Znamení (Bernardin Schellenberger)

Při zjištění, že chodí do kostela stále méně lidí, se musíme ptát, zda to není tím, že jim liturgie nic neříká! (109)
Znamení má mluvit samo za sebe. Proč máme vysvětlovat, že např. v 6. století něco znamenalo? Je to jen v tom, že lidé nejsou schopni liturgii chápat a musejí k tomu být znovu vychováni? (112)
Až do třetího století nebyly žádné pevné liturgické texty, jen rámce, které celebrant naplňoval vlastními modlitbami. (114)
Nelze zcela odbourat tradici, ale je třeba se vracet k začátkům - nikoli k určitým starým formám z jiných období. A je třeba slyšet hlas přítomnosti! (116)
A též slyšet hlas "obyčejných" křesťanů, nejen expertů - liturgie není jen pro elitu! Zde má své místo i hlas místních pastýřů, proroků, básníků, mystiků... a svatých.
Je chybné hodnotit kvalitu liturgie jen podle kvality homilie! Celá liturgie musí oslovovat a mít pro lidi smysl! Zde i význam mlčení a osobnosti celebranta - citlivost pro přítomné lidi. Znakem tajemství je jednoduchost, právě v ní se nejvíce projevuje. (118-22)
Při poslední večeři se Ježíš dal apoštolům (tedy i nám), texty kánonů však stále mluví o tom, že se Kristus dává Otci. V 6. kap. Jana o sobě mluví Ježíš jako o chlebu života. Kánony mluví jen o oběti Otci - naší i Kristovy. (124-26)

"Ježíš nebyl obětován, ale (aktivně) se obětoval." (126) V určité situaci poznal Ježíš, že jedinou cestou věrnosti v naplnění jeho poslání je oběť života. (127)
Nejde o usmíření mstivé spravedlnosti Otcovy! (128)
Gisbert Greshake (Gottes Heil - Clueck des Menschen, Freiburg i. Br. 1983, 8O-104) vysvětluje, že "satisfakční teorii" sv. Anselma lze chápat také takto: Ve středověkém pojmu "slávy Boží" je zahrnut i správný pořádek světa. Urážka "Boží slávy" je i porušením světového pořádku. Náprava je možná jen postojem bezpodmínečné poslušnosti, bezmezné lásky a radikálního odevzdání ve vztahu ke stvoření. Toho není schopen žádný člověk. Proto poslal Bůh svého Syna, aby zevnitř, ze světa uvedl svět opět do souzvuku s Bohem. Dobrovolná smrt je vyvrcholením jeho života, který se cele dal Bohu a lidem, a tak nově konstituoval stvoření. Otevřel tak prostor smíření, pravého pokoje a opravdové svobody, do které může člověk vstoupit následováním Krista. To ovšem není patrno v textech našich kánonů! (128-3O)

Mluví se tu též o církvi a nikoli o lidech v ní - pro moderního člověka je každá instituce, která se staví nad člověka, podezřelá. (131)
Je jmenována hierarchie a na konci "celý lid! - není to opět nový klerikalismus?
Návrh textů v kánonu: "Bože, náš Otče, děkujeme ti za to, cos pro nás udělal ve své velké lásce. Dals nám svého Syna jako nového, dokonalého člověka. Ten sdílel radosti i bolesti našeho života až k smrti. Proto jsi ho vzkřísil k novému životu ve své slávě. V jeho odevzdanosti tobě a lidem nám ukázal a otevřel cestu, která nás vede do společenství s tebou." (13O)

Nebo modlitbu: "Stůj při nás, abychom jako křesťané účinně přijímali úkol formovat svět podle tvé vůle a pomoz nám pokračovat v tom, co mezi námi začal tvůj Syn." (133)

(Bernardin Schellenberger: Wider den geistlichen Notstand Erfahrungen mit der Seelsorge, Freiburg Herder, 1991, s. 109-133)