´Tvoje kázání bylo zbožné plácání´, říkal vyhlášenému kazateli Václav Renč

12.3.2013, Miloš Doležal, Ladislav Simajchl

´Tvoje kázání bylo zbožné plácání´, říkal vyhlášenému kazateli Václav Renč
Foto: IMa

„Taková verbež jako jsou faráři
pude na Sibiř!”

Když jste začínal jako kněz, přál jste si být blízko lidem, s lidmi. Mimo jiné vás inspirovali francouzští dělničtí kněží. Podařilo se vám to?

O to se člověk stále jen pokouší. S těmi dělnickými kněžími to bylo tak: jednak o nich prosakovaly různé zmínky a jednak za války při totálním nasazení bylo s námi v lágru asi šest francouzských studentů teologie právě ze semináře pro dělnické kněze v Lisieux. Ti mi slíbili, že když to přežijeme, zařídí u svého biskupa, abych mohl s nimi studovat a přivlastnit si ten nový stav, kdy se kněží připravují k životu mezi lidmi jako dělníci, údržbáři atd. Jenže se mi to nepodařilo. Když jsem se vrátil po válce domů, žádal jsem o to našeho biskupa a ten mi řekl: “Já tě pošlu do Francie a ty se tam naučíš pastoraci Francouzů. Napřed musíš vystudovat naši pastorálku a až budeš hotový, tak tě tam na rok pustím.” Nádhera. Skončil jsem v roce 1948. Tehdy v únoru, když na ulicích kvičely sirény, jsme zrovna měli přípravu na jáhenské svěcení. Moji kamarádi z lágru, komunisté, se v noci dobývali do brněnského semináře a řekli mi: “Laďo, honem si spakuj své věci a padej odtud, my to berem do ruky a je odhlasované, že taková verbež jako jsou faráři pude na Sibiř!” Tenkrát jsem odpověděl: “Kluci, já toho moc o té Sibiři nevím, ale asi i tam budou lidé, a když už jednou chci být s lidmi, tak to risknu, a jak se povede druhým, tak se povede i mně.” Do Francie jsem tedy nejel, ale mé touhy se naplnily jinak...

Tvoje kázání
bylo plácání…

Byl jste knězem v těch nejtemnějších dobách – konec války, padesátá léta, normalizace – cítil jste v těch totalitních pustinách Boží vedení?

Nebudu tvrdit, že to bylo lehké. V šedesátých letech jsem se dostal jako farář z Klobouk do Brna-Králova Pole. A právě tam jsem byl dokopán k tomu, abych začal psát. Jednou za mnou přišla skupina farníků: “My jsme se dohodli, že když už si dáváte práci, abyste kázal srozumitelně, s humorem a bez planého moralizování, tak by to nemělo být jenom pro nás, co jsme tady. Vy to napíšete a my už se postaráme, aby to šlo dál do světa.” Nezbylo mi než – váhavě a nerad – slíbit, že se o to pokusím.

Básník Václav Renč byl můj tvrdý kritik. Když byl před tím zavřený, žila jeho rodina na faře v Kloboukách, a když se pak vrátil z kriminálu, říkal: “Jsem ti něco dlužen.” Odpověděl jsem: “Tak tedy dobrá, budeš ‘platit’. Cokoli na mně uvidíš poťapaného a nepořádného, přijdeš a vlepíš mi to mezi oči – tohle nám kněžím schází.” A tak Václav dostal bojový úkol a poctivě ho plnil. Kolikrát se stalo, že se po mši nahrnul do sakristie: “Ladislave, dneska jsi řekl pět vět a já už věděl dopředu, jak bude celé tvoje kázání vypadat. Bylo to plácání, tak jak se už po staletí v církvi občas zbožně plácá.” Tato kritika mi velmi pomáhala a byl jsem za ni vděčen.

Tak nefňukej a nelituj se,
není důležité, kde člověk je, ale jak tam je!

