Vzájemné vztahy rodičů jsou rozhodující pro vývoj dětí (Józef Augustyn)

VZÁJEMNÉ VZTAHY RODIČŮ

Citový kontakt dítěte s rodiči do velké míry závisí na vzájemném citovém kontaktu rodičů. Jestliže rodiče nemají mezi sebou hlubší citové vazby, zpravidla vždy bývá jistou měrou zasažen také vztah jejich dítěte k nim. Nedostatek vzájemné lásky rodičů vyvolává obvykle u dítěte citovou zátěž. V individuálním vztahu hledají rodiče často nevědomky u dítěte to, co by si měli vzájemně sami věnovat jako manželé: vzájemnou citovou podporu, vřelost, porozumění, pocit bezpečí. Ne vždycky si rodiče uvědomují, že jejich dítě potřebuje nejen individuální, oddělenou mateřskou a otcovskou lásku, ale především jejich vzájemnou lásku. Právě vzájemná láska rodičů je pro děti to nejdůležitější a nejcennější. Podílením se na této lásce získávají pocit bezpečí, lásky a přijetí. Zakoušejí totiž, že je jejich život plodem vzájemné lásky rodičů.

V současnosti se hluboká citová zranění ze vztahu s rodiči stávají čímsi téměř všeobecným. Stačí si všimnout krize současné rodiny nebo hojného výskytu odluky či rozvodu. Zranění a potíže ve vztahu s otcem a matkou vznikají především z nedostatku nebo oslabení vzájemného citového pouta rodičů.

Otec, který nemá dobré citové vazby se svou ženou, se častěji stává suchým a lhostejným vůči svým dětem. Stejně tak matka, která nemá dobrý citový vztah ke svému muži, často nevědomky vyhledává přílišnou oporu a vřelost u svých dětí. Takový matčin postoj ale děti zraňuje. Ony jí totiž nemohou poskytnout onu oporu, kterou jí může dát pouze její muž. Dítě ještě neumí dávat lásku. Tomuto těžkému umění se teprve učí. Pro dítě a mladého člověka v období dospívání jsou totiž důležité ani ne tolik dobré úmysly a snaha rodičů, jako spíše vlastní skutečnost, kterou oba vytvářejí svým chováním vůči sobě navzájem i vůči dětem. Prakticky teprve po absolvování období dospívání má dítě možnost plně se vcítit do úmyslů a záměrů svých rodičů. Teprve tehdy je schopno dobře jim porozumět. (13)

…
Zdůrazněme, že mladý člověk by měl objevovat skutečnou roli lidské sexuality nikoli v rozhovoru s vychovateli, kněžími nebo též vrstevníky, ale především díky zkušenosti lásky vlastních rodičů. Takzvaná sexuální výchova, která se zakládá na předávání informací o funkcích lidské pohlavnosti, o jejích úkolech a clech, může být pouhým doplněním integrální sexuální výchovy, spočívající v účasti dítěte na vzájemné lásce rodičů.

Rozhovory dětí a mládeže s těmi nejkompetentnějšími specialisty a vychovateli z oblasti sexuální výchovy nebudou příliš užitečné, jestliže si mladí vytvořili z období raného dětství a dospívání negativní obraz vzájemného manželského vztahu svých rodičů, jestliže byli svědky jejich vzájemných nedorozumění, hádek nebo dokonce nenávisti.

Chybí-li dítěti zkušenost vzájemné rodičovské lásky, pak se mu i sexualita, kterou objevuje mnohdy ještě dlouho před obdobím dospívání, jeví jako "síla" působící mimo vztah lásky. Tímto způsobem vznikají - nejednou již v útlém dětství - takzvané sexuální problémy.

Jestliže totiž lidská sexualita není spojena se zkušenostmi lásky a odevzdání se, pak se jakoby sama od sebe spontánně spojuje s pocity strachu, neklidu, agrese vůči sobě i druhým. Sexualita oddělená od lásky se často stává "místem" ubližování sobě i druhým. (17)
(…)

Všimněme si, že se dítě rodí jako "velká potřeba lásky", která je uspokojována jeho podílením se na vzájemné lásce rodičů. Dítě je nejprve plodem a později svědkem vzájemné lásky otce a matky. Právě v tomto vztahu dítěte ke vzájemně se milujícím rodičům se utváří jeho sexualita. Nedostatek zmíněného vztahu nemůže doplnit ani sebelepší sexuální výchova ve škole. (17)
(…)

Osobní pocit dítěte, že jeho život je plodem lásky otce a matky, je tou nejdůležitější informací v celé sexuální výchově. "Tatínek miluje maminku, maminka miluje tatínka, a z této lásky vznikl můj život." To je prvotní a nejdůležitější „vědomost“, díky níž dítě intuitivně vycítí skutečnost sexuálního jednání člověka. (18)
(…)

