání lásky k jejímu dávání. Jeho "láska - potřeba" se postupně mění v "lásku - dar" (C. S. Lewis). ...

Člověk neroste a nedozrává tak, jako strom nebo zvíře. K jeho osobnímu růstu je nutná plná a přímá angažovanost. Jedním ze základů sexuální vychovy je tedy vést mladého člověka, přiměřeně tomu, jak se formuje jeho vědomí, k povinnosti zapojit do sexuální výchovy rozum a svobodnou vůli. (63) ...

Od určitého věku, rozhodně od puberty, musíme mluvit ani ne tak o potřebě výchovy, jako přededvším o potřebě sexuální sebevýchovy. Sexuální výchova bez sebevýchovy by byla od počátku odsouzena k prohře. K tělesnému sexuálnímu dospívání dochází sice bez účasti lidské vůle, avšak sxuální dospívání ve sféře citové a duchovní je už závislé na osobní angažovatnosti. Do svého sexuálního dospívání musí mladý člověk investovat hodně úsilí, zapojit do ní srdce i rozum. (64)
//Potíž zde v současné době: nadměrně mnoho sexuálních podnětů, které mladý člověk nemůže "vnitřně strávit. Vzniká napětí a nereálné sexuální představy. Proto hodně autoerotiky! V sexuální výchově je třeba s touto skutečností počítat.// (66)
(str. 59-66)

…
Mladý člověk nesmí ztotožňovat dospívání v erotické sféře s připraveností k fyzickému sexuálnímu jednání. ... Aby mohl začít zrale sexuálně žít, musí se ke zralosti fyzické připojit i úplná zralost citová a duchovní. (8O) ...

... Mladí lidé si musí být vědomi následků svého sexuálního chování. Mnoha velice závažných chyb se dopouštějí, aniž na tyto následky pomyslí. Jsou to často pochybení, která už od samého začátku maří šanci na pozdější zdařilý manželský a rodinný život. (81)

Pro sexuální vyspělost jsou charakteristické především vyspělé mezilidské vztahy, kterým se přece nelze naučit o samotě. Učíme se jim v praktickém životě.// Pohovor s rodiči, s knězem, vychovatelem...// Dokáže-li člověk v pubertě mluvit o sexuálních otázkách s někým, komu důvěřuje, dokáže o nich pak mluvit i v době před svatbou a v manželství, a později se svými dětmi. Tak se už v dospívání připravuje pro zralý manželský vztah, a i pro sexuální výchovu svých budoucích dětí. (81-82) ...
//Nevnucovat se s poučováním v pubertě!!)

... Proto je také podstatou sexuální výchovy v době dětství a dospívání výchova k odpovědnosti za sebe a za jiné. Každá sexuální výchova, která by nevedle dítě zároveň k odpovědnosti, by byla pouze instrukcí, nikoli skutečnou výchovou. Sexuální výchova je i výchovou k respektování stanovených morálních norem. Zahrnuje tedy i formování svědomí člověka k tomu, aby dovedl všecky sexuální zážitky a pocity správně hodnotit. Mladého člověka po skončeni puberty bychom už měli nechat, aby iniciativu při výběru sexuálních informací prvzal sám. Musí se přitom řídit současnou situací a svými současnými potřebami. (83)
//Předpoklad ze strany rodičů: informovanost (literatura!) a spořádaný sex. život, hluboký zájem o celý život svých dětí. Otázka, na jakých základech celkově své děti vychovávají - to se může projevit právě v sex. výchově.// (84-85)

Obecně můžeme shrnout, že sexuální výchova vyžaduje spojení dvou přístupů: na jedné straně péče,na kterou má dítě nárok, bdění nad ním, jakési formy kontroly v určitých mezích; na druhé straně poskytnutí mu svobody v tom rozsahu, jak ji potřebuje, nakolik ji dokáže unést a ve svém věku realizovat. (86)
//Nutno počítat s velkými sexuálními podněty v současné společnosti. Nutna důvěra k dětem, pozor na podezírání, citový chlad, nezájem. Dítě také může poznat neinformovanost rodičů, nedostatek životní kultury a duchovní úrovně - pozná, že by mu prostě nerozuměli. Jestliže rodiče bagatelizují jiné oblasti života, nemohou očekávat otevřenost v oblasti sexu! Poučit se z vlastních nedostatků v sexuální výchově a pomoci dětem, aby se chyb vyvarovaly.// (88-9)
(str. 8O-89)

