Nesmíš mít strach ze strachu. Musíš ho svěřit Pánu - archiv citátů

12.3.2013, Miloš Doležal, Ladislav Simajchl (Foto: IMa)

´Tvoje kázání bylo zbožné plácání´, říkal vyhlášenému kazateli Václav Renč

´Tvoje kázání bylo zbožné plácání´, říkal vyhlášenému kazateli Václav Renč

„Taková verbež jako jsou faráři
pude na Sibiř!”

Když jste začínal jako kněz, přál jste si být blízko lidem, s lidmi. Mimo jiné vás inspirovali francouzští dělničtí kněží. Podařilo se vám to?

O to se člověk stále jen pokouší. S těmi dělnickými kněžími to bylo tak: jednak o nich prosakovaly různé zmínky a jednak za války při totálním nasazení bylo s námi v lágru asi šest francouzských studentů teologie právě ze semináře pro dělnické kněze v Lisieux. Ti mi slíbili, že když to přežijeme, zařídí u svého biskupa, abych mohl s nimi studovat a přivlastnit si ten nový stav, kdy se kněží připravují k životu mezi lidmi jako dělníci, údržbáři atd. Jenže se mi to nepodařilo. Když jsem se vrátil po válce domů, žádal jsem o to našeho biskupa a ten mi řekl: “Já tě pošlu do Francie a ty se tam naučíš pastoraci Francouzů. Napřed musíš vystudovat naši pastorálku a až budeš hotový, tak tě tam na rok pustím.” Nádhera. Skončil jsem v roce 1948. Tehdy v únoru, když na ulicích kvičely sirény, jsme zrovna měli přípravu na jáhenské svěcení. Moji kamarádi z lágru, komunisté, se v noci dobývali do brněnského semináře a řekli mi: “Laďo, honem si spakuj své věci a padej odtud, my to berem do ruky a je odhlasované, že taková verbež jako jsou faráři pude na Sibiř!” Tenkrát jsem odpověděl: “Kluci, já toho moc o té Sibiři nevím, ale asi i tam budou lidé, a když už jednou chci být s lidmi, tak to risknu, a jak se povede druhým, tak se povede i mně.” Do Francie jsem tedy nejel, ale mé touhy se naplnily jinak...

Tvoje kázání
bylo plácání…

Byl jste knězem v těch nejtemnějších dobách – konec války, padesátá léta, normalizace – cítil jste v těch totalitních pustinách Boží vedení?

Nebudu tvrdit, že to bylo lehké. V šedesátých letech jsem se dostal jako farář z Klobouk do Brna-Králova Pole. A právě tam jsem byl dokopán k tomu, abych začal psát. Jednou za mnou přišla skupina farníků: “My jsme se dohodli, že když už si dáváte práci, abyste kázal srozumitelně, s humorem a bez planého moralizování, tak by to nemělo být jenom pro nás, co jsme tady. Vy to napíšete a my už se postaráme, aby to šlo dál do světa.” Nezbylo mi než – váhavě a nerad – slíbit, že se o to pokusím.

Básník Václav Renč byl můj tvrdý kritik. Když byl před tím zavřený, žila jeho rodina na faře v Kloboukách, a když se pak vrátil z kriminálu, říkal: “Jsem ti něco dlužen.” Odpověděl jsem: “Tak tedy dobrá, budeš ‘platit’. Cokoli na mně uvidíš poťapaného a nepořádného, přijdeš a vlepíš mi to mezi oči – tohle nám kněžím schází.” A tak Václav dostal bojový úkol a poctivě ho plnil. Kolikrát se stalo, že se po mši nahrnul do sakristie: “Ladislave, dneska jsi řekl pět vět a já už věděl dopředu, jak bude celé tvoje kázání vypadat. Bylo to plácání, tak jak se už po staletí v církvi občas zbožně plácá.” Tato kritika mi velmi pomáhala a byl jsem za ni vděčen.

Tak nefňukej a nelituj se,
není důležité, kde člověk je, ale jak tam je!

Staly se pro Vás “duchovní štace” v Panských Dubénkách či zde na Fryšavě místem vyhnanství? Nebo se naopak onen “konec světa” může v určité perspektivě stát prostorem svobodného a naplněného soužití?

Když mně komunisti odsunuli z Brna do nejvzdálenější farnosti Panských Dubének, tak jsem sám sebe litoval. Vyhnanství! Co všechno tam nebudu moci dělat! Když už jsem měl sbaleno a odjížděl, jedna známá mi ale poslala rezolutní dopis: “Ladislave, všude rostou stromy, všude je Boží svět a všude jsou lidi, kteří potřebují někoho, kdo by tam seděl a mohl jim pomáhat orientovat se, když se jim zamotá hlava. Tak nefňukej a nelituj se, není důležité, kde člověk je, ale jak tam je!” Ta slova jsem měl vystavená na očích a pomohla mi přestat se litovat. Už mi nevadilo, že jsem ve Vyhnálově. A ten druhý vyhazov sem do Fryšavy? To už jsem měl zkušenost, že knězovo působení nezávisí na tom, kde je, ale jak je ochotný a připravený být lidem k dispozici.

