Vzkříšení těla (Karl Rahner)

Člověk je bytost očekávající budoucnost, jež je jeho završením. Jelikož pociťuje sám sebe jako jednotu, nedovede o tomto završení uvažovat jako o pouhém završení duše, i když si způsob svého celkového završení nedovede představit.

1. Písmo Starého zákona a pozdní židovství svědčí o teprve postupném nacházení víry ve vzkříšení těla, prvním nepochybným svědectvím ve Starém zákoně je Dn 12,1bn., (další svědectví: 2 Mak 7; ve starozákonních apokryfech je vzkříšení uvedeno jako privilegium spravedlivých, později je očekáváno pro všechny, dobré i zlé). V Ježíšově době vzkříšení těla popírali zvláště saduceové, protože o něm není zmínka u Mojžíše; na základě Písma vyvrátil Ježíš tyto názory (Mk 12,18-27). Vzkřéšení těla je jasně vyjádřeno v Ježíšově zvěstování i ve Sk 24,15, v evangeliu Janově a Zj, Pavel je teologicky rozvádí v ostrém odmítnutí helenistického chápání těla (tělo = hrob či vězení duše). V Novém zákoně se vůbec nevyskytuje blaženost u Pána bez účasti těla. Vzkříšené tělo křesťana je podle Pavla pneumatické (/x pneuma určuje celé vzkříšení), je obdobné jako oslavené tělo Ježíše Krista (Flp 3,21; 1 Kor 15,35n.), ale analogicky k oslavenému tělu Ježíšovu zachovává spojení s pozemským tělem, i když je proměněné (1 Kor 15,36n.). Pavel nepojednává o vzkříšení nekřesťanů a nespravedlivých; předpokládá je však v teologii soudu.

2. Křesťanská víra ve vzkříšení těla byla po staletí zastíněna řeckým znehodnocováním těla, dále antickým obrazem světa s představou /x nebe jako místa, jež tu je před dějinami spásy a mimo ně a kam je možno odejít a vstoupit. Oproti svému předchůdci Janu XXII. vyhlásil Benedikt XII. jako dogma, že /x nazírání Boha nezačíná teprve po vzkříšení těla (přičemž předpokládá, že vzkříšení nastává "později", není to však takto výslovně definováno), nýbrž že lidské podstatě přísluší již před završením její proměněné tělesnosti. (DS 1000 n.)

3. Pro správné porozumění vzkříšení těla je nutno uvážit, že "tělo" v Písmu označuje celého člověka v jeho tělesnosti (k odlišnému použití srov. /x sarx). Tento celý člověk je však ve své jednotě plurální bytost existující ve více dimenzích (hmota - duch, přirozenost - osoba, akce - trpnost atd.) a jeho završení se nemusí stát ve všech dimenzích "současně". Lze si proto představit, že trvalá skutečnost osobního ducha dospěje k bezprostřednímu společenství s Bohem již ve smrti, a přesto zesnulý zůstane spojen se skutečností, osudem a tak časem světa. K tomu přispívá i to, že osobní duch je tím, co dává smysl celé skutečnosti světa a že konec světa, jenž není koncem jeho jsoucnosti, ale spíše jeho dějin, je třeba pojímat jako účast na završení ducha (/x prozatímní stav). Dokončeno je toto završení teprve, když zahrnuje i tu dimenzi, jež jako materiální neodlučně patří ke konkrétnosti ducha a přesto si ji jako završenou už nemusíme představovat na určitém místě našeho fyzikálního prostoru. Tím není řečeno, že vzkříšení těla nelze považovat za proces, který začíná již smrtí.

Ke vzkříšení těla jako projevu celkových dějin člověka srov. /x soud; k završení též lidského společenství ve vzkříšení těla srov. /x nebe. Spekulace o povaze vzkříšeného těla mají své hranice v osobitosti biblické eschatologie.