…
Masturbace má obvykle příčiny v konfliktech v rodině, v nedostatku bezpečí, v citové izolaci, v chybějících vztazích s druhým pohlavím, v pocitu méněcennosti, v přílišných požadavcích ze strany rodičů, v depresi a strachu, v nevíře v sebe, v odmítání sama sebe. Přílišné zaměření na sebe a na tělesný požitek. Nebezpečí, že člověk bude považovat druhého člověka jen za pouhý předmět k použití, a to nejen v sexuální oblasti. (112-17)

"Stačí tedy ukázat masturbaci jako projev sexuální nezralosti a podpořit tím snahu o její přemožení. Pokud si chce mladý člověk vypěstovat zralé sexuální chování, musí se přestat zaměřovat na sebe a na své sexuální pocity, aby se mohl skutečně otevřít jiným. Integrovat svou sexualitu znamená zapřáhnout sexuální energii do služby lásky a předávání života." (116)

"Za účelem správného posouzení morální odpovědnosti a pro pastorační účely je třeba vzít v úvahu citovou nezralost, sílu náklonnosti a návyku, vnitřní neklid a jiné psychické nebo sociální skutečnosti, které umenšují nebo dokonce snižují na minimum morální pocit viny, morální odpovědnost" (Katechismus). (117-18)

K tomu v poznámce citát z Kongregace pro katolickou výchovu: "I když jsme si plně vědomi zla s masturbací spojenéhéo, je třeba zachovat nezbytnou moudrost při posuzování subjektivní odpovědnosti osoby." (118)

"Základní chybou, které se při sexuální výchově dětí a mládeže dopouštíme, je mechanické směšování objektivního zla (v souvislosti s určitým sexuálním chováním) s plnou subjektivní odpovědností." (118) Nelze to zjednodušit na tézi, že něco je vždy těžký hřích! Přehánění hodnoty poklesků v sexu může vést k přesvědčení, že člověk má v podstatě jen jeden problém - a přehlížejí se jiné otázky! (118)

"Nemůžeme doopravdy pochopit podstatu hříchu šestého přikázání, jestliže neodhalíme podstatu hříchu proti prvnímu přikázání k Bohu a k lidem." (119)

"Morální odpovědnost v sexuální oblastni je třeba rozšířit z jednotlivých poklesků i na obecnější odpovědnost za celý svůj život: odpovědnost za stálý emocionální a duchovní růst, odpovědnost za svou svobodu, za to, jakým je náš vztah k lidem. ... /To je pak / spojeno s otevíráním se druhým a s uvědomělým vytvářením mezilidských vztahů. Různé formy angažovatnosti v mezilidských vztazích pomáhají dokazovat, že sexualita je oblast, kde se druhému předává láska a život." (119)

"Každé morální hodnocení vlastního jednání se uskutečňuje pouze ve vlastním svědomí. ... Kněz, duchovní rádce nemůže za druhého rozhodovat o jeho subjektivní odpovědnosti. On je svědkem církve, který pomáhá rozpoznat, zda svědomí "správně funguje", potvrzuje osobní poctivost a uvážlivost penitenta. Jako svědek to však nejen stvrzuje, ale může správnost penitentova hodnocení i zpochybnit. Při tomto zpochybňování ovšem nesmí vycházet jen z vlastního, subjektivního soudu, ale musí se opírat o víru církve." (119)

Pozor na vyvolání pocitu nejistoty u penitenta! Je nutno se z masturbace vyznávat jako z každého jiného selhání. "A i když to není přední a nejdůležitější lidská slabost, je to přesto výraz sebeprosazování a egocentrismu." (12O) Ve zpovědi uvést i jak jsme se snažili se s věcí vyrovnat a jak se snažíme o celkový emocionální a duchovní růst.

Je třeba odmítnout schvalování masturgace jako rozvíjení sexuální náklonnosti k druhému pohlaví!

Pomoc v masturgační krizi: Zjistit, co je hlavním zdrojem sexuálního napětí - jen vyhledávání vnějších podnětů, nebo hlubší mimosexuálí problémy? V druhém případě snaha o řešení těchto problémů! Péče o hygienu obraznosti. F. Arvezu doporučuje umístit skrytě nápis "dnes ne" - boj se tak rozkládá do jednotlivých dnů. Oddramatizovat celou věc: znechucení, deprese, pocit méněcennosti, nedůvěra ve vlastní síly... jsou škodlivější než tělesný jev. Odvrátit pozornost od sexu a více se zajímat o život. (12O-21)

Vhodná i pomoc druhých. Ukázat, že Bůh miluje člověka i přes jeho selhání. I modlitba, svátosti, dobré skutky. (121)

