Úsměv za svítání v táboře malomocných

Raoul Follereau pracoval v táboře malomocných na ostrově v Pacifiku
a podal o tamějších poměrech velice burcující svědectví. 
Bylo to něco nepředstavitelného. Hrozné rány, strašlivě znetvoření lidé,
vlastně už jen chodící mrtvoly, všude beznaděj, zlost, zuřivost.

A přece si uprostřed tohoto zmrzačeného světa uchoval jeden nemocný stařec
překvapivě zářivé a usmívající se oči.
Prožíval stejné tělesné utrpení jako jeho nešťastní spoluobyvatelé.
Bylo však vidět, že si zachoval chuť do života, nepodlehl beznaději a jednal s ostatními jemně.

Follereau byl zvědavý, kde tento starý muž v takovém pekle,
jakým byl tábor malomocných, bere sílu do života. Rozhodl se, že jeho tajemství vypátrá.

Nenápadně ho sledoval a zjistil, že každé ráno za svítání se stařeček došoural až k ohradě,
která uzavírala tábor ze všech stran, a zůstal stát vždycky na stejném místě.

Posadil se tam a čekal. Nečekal na východ slunce. Nečekal, až se objeví nad Pacifikem jeho záře.
Čekal na chvíli, kdy na druhé straně ohrady vyšla žena, stařičká jako on,
s tváří pokrytou spoustou vrásek, s očima plnýma vlídnosti.
Žena nepromluvila. Poslala jen tiché a nenápadné poselství - úsměv.
Ale ten muž se při jejím úsměvu rozzářil a odpověděl jí svým úsměvem.

Rozhovor beze slov trval jen pár chvil. Pak se stařík znovu zvedl a pomalu se dal na cestu k barákům.
Každé ráno. Zvláštní způsob každodenního rozhovoru.
Malomocný, naplněný a posílený tímto úsměvem, mohl snášet další den
a vydržet až do nového setkání s úsměvem na tváři té ženy.

Když se ho Follereau zeptal, malomocný mu všechno vysvětlil:
„To je moje žena!“ A po chvilce ticha dodal: „Dříve, než jsem přišel sem,
ona se o mne tajně starala, jak uměla nejlépe. Jedna zdravotnice jí dala mast.
Každý den mi potírala mastí tvář, zachránila malou část, která jen tak tak stačila k tomu,
aby mě tam mohla políbit... Ale stejně to všechno nebylo k ničemu.
Nakonec mě přece odvezli sem. Ale moje žena mě následovala.
Když ji každý den znovu spatřím, uvědomuji si, že právě ona mi dává jistotu,
že dosud žiju. A pro ni ještě žiju rád.“

Se svolením zpracováno podle knihy:
Bruno Ferrero, Příběhy pro potěchu duše,
kterou vydalo nakladatelství Portál.
Redakčně upraveno