Vtělit naději (Miloslav Máša)

Přes tolik náznaků v biblickém textu - o tom, jak bude vypadat konec světa, nelze říci vůbec nic. Neboť ty mohutné, dramatické, krásné výrazy v bibli nejsou informace, ale obrazy. Obrazy, které i nás mají vést k bdělosti a naději. Nelze v nich hledat předpovědi o budoucích věcech, tím méně přesnou reportáž o budoucnosti, či dokonce jakousi fyziku posledních věcí. Ale naopak, je třeba nesmírně vážně se ptát: Co je tedy skutečný smysl těch slov (výpovědí).

Výroky Písma o konci světa nejsou věštby, nýbrž něco mnohem hlubšího: zvěst o tom, že Bůh, od něhož všecko dobré pochází, je také budoucností všeho, je smyslem, posledním cílem a naplněním. A jeho vůli se nebude moci nic protivit.
Nejde o žádné vědění předem, kdy, kde a jak co nastane, ale o jistotu naší naděje. Bděte - sursum corda - vzhůru srdce! A to by nás mělo skutečně prostoupit.

Pro naději je všechno otevřené. Skutečnost jaká je, se všemi rozpory a propastmi, s její temnotou a nesmyslností není pro toho, kdo má naději, ničím definitivním. Mít naději znamená očekávat s jistotou, že svět, který vzešel z rukou Božích směřuje ke svému konečnému smíření a uzdravení. Bůh chce zdravý svět, a taková bude jednou jeho definitivní podoba. - Mít naději je něco osobního, neočekáváme něco, ale někoho, Boha. V této naději nečekáme na budoucí divadlo na konci světa, ale čekáme na Boha, Dovršitele a Naplnitele všeho. Až všechno, co bylo stvořeno, dospěje ke svému pozemskému konci, nastane úplné setkání s Bohem. A to se myslí tím příchodem na konci věků. Všichni, které Bůh zavolá, přijdou k Bohu. Bůh bude budoucností lidí, dobrem, nepředstavitelně šťastnou budoucností.

A nyní, v tomto našem pozemském životě, se to již připravuje - aby to mohlo být od Boha vyzdviženo, pročištěno a protříbeno, aby tomu dal Bůh definitivní podobu. Bude to nesmírná radost a štěstí. Konec lidské slabosti, kterou právě ten, kdo chce Bohu sloužit, stále na sobě poznává a velmi tím trpí. Konec všech nejistot. Konec toho, že dobro je ve světě tak slabé a často se zdá, že zlo je silnější. Konec nemohoucnosti Božího slova, které se ve světě hlásá s takovou lidskou slabostí, konec všeho nepokoje, konec všeho, čím se lidstvo trápí. A dovršení všeho dobrého, dovršení všeho, co bylo vytvořeno z lásky, definitivní sláva toho, co bylo protrpěno, co prošlo zkouškami a s pomocí Boží obstálo. A tak právě tato naděje vede k tomu, abychom přinášeli teď užitek ze svěřených hřiven. Naděje v život věčný vede k zodpovědnosti na tomto světě.

Když byl v r. 7O po Kr. zbořen jeruzalémský chrám, domnívali se všichni, že konec už je přede dveřmi. V moderní době mohou vznikat podobné psychózy v jiné formě. Ale křesťané se nemají ničím dát odradit od pravé naděje a od snažení žít tak, jak si to Bůh přeje. Není důležité spekulování o noci světa, ale důvěra v Ježíšovo slovo. A to je slovo napomenutí a naděje. Nejen ten úsek o příchodu Páně, ale celé evangelium. Proto dnešní úryvek evangelia vrcholí v té větě: Nebe a země pominou, ale slova má nepominou. To "slabé" Boží slovo je silnější než všechno. A spoléhat se na to slovo a řídit se jím, to je správná příprava na Kristův příchod.

Křesťané jsou lidé, kteří mají naději. Žijí z naděje. Očekávají od Boha absolutní budoucnost. A proto nedřímají a nespí, ale snaží se jít Pánu naproti. Tím, že po něm touží a těší se na něho, a teď zatím s láskou konají, co je třeba.

Křesťané mají být ve světě znamením, že je svět povolán ke spáse. I v tomto bodě je evangelium "radostná zvěst".

(Miloslav Máša: Homilie, Getsemany č.19)

…
A tak nemůžeme udělat na začátku roku nic lepšího než vzít ten další rok svého života s důvěrou z rukou Božích. Jako dar Boží - nabídku - řadu možností žít pro druhé, vydávat se, konat dobro, a třeba i osvědčit se v utrpení. Nedělejme si žádná veliká rozhodnutí, z nichž nakonec nic nevzejde, ale především vezměme od Boha sami sebe: své schopnosti, svoje povinnosti, možnosti, která nám Bůh dává, ale i svou částečnost a slabost. Bůh si nás chce opracovávat - nepropadejme tedy smutkům, a je-li třeba, začínejme vždycky znovu s vědomím, že to má smysl. Vezměme z rukou Božích i své okolí - ty, kteří jsou s nám spjati, nám svěřeni, o které se máme starat, pro které máme pracovat a žít. Přijměme je i s jejich slabostmi a snášejme je, buďme na světě pro ně, chtějme pro ně nosit v sobě pokoj Kristův, aby jim to přinášelo užitek. Buďme na sebe jemní. Vezměme z rukou Božích i dobu a místo, na kterém žijeme. Snažme se tvořit, co je poctivé a ryzí, přemáhejme zlo dobrem a buďme věrni sami sobě. A tak se může i na naší slabosti ukázat, že v evangeliu je životodárná síla. Akceptujme tedy tento nový rok a řekněme k němu s důvěrou své ANO.

(Miloslav Máša: Homilie, Getsemany č.19)