Zvláště u dospělých je masturbace obvykle důsledkem jiných těžkostí a zklamání. "Avšak týká-li se osob, které se v tomto směru upřímně a opravdově snaží o nápravu, je na místě soudit, že subjektivně nejde o velký hřích, nýbrž je to spíše směs utrpení a egotismu, se kterým se nevypořádali." (123-24) /Egotismus = snaha stavět se do popředí/

"Z hlediska morálky je tedy třeba na jedné straně trpělivě přijmout to, co se nedá naráz vyléčit, na druhé straně celou svou bytostí usilovat o svůj vnitřní růst a o křesťanskou angažovanost ve všech jiných oblastech." (B. Häring) (124)
(str. 112-24)

…
Erotická láska - pouto mezi mužem a ženou - předpokládá nejen to, že se setkávají na stejné rovině života a ve jménu nějakého stejného cíle, ale i to, že se jeden druhému zcela odevzdají. Charakteristickým rysem erotické lásky je jak citová, tak tělesná výlučnost.

Citové odevzdání se v lásce spočívá v bytostném přilnutí k milovaného člověku. Jemu patří naše nejlepší a nejkrásnější city. Z výlučného citového přilnutí spontánně vyplývá i výlučnost v sexuálním soužití.

Nebylo by však možné zcela se citově a tělesně odevzdat bez vzájemného odevzdání se duchovního. Láska se neměří jen intenzitou citu, tím méně intenzitou sexuálního opojení. Emocionálně-sexuální síly v sobě mají něco ze slepých instinktů. Jejich touha po výlučnosti se může snadno změnit v agresivitu. Lidé, jejichž erotická láska není duchovně zakotvena, dovedou vzletně mluvit o oběti a odpovědnosti, ale nakonec po sobě zanechávají pocit rozčarování, lítosti, bolesti. Aby mohla být lidská láska trvalá, musi ji doprovázet jednota a vzájemná oddanost v duchovní rovině.
(str. 134-35)

…
Sexuální traumata a jejich překonávání
"Předpokladem pro integraci sexuality je přijetí vlastní sexuality i s celým jejím vývojem. Pokus vyškrtnout některé zážitky nebo zkušenosti ze sexuálního oblasti svědčí o tom, že svou sexualitu jako celek nepřijímáme. Chceme-li ji opravdu přijmout, musíme pokorně přijmout i všecka traumata a selhání, zvláště ta z období dospívání." (149)

Nejčastější traumata:
- Nepřijetí pohlaví dítěte ze strany rodičů: rodiče se chovají k chlapci jako k děvčeti a naopak.
- Podobně: chování se k dítěti jako k bytosti bezpohlavní, vyhýbat se všemu, co je spojeno s pohlavím. Absence sexuální výchovy vede k tomu, že dítě objevuje svou pohlavnost samo a s velkým strachem.

- Dítěti se poskytují sexuální podněty, které nemůže zvládnout. To vede ke koncentraci na tělesnou stránku sexuality, až k erotomanii.

- Dítě je svědkem sexuálního chování dospělých. Též prohlížení nahotin, spaní dospívajících dětí v jednom lůžku, jakékoli sex. zneužití dítěte, zvláště jde-li o rodiče a nejbližší příbuzné. Patří sem i kradmé pozorování dětí při oblékání nebo koupeli, pronášení dráždivých a sexuálně zabarvených poznámek na adresu dítěte.

- V pozdějším věku se projevují poškození z dětství: nedostaečně pevné citové pouto s rodiči, nedostatečný pocit bezpečí, zanedbání sex. výchovy. To vše vede k sex. napětí, k nutkavým představám, k autoerotice. To pak posiluje pocit méněcennosti a nedostatek sebedůvěry, na druhé straně chorobné ambice, perfekcionismus a útěk do světa snů.

- Vměšování rodičů do emocionálně-sex. záleživotí dospívajících: kontrola vztahů, ironie a zesměšňování prvních lásek, nepříjemné poznámky k sex. vývoji.

- Sexuální hry pubescentů.

- Fyzické násilí. Někdy k němu svádí naivní chování děvčat! Je třeba se učit hodnotit nejen vlastní reakce, ale i reakce druhého pohlaví.

- I neshody v manželství - soužití s partnerem, k němuž není citové pouto.

Neléčená traumata vedou k "studenému sexu", k brutalitě, zábranám v sex. sféře. "Ten, komu někdo sexuálně ublížil a kdo si toto trauma neléčí, se vystavuje nebezpečí, že bude ubližovat sám." (156)

"Vnitřní uzdravení sexuální oblasti má vrátit sexualitě její specifickou roli. Tou však není uspokojování a vybíjení psychického napětí, nýbrž přijímání a dávání lásky." (157)


Léčení traumat

Člověk si musí především umět trauma přiznat. Pak je třeba hledat příčiny. Je třeba mít pomocníka, kterému postižený dá plnou důvěru. Přimět postiženého, aby přijal sexualitu takovou, jak ji nyní prožívá. Věřit v pomoc Boží.