Rodiče, kteří své děti milují nezištnou láskou, vydávají svědectví o lásce samotného Boha. Jestliže se dítě cítí být přijímáno, milováno a uznáváno díky vzájemné lásce svých rodičů, pak se obraz jeho rodičů stává východiskem při jeho vlastním odhalování obrazu Boha. Zato děti, které zakusily ve vztahu k rodičům mnoho bolestných zranění, prožívají ve vztahu k Bohu především obrovský strach, pocit ohrožení a silný pocit viny. A často bývá zapotřebí mnoho času, aby mladý člověk mohl objevit, že je Boží láska docela jiná než zraněná láska, kterou mu dávali jeho rodiče. Právě odhalení Boží lásky se stává tím nejlepším lékem na všechna lidská zranění, především na zranění v lásce. (19)

…
Rodiče totiž nemohou vytvořit dobrý vychovatelský vztah ke svým dětem, pokud nejprve nevytvoří hluboký vzájemný vztah sami mezi sebou. Bez vztahu mezi mužem a ženou, bez otcovského a mateřského vztahu k dětem bude i vychovatelský vztah jaksi neúplný, a někdy i zraňující. Práva, která mají rodiče vůči svým dětem, jsou pevně spojena s povinnostmi vůči nim, a první povinností rodičů vůči dětem je jejich vzájemná láska. Právě tato vzájemná rodičovská láska se stává nejdůležitějším základem sexuální výchovy vlastních dětí. (62)
(…)

Mnoho matek a otců prožívá při výchově svých dětí určitým způsobem drama, protože jejich snahy po větší jednotě či manželské a rodinné harmonii se rozbíjejí o nechuť a odpor manželského partnera. V této situaci, aby zachránila těžkou situaci dětí, musí jedna strana obvykle "vléci větší zátěž" jménem větší lásky jak k partnerovi, tak i k dětem. Jak dosvědčuje zkušenost mnoha rodin, zmíněná větší láska jednoho z manželů může skutečně "zachránit“pro děti obraz manželské a rodičovské lásky navzdory existujícím těžkostem a konfliktům. (62-63)

…
DVA PŘÍSTUPY K LIDSKÉ SEXUALITĚ

Z antropologie uzavřené v časnosti se rodí postoj utilitarismu a bezprostředního užitku, který člověk hledá ve všem, též v lidské sexualitě. "Utilitarismus je civilizací účinku, užitku - civilizací ,věcí´, nikoli ,lidí´; civilizací, v níž se osoby stávají předmětem užitku, tak jako se užívá věcí. Takto tedy - na základě civilizace užitku - bývá žena předmětem pro muže. Děti se stávají rodičům překážkou. Rodina se stává institucí omezující svobodu svých členů. Aby se o tom všem člověk přesvědčil - prohlašuje papež - stačí se jen podívat na některé programy sexuální výchovy, které jsou zaváděny na školách, často navzdory odporu a dokonce protestům mnoha rodičů." Z tohoto pohledu na lidskou sexualitu vychází sexuální výchova, která umenšuje nebo znevažuje takzvané tradiční instituce a hodnoty, jakými je manželství, rodina, sexuální čistota, ochrana nenarozeného života, celibát. Tyto civilizační trendy jsou podporovány, jak už jsme připomínali v dřívějších úvahách, velkými a bohatými mezinárodními organizacemi, které svým působením zasahují do jednotlivých zemí a místních společenství.

"Civilizace užitku" a všechny její nabídky jsou dnes vnucovány, hlavně hromadnými sdělovacími prostředky, též všem, kdo utvářejí lidskou láku a sexualitu podle vzorů vytvořených celými tisíciletími na základě křesťanského náboženství. Manželství, rodina, otcovství a mateřství, které by měly být hlavním cílem sexuální výchovy v rodině i ve škole, jsou v samých základech civilizace vytvořené židokřesťanskou kulturou. Tuto civilizaci nazval Pavel VI. „civilizací lásky“. Manželství, rodina, otcovství a mateřství „se ve svých mnoha rozměrech zakládá na civilizaci lásky.“

Diskuse okolo sexuální výchovy se nemůže vyhnout otázce, ve jménu jakých hodnot se pohrdá dosavadními etickými a morálními řešeními ohledně lidské lásky a sexuality. A důležitá je i druhá základní otázka: Jakou cenu zaplatí celé národy, jednotlivé společnosti, konkrétní rodiny a jednotlivci za oddávání se „civilizaci užitku a konzumu“.

(Józef Augustyn: Sexuální výchova v rodině a ve škole, Karmelitánské nakl., Kostelní Vydří 1998, 64-65)