Záchrana Toničky

Tonička je lípa.

Veliká lípa, která roste na břehu řeky, a když kvete, má vonnou korunu plnou bzučících včel.
"Tuhle lípu měla moc ráda moje babička," povídala paní A. C., když jsme šli údolím k řece. "Byla to mlynářka a milovala tenhle kraj, kde její předci žili a mlynařili už dvě stě let.

Jednou se měla přistavovat část mlýna a stavitel rozhodl, že lípa musí pryč. Ale babička si postavila hlavu. Ne a ne! Nenechá lípu porazit! Všichni babičce tvrdili, že se nedá nic dělat, lípa musí ustoupit, jestli se má mlýn přestavět, a mlýn se přestavět musí. Ale babička si prosadila, že se lípa přesadí a hotovo. A vybrala místo.

Její bratr, můj prastrýc, byl slavný pražský zahradník. Když se o tom doslechl, vysmál se sestře, kdo prý kdy slyšel, aby se tak velká lípa přesazovala. Podle všech biologických zákonů to nemůže přečkat. Jenže babička řekla ne, a když babička řekla ne, tak nebylo o čem hovořit. Stárek s mládkem a práškem museli lípu vykopat a babička ji nechala dopravit do veliké jámy na nové místo, které jí vybrala. Dědeček, mlynář, se s babičkou nepřel, řekl si asi, že to je marné, ať se sama přesvědčí, že lípa zahyne, jinak by mu to mohla vyčítat celý zbytek života.

Babička chodila lípu zalévat. Maličká babička vlekla těžké konve k velikému stromu, vlekla je každý den, tuhle práci nikomu nesvěřila. Dědeček nad ní kroutil hlavou. Bratr se jí smál. Lidé z vesnice se babičce posmívali.

Lípa svěsila listy, trochu prožloutla, všem bylo jasné, že je s ní konec, jen babička nosila další a další konve.
Dědeček věděl, že babička je ta nejumanutější ženička široko daleko, a tak ji jen mlčky s dýmkou v ústech pozoroval, jak znovu a znovu putuje k lípě.

Moje maminka vzpomínala, že byla tehdy malé děvčátko a babičce, tedy své matce, se nesmála, naopak brala si také vodu do konývky a chodila s babičkou zalévat.
"Jen je nech, ať se smějí," říkávala babička a holčička s ní cupala k lípě.

Dny míjely a lípa byla mrtvá. Sousedé kroutili hlavami a jejich děti se smály malé mamince a nechápaly, proč se namáhá.
"Nech je. Ať se smějí," opakovala vždycky babička. Umím si je docela dobře představit, drobounkou babičku a moji malou maminku, jak chodí k lípě, babička vleče velkou konev, maminka konývku.

A pak jednoho dne babička ukázala mamince zelený lístek. Lísteček na dolní větvi lípy se vzpamatoval. Od toho dne se lípa začala probouzet. Zachránila se. Zachránily ji."

Paní A. C. ukázala do údolí, teď už bylo vidět na jeho konec, k řece, na louce tam stála košatá lípa.
"Mlýn za války vyhořel, stavební materiál z něj si lidé z okolí rozebrali, nezbyla po něm ani zeď. Jen ta lípa stojí dál. Přežila matku i babičku, jistě přežije i mě. Bude tu stát možná ještě za sto let, bude stejně krásná jako teď, možná ještě krásnější. Vždycky ve chvl1ích, když se mi zdálo, že těm, které mám ráda, není pomoci. jsem si vybavila tenhle pohled do údolí. Lípu Toničku. Od té doby, co ji babička zachránila, jí nikdo neřekl jinak, překřtili ji babiččiným jménem.

A pak prý je nesmyslné snažit se zachránit to, o čem se tvrdí, že se to zachránit nedá. Každý si to myslel: venkované, kteří přeci měli své zkušenosti se stromy, myslel si to zkušený zahradník z Prahy, a své ženě nevěřil ani dědeček. Všechno vypadalo tak marně, ale babička s malou holčičkou se nevzdávaly. Jen je nech, ať se smějí, opakovala tehdy babička a maminka mi tuhle větu často připomněla.

Příběh s lípou Toničkou se stal jedním z těch, které se v rodinách často vyprávějí, a babiččino úsloví se mnou šlo životem. Víte, ona nebyla nijak vzdělaná, měla venkovskou pětitřídku a o biologii nic nevěděla. Ale přece v ní bylo něco z postav ze starých bájí, řekla bych. Věděla, že nemůže opustit starou lípu, a neopustila ji. Jsou takové ženy. Na nich stojí všechno, co v tomhle pomíjivém světě vytrvává, na nich stojí to, co nám dává snu pokračovat v životě a věřit, že naděje a láska mají smysl. Jen se na tu Toničku podívejte.

Není to ten nejkrásnější strom na světě?"

Paní A. C, se zastavila a pozvedla hlavu k rozkvetlé koruně.
Mezi stromem a ženou se zatřpytil úsměv.

Se svolením zpracováno podle knihy:
Andělské vteřiny, Eduard Martin,
kterou vydalo Karmelitánské nakladatelství
www.kna.cz, www.ikarmel.cz
Redakčně upraveno