"Aby se uvedla narušená sexualita do rovnováhy, k tomu je nutná také výchova svědomí, při které se sexuálně narušený člověk učí správně hodnotit subjektivní odpovědnost za všechna selhání a hříchy v této oblasti." (161)

"I v případě sexuálního selhání se Bůh chová jako Dobrý pastýř, ktrerý bere ztracenou ovečku na svá ramena (Lk 15.1-7). ... Uzdravení dosáhneme tím, že uznáme vlastní vinu a Boha uznáme za Dárce a Pána života, který nám naše viny může odpustit." (164)

"Jakmile odpustíme jiným a prosíme, aby Bůh odpustil nám, dojde i k tomu, že odpustíme sami sobě. ... Odpustit si sexuální hrích znamená smířit se se sebou, v pevné víře, že tam, "kde se rozmohl hřích, tam se ještě hojněji vylila milost" (sr. Řím 5,2O)" (165)

Zvláště dítě, které prožilo nějaké trauma v sexu potřebuje pomoc: "V laskavém rozhovoru musíme dítěti vysvětlit, že to, co prožilo, je předevčím velká křivda na něm a že se nemá obviňovat za to, k čemu došlo - ani tehdy, když se ze zvědavosti "nechalo svést". Dítě musíme nechat, aby o svých zážitcích mohlo mluvit naprosto volně." (166) Věnovat dítěti mnoho péče a náklonnosti, upevnit citové pouto. Případně pomoc terapeuta.

"Při sexuálních traumatech je velice důelžité přemoci strach z veřejného mínění, strach z hanby. Mnozí lidé nevyhledají pomoc právě ze strachu o svou pověst. Bojí se, že budou odsuzováni, zavrženi, bojí se lidského pohledu." (168)
(str. 149-68)

…
Chlapci se soustřeďují spíše na vnější stránku své sexuality a ve vztahu s dívkou se častěji pokoušejí o sexuální projevy. Přístup k sexu bude hodně záviset na přijatém systému hodnot, kterým se oba řídí. Není-li tu vnitřní přesvědčení o nutnosti předmanželské zdrženlivosti a jsou-li přitom oba sexuálně probuzení, může se stát, že budou vyhledávat sexuální kontakty velice rychle.

Pokusy chlapců o navázání sexuálních kontaktů bývají spojeny se sliby, že vznikající vztah bude trvalý. Často tomu bývá tak, že chlapci, kteří usilují o sexuální soužití s dívkou, vyžadují od ní "důkaz lásky". Vyžadování "důkazů lásky" snad nejzřetelněji demaskuje chlapcovy úmysly. Nedostatek úcty k svědomí druhého vyvolává vážné pochybnosti o lásce. Ale protože dívka má většinou silnou potřebu vytvořit trvalý a bezpečný vztah, může se dát na "velké sliby" nalákat.

Stále častěji dochází k pokusům o aktivní sex i ze strany dospívajících dívek. ... Touha po aktivním sexu má však obvykle jiný cíl. Nejčastějí nejde v první řadě o ukojení sexuální zvědavosti, i když u děvčat hraje zvědavost také určitou roli. Častěji je však cílem dívčiny iniciativy v tomto směru snaha připoutat svého chlapce k sobě. Takovéto pokusy vycházejí z přesvědčení, že sexuální styk pevněji spoutává. Na společné sexuální zážitky se pohlíží jako na "společné tajemství". Dívky jsou iniciátorkami sexuálního soužití zvláště tehdy, když cítí, že existující vztah se rozpadá. Nabídka soužití má za cíl posílit emocionální pouto. Svou iniciativu chápe pak dívka jako "poslední šanci" pro rozpadávájící se vztah.