Staly se pro Vás “duchovní štace” v Panských Dubénkách či zde na Fryšavě místem vyhnanství? Nebo se naopak onen “konec světa” může v určité perspektivě stát prostorem svobodného a naplněného soužití?

Když mně komunisti odsunuli z Brna do nejvzdálenější farnosti Panských Dubének, tak jsem sám sebe litoval. Vyhnanství! Co všechno tam nebudu moci dělat! Když už jsem měl sbaleno a odjížděl, jedna známá mi ale poslala rezolutní dopis: “Ladislave, všude rostou stromy, všude je Boží svět a všude jsou lidi, kteří potřebují někoho, kdo by tam seděl a mohl jim pomáhat orientovat se, když se jim zamotá hlava. Tak nefňukej a nelituj se, není důležité, kde člověk je, ale jak tam je!” Ta slova jsem měl vystavená na očích a pomohla mi přestat se litovat. Už mi nevadilo, že jsem ve Vyhnálově. A ten druhý vyhazov sem do Fryšavy? To už jsem měl zkušenost, že knězovo působení nezávisí na tom, kde je, ale jak je ochotný a připravený být lidem k dispozici.

Laskavý humor
svědčí o křesťanské svobodě

Kdysi jste řekl, že v laskavém humoru je znát naše křesťanská svoboda. Myslíte, že laskavý, osvobozující humor patří ke křesťanství?

Humor a pohoda duše se v člověku zabydluje a rozvíjí natolik, nakolik se člověk zbavuje strachu. Já jsem za desetiletí života nabyl přesvědčení, že největší ohrožení člověka snad ani není v lidech, ale ve strachu. Je tolik věcí, kterých se člověk podvědomě i vědomě bojí. Člověk, který se bojí, je přikrčenec. Je důležité naučit se strašákům smát a vidět spíše humornou stránku věci. Nebát se, že mi nevyjde výchova dětiček. Koukat na to s humorným nadhledem, jak ta moje housata zakopávají o svět, protože jsou ještě mladá a hloupá, a já je musím vést a učit láskyplně humornému pohledu.

Nakolik totiž člověk skutečně žije duchem evangelia, natolik se dokáže chechtat vlastní nešikovnosti a hlouposti druhých a dívat se na druhého s láskyplným humorem. Servire Domino cum laetitia bylo heslem v klášteřích – služte Pánu Bohu s radostí. Není jiný způsob, jak sloužit Bohu, než s radostí. A křesťanství je veliká škola, jak si nezmařit a nepokazit život. Jak skutečně vychutnat ten dar, který jsem vyfasoval, hezky, bez úzkosti a bez křeče a hlavně bez všelijakých strachů. Tomu říkáme smysl a poslání křesťanství: učit lidi, jak si hezky prožít život. Nějaký učený teolog by nad tím možná zvedal obočí, co to hlásá ten farář ve fryšavským pralese, ale já si to vzít nedám a hlásám to celý život a těším se, že na této bázi bude postavena celá věčnost a celé nebeské království. Na téhle radosti.

Jak si představujete
posmrtný život?

Tím jste mi nahrál na poslední otázku. Jak si fryšavský farář představuje nebe a posmrtný život?

Představami o nebi jsou zaplněny celé knihovny, učení páni o tom psali. Mně vystačí představa z knih Terezičky Ježíškovy. Také se jí ptali, když ležela na posteli a kašlala z posledních zbytků plic, jak si představuje to nebe, co se tam tak těší! A ona říkala: “Já věřím, že tam kolem mne nebudou žádné studené tváře.” Tak tohle poznání jsem koupil. Nebešťan je ten, kdo při vstupu do nebeského království objevil, že dechem věčnosti je radost. Já jsem si k tomu po zkušenostech celého života, jak pořád válčím se svými chybami, lajdáctvím a nepodarama, přidal, že nebe je místo, kde ani já nebudu moci nikoho zarmoutit.

