V co dnes lidé doufají? V co doufají křesťané? /J. Škarvada/

Budoucnost

Snad i vy jste dostali plno vánočních a novoročních přání. Mnohá jsou upřímná a křesťanská, ale množí se počet těch, která mluví jen o úspěších v novém roce, případně o pohodě a dobrém zdraví. Svědčí to o úpadku křesťanského smýšlení, ale přicházejí-li od křesťanů, svědčí to i o plíživém mizení eschatologické naděje.

V co dnes lidé doufají? V co doufají křesťané? I v teologii se objevily určité proudy, které naléhají na nápravu věcí pozemských a na osvobození utlačovaných, ale přitom stále víc a víc nechávají stranou právě ty věci nejdůležitější, eschata. Nakonec i my někdy přešlapujeme v rozpacích u lůžka umírajících, a zvlášť před jejich příbuznými máme potíže přiznat pravdu. A co je ta pravda?

Ta pravda je, že se před tím umírajícím zvedá opona k tomu, co oko nevidělo, co ucho neslyšelo a nač člověk ani nikdy nepomyslil, k tomu, co Bůh připravil těm, kdo ho milují (I Kor 2,9). V tom je ale asi právě ten zádrhel, že si to neumíme představit. Že je to mimo náš prostor a čas. Že si často myslíme, že naše duše je něco, co od nás po smrti odletí kdo ví kam, a my že skončíme v hrobě. Jenže to JÁ, které se chvěje o své štěstí, to JÁ, které má své úzkosti a touhy, které touží po životě a po lásce, bude žít dál. Non totus moriar, říkal už pohan Cicero. Na to se dnes mnoho nemyslí, i my se často necháváme strhnout mentalitou, která vidí ve smrti definitivní konec, která nedovede jít dál než do tmy hrobu nebo kremační pece. A tak se dnešní člověk vlastně nemá na co těšit. Ta nejhlubší touha jeho srdce, touha po životě, po světle, po nekonečné lásce, tato touha, kterou nelze nikdy úplně udusit, ta tu stojí bez naděje na ukojení. Je se pak co divit, že se takový člověk, zvlášť je-li mladý, vrhne na drogy, aby aspoň někde a v něčem našel chvíli štěstí? Lidé dříve také věděli o tom, že existují různé opojné látky, už od dob Noemových. A přece je neužívali tak lačně jako dnešní mladá generace: měli naději.

Otevřme si Nový zákon, zvlášť listy apoštolů. Tam nenajdeme skoro stránku, která by nebyla prodchnuta touhou po shledání se vzkříšeným Pánem. Samozřejmě, většinou se to týká očekávání paruzie. Ale je tam jasná i touha po osobním setkání s ním hned při smrti. Mám touhu zemřít a být s Kristem, volá svatý Pavel, to je věc mnohem, mnohem lepší (Flp 1, 23). Což to nebude největší den naší existence? Objevit se tváří v tvář před Kristem, který je Pravda a Láska. Uvidět se v Pravdě – to bude asi pálit, to bude očistec – ale zároveň padnout do náručí nekonečné Lásky.

To mi skoro nikdo o vánocích nepřál. A přece jenom tato naděje, tato eschatologická naděje mi může účinně pomáhat, abych neztratil dobrou náladu v trampotách, které nám následující rok přinese. Ať jsou jakékoliv. Pro mne je proto útěšné modlit se při mši svaté po otčenáši tu krásnou modlitbu: Pomoz nám, ať se nikdy nedostaneme do područí hříchu, ať žijeme v bezpečí před každým zmatkem, a ať s nadějí očekáváme požehnaný příchod našeho Pána Ježíše Krista. Není to pěkné přání do nového roku?

biskup Jaroslav Škarvada

(Převzato ze Zpravodaje Arcidiecéze pražské 2/2002)