Psychologická reakce je však většinou naprosto odlišná od zamýšlené. I když chlapec, vedený vlastní sexuální zvědavostí, může takovému návrhu podlehnout, nestanou se společné sexuální zkušenosti "tajemstvím", které je spojuje, ale spíše společným "spiknutím". "Sexuální soužití před manželstvím nebo mimo ně bude vždycky zištné, vždycky bude lží, protože ze těchto podmínek nemůže dojít k onomu sjednocení, jehož výrazem má sexuální sblížení být" (K Meissner OSB, B. Suszka, Twoja przyszlosc).
//Ze strany chlapce dochází k pocitu viny vůči dívce i vůči sobě - v důsledku toho vzájemný cit vyhasíná!//

Do dalšího citového vztahu vstupuje mladý člověk s pocitem viny a s určitou obavou, aby se ten druhý "o tom" nedozvěděl.
(str. 18O-81)

…
Mladí lidé se často ptají: je dovoleno mazlení, smíme se líbat? Zřekneme-li se vědomě sexuálního soužití, znamená to vzdát se ve vztahu chlapec - dívka jakéhokoli tělesného projevu?
Mladí zamilovaní lidé by se měli učit užívat řeč těla pomalu a ohleduplně. Dotek je druh řeči, kterou můžeme využít, chceme-li předat vlastní prožitek. Způsob, jak užívat řeči dotyků, bude hodně záviset na hloubce citového vztahu, na pravděpodobnosti, že je tento vztah trvalý. Řeči dotyků se má užívat postupně, podle toho, jak se vyvíjí vzájemný vztah, tak aby tento vztah pravdivě vyjařovala.

Ale stejně jako slovy, dá se i řečí těla lhát. Jeho lež spočívá v tom, že mluví o něčem, co ve skutečném citovém vztahu prostě neexistuje. Když například pubescenti začínají sexuálně žít, je to samozřejmě "naprostá lež" o jejich vzájemném vztahu, protože řeč soužití mluví o vzájemném odevzdání navždy, o odpovědnosti za nový život, a to tu v jejich případu prostě není.

Pod vlivem příliš prudkého "propadnutí sexu" vyhasíná obvykle cité okouzlení a narůstá tělesná žádostivost. Získává-li smyslové opojení převahu nad okouzlením citovým, pak se - při určité duchovní vnímavostí - probouzí u obou pocit viny. ... Jejich sexuální projevy lžou, protože přerůstají jejich vzájemnou nákonnost a možnost přijmout odpovědnost za sebe a za nový život. Lež lidi nikdy nesbližuje, ale znesváří je mezi sebou a vzdaluje od sebe. (182-83)
...
Jestliže jde o vážnou známost a je pravděpodobné, že se mladí lidé vezmou, stává se řeč těla možná zřetelnější, jasnější, a užívá se častěji. Jako by v tomto období předpovídala plné vzájemné odevzdání, které se už brzy stane skutečností. Ale i v tomto případě by měly být vbělesné projevy lásky spojeny se sebeovládáním, které nabádá, aby se počítala se sexuální vnímavostí obou stran a aby se nepřekračovala hranice manželského sblížení. (183-84)
//Při vstupu do erogenní sféry vzniká velké napětí nejen sexuální, ale i psychické. Už se lidé netěší ze vzájemné přítomnosti a z přátelské atmosféry, ale bojují s tímto napětím. Řeč těla je přitom důležitá i pro manželství, neboť bez ní i samotný manželský akt může být, zvláště pro ženu, obtížnou "manželskou poovinností"! Je třeba se učit předávat vroucí náklonnost, pocit bezpečí, cit.// (184)
//Panuje názor, že předmanželské sexuální zkušenosti usnadňují sexuální souhru v manžesltví.//

... Absence sexuálních zkušeností usnadňuje sexuální doladění v manželství, protože nejsou ještě u žádného z nich vytvořeny sexuální reflexy. Určitá nesmělost, "neobratnost" při sexuálních projevech pomáhá vcítit se do sexuálních potřeba druhého. ...

... Sexuální akt, při kterém je nejdůležitější "technický postup", má za následek typické odlidštění sexuality. (185)

"Sexuální mlčení" v předmanželském období, kdy nejsou ještě uplatněny erogenní sféry, dává možnost soustředit se na to, co je při řeči těla nejjemnější a nejkřehčí. Při silném sexuálním prožitku bývá tato křehká řeč dotyku přehlušena. Proto také může rychlý přechod k sexuálnímu soužití způsobit, že se snoubenci, a později manželé, nikdy nenaučí subtilnímu a něžnému "rozhovoru" pomocí tělesných projevů lásky, kterými by se mohli vzájemnně obdarovávat. (185-86)
...
Proto je také pro sexuální iniciaci tak důležitý prožitek emocionální blízkosti, pocit bezpečí, ktrerý může dát jen manželský svazek. Sexuální iniciace může vrhnout světlo nebo stín na celý příští sexuální život. (186)

Je to vždy velká milost, mohou-li si mladí manželé svým prvním sexuálním stykem, který je zároven jejich vzájemnou sexuální iniciací, říci: "Jsi jediný v mém životě a chci, abys jím zůstal." První styk se tak stává vzácným darem, kterým se mohou mladí lidé obdarovat. (186)
(str. 182-86)