A k tomu ještě další a nádherné věci – kolik je toho, na co jsem v životě narazil a nevěděl jak dál a říkal si: “Tak počkat, tohle si musím pamatovat a až budu Doma, tak se na to hned zeptám.” Tolik je věcí, kterým nerozumím – proč děti mají být trápené – tam se mi to ujasní, v zrcadle Boží moudrosti. Jak já se těším na to, že si povykládáme s Honzou Skácelovým, protože si budeme rozumět, a s Janem Husem, který je mi také nesmírně sympatický, protože mu nebyly lhostejné nepořádky v církvi. A to je zvědavost, ta třetí věc, na kterou s těším, že bude podstatou mého nebe. Jsem moc zvědavý na spoustu věcí a těším se, že mi tu radost nezkazí žádná strašidla a žádné nejistoty.

P. Ladislav Simajchl

Životní cesta Ladislava Simajchla (* 4.6. 1922) jako by dokazovala metaforu o Bohu, který píše rovně po křivých čarách. Ačkoli se chtěl stát literárním kritikem, vystudoval teologii a jako kněz působil na různých, převážně zastrčených místech Moravy (Klobouky, Panské Dubénky). Vždy se ale kolem něho vytvořil široký okruh přátel. Mladí lidé, umělci i známé osobnosti se sjížděli do jeho působiště. Za války poznal na nucených pracích nedaleko Mauthausenu básníka Jana Skácela, v padesátých letech zase nebojácným a velkorysým činem pomohl rodině vězněného básníka a dramatika Václava Renče. Ladislav Simajchl byl vyhlášeným kazatelem a autorem několika knižních psychologicko-pedagogických přemítání, sbírek kázání i publikací, které se váží k historii a mytologii kraje. Zemřel 5. července 2010 v Novém Městě na Moravě.

Se svolením zpracováno z knihy rozhovorů
Miloš Doležal: Cesty Božím (ne)časem
kterou vydalo Karmelitánské nakladatelství
Redakčně zkráceno a upraveno.

Miloš Doležal je také autorem
"Knihy roku 2012"o Josefu Toufarovi
Jako bychom dnes zemřít měli.

Autor: Miloš Doležal, Ladislav Simajchl   |   Tisk   |   Poslat článek známému
Témata: humor, vtip  |  kázání  |  Kněžství, kněz  |  nebe, posmrtný život, věčnost  |  Osobnosti, světci, svatí  |  Poslání  |  Radost  |  Služba  |  1939 - 1945 (2. sv. válka)  |  1948 - 1960 - padesátá léta  |  1968-1989 normalizace  |  biografie  |  kněz, kněží  |  Komunismus a socialismus  |  radost a štěstí  |  sebestřednost  |  gulag

 

Související texty k tématu:

Kněží - životní osudy
Bože, že já blbec nejsem normální člověk!
Facka za rozhodnutí ke kněžství
Josef Toufar
Proti totalitám lze bojovat i jinak než mečem
Mé kněžské začátky na Šumavě za komunistů 
Kněz ve vřavě bitvy muže proti muži 
Na kněžství mě lákala světovost církve 
Kaplan NY hasičů, který zahynul při teroristickém útoku 
Čtyři kaplani - ve víru války
- Další texty o životě různých kněží

O kněžství obecně
- Jak chápat význam (Ježíšova) kněžství
Kněz nesmí být funkcionářem či provozovatelem
Svátek Ježíše Krista, nejvyššího a věčného kněze 
Tři druhy únavy kněze
Co s novoknězem ve farnosti?
Co věřící očekávají od kněží
Kněz je nejprve bratrem ve víře
Kněžství, kněz (soubor textů)
Křížová cesta k Roku kněží
Muž s probodeným srdcem
Na kněze lpící na majetku je smutný pohled
- Další texty o kněžství

[nahoru]

NAVRCHOLU.cz

Praktické odkazy

 

 

Náhodný tip

Tajemství Trojice je nepoch...
Říká se, že tajemství Nejsvětější Trojice je nepochopitelné, a snad tomu tak doopravdy...





Mapa webu  |  NETservis s.r.o. © 2016

© 2000 - 2016 Pastorace.cz