Laskavý humor
svědčí o křesťanské svobodě

Kdysi jste řekl, že v laskavém humoru je znát naše křesťanská svoboda. Myslíte, že laskavý, osvobozující humor patří ke křesťanství?

Humor a pohoda duše se v člověku zabydluje a rozvíjí natolik, nakolik se člověk zbavuje strachu. Já jsem za desetiletí života nabyl přesvědčení, že největší ohrožení člověka snad ani není v lidech, ale ve strachu. Je tolik věcí, kterých se člověk podvědomě i vědomě bojí. Člověk, který se bojí, je přikrčenec. Je důležité naučit se strašákům smát a vidět spíše humornou stránku věci. Nebát se, že mi nevyjde výchova dětiček. Koukat na to s humorným nadhledem, jak ta moje housata zakopávají o svět, protože jsou ještě mladá a hloupá, a já je musím vést a učit láskyplně humornému pohledu.

Nakolik totiž člověk skutečně žije duchem evangelia, natolik se dokáže chechtat vlastní nešikovnosti a hlouposti druhých a dívat se na druhého s láskyplným humorem. Servire Domino cum laetitia bylo heslem v klášteřích – služte Pánu Bohu s radostí. Není jiný způsob, jak sloužit Bohu, než s radostí. A křesťanství je veliká škola, jak si nezmařit a nepokazit život. Jak skutečně vychutnat ten dar, který jsem vyfasoval, hezky, bez úzkosti a bez křeče a hlavně bez všelijakých strachů. Tomu říkáme smysl a poslání křesťanství: učit lidi, jak si hezky prožít život. Nějaký učený teolog by nad tím možná zvedal obočí, co to hlásá ten farář ve fryšavským pralese, ale já si to vzít nedám a hlásám to celý život a těším se, že na této bázi bude postavena celá věčnost a celé nebeské království. Na téhle radosti.

Jak si představujete
posmrtný život?

Tím jste mi nahrál na poslední otázku. Jak si fryšavský farář představuje nebe a posmrtný život?

Představami o nebi jsou zaplněny celé knihovny, učení páni o tom psali. Mně vystačí představa z knih Terezičky Ježíškovy. Také se jí ptali, když ležela na posteli a kašlala z posledních zbytků plic, jak si představuje to nebe, co se tam tak těší! A ona říkala: “Já věřím, že tam kolem mne nebudou žádné studené tváře.” Tak tohle poznání jsem koupil. Nebešťan je ten, kdo při vstupu do nebeského království objevil, že dechem věčnosti je radost. Já jsem si k tomu po zkušenostech celého života, jak pořád válčím se svými chybami, lajdáctvím a nepodarama, přidal, že nebe je místo, kde ani já nebudu moci nikoho zarmoutit.

A k tomu ještě další a nádherné věci – kolik je toho, na co jsem v životě narazil a nevěděl jak dál a říkal si: “Tak počkat, tohle si musím pamatovat a až budu Doma, tak se na to hned zeptám.” Tolik je věcí, kterým nerozumím – proč děti mají být trápené – tam se mi to ujasní, v zrcadle Boží moudrosti. Jak já se těším na to, že si povykládáme s Honzou Skácelovým, protože si budeme rozumět, a s Janem Husem, který je mi také nesmírně sympatický, protože mu nebyly lhostejné nepořádky v církvi. A to je zvědavost, ta třetí věc, na kterou s těším, že bude podstatou mého nebe. Jsem moc zvědavý na spoustu věcí a těším se, že mi tu radost nezkazí žádná strašidla a žádné nejistoty.

P. Ladislav Simajchl

Životní cesta Ladislava Simajchla (* 4.6. 1922) jako by dokazovala metaforu o Bohu, který píše rovně po křivých čarách. Ačkoli se chtěl stát literárním kritikem, vystudoval teologii a jako kněz působil na různých, převážně zastrčených místech Moravy (Klobouky, Panské Dubénky). Vždy se ale kolem něho vytvořil široký okruh přátel. Mladí lidé, umělci i známé osobnosti se sjížděli do jeho působiště. Za války poznal na nucených pracích nedaleko Mauthausenu básníka Jana Skácela, v padesátých letech zase nebojácným a velkorysým činem pomohl rodině vězněného básníka a dramatika Václava Renče. Ladislav Simajchl byl vyhlášeným kazatelem a autorem několika knižních psychologicko-pedagogických přemítání, sbírek kázání i publikací, které se váží k historii a mytologii kraje. Zemřel 5. července 2010 v Novém Městě na Moravě.

Se svolením zpracováno z knihy rozhovorů
Miloš Doležal: Cesty Božím (ne)časem
kterou vydalo Karmelitánské nakladatelství
Redakčně zkráceno a upraveno.

Miloš Doležal je také autorem
"Knihy roku 2012"o Josefu Toufarovi
Jako bychom dnes zemřít měli.

[nahoru]

Čtení z dnešního dne: Středa 26.4.

Sk 5,17-26; Jan 3,16-21

Komentář k Sk 5,17-26: Dnes budu zvlášť myslet na ty, kdo se kvůli hlásání evangelia dostali do vězení. Nehrozí ale těžkosti i mně, pokud vezmu evangelium opravdově? Usiluji o to vůbec?