Na útoky démona lze odpovídat pouze Božími skutky, totiž odpuštěním, láskou a úctou. - archiv citátů

12.3.2013, Miloš Doležal, Ladislav Simajchl (Foto: IMa)

´Tvoje kázání bylo zbožné plácání´, říkal vyhlášenému kazateli Václav Renč

´Tvoje kázání bylo zbožné plácání´, říkal vyhlášenému kazateli Václav Renč

„Taková verbež jako jsou faráři
pude na Sibiř!”

Když jste začínal jako kněz, přál jste si být blízko lidem, s lidmi. Mimo jiné vás inspirovali francouzští dělničtí kněží. Podařilo se vám to?

O to se člověk stále jen pokouší. S těmi dělnickými kněžími to bylo tak: jednak o nich prosakovaly různé zmínky a jednak za války při totálním nasazení bylo s námi v lágru asi šest francouzských studentů teologie právě ze semináře pro dělnické kněze v Lisieux. Ti mi slíbili, že když to přežijeme, zařídí u svého biskupa, abych mohl s nimi studovat a přivlastnit si ten nový stav, kdy se kněží připravují k životu mezi lidmi jako dělníci, údržbáři atd. Jenže se mi to nepodařilo. Když jsem se vrátil po válce domů, žádal jsem o to našeho biskupa a ten mi řekl: “Já tě pošlu do Francie a ty se tam naučíš pastoraci Francouzů. Napřed musíš vystudovat naši pastorálku a až budeš hotový, tak tě tam na rok pustím.” Nádhera. Skončil jsem v roce 1948. Tehdy v únoru, když na ulicích kvičely sirény, jsme zrovna měli přípravu na jáhenské svěcení. Moji kamarádi z lágru, komunisté, se v noci dobývali do brněnského semináře a řekli mi: “Laďo, honem si spakuj své věci a padej odtud, my to berem do ruky a je odhlasované, že taková verbež jako jsou faráři pude na Sibiř!” Tenkrát jsem odpověděl: “Kluci, já toho moc o té Sibiři nevím, ale asi i tam budou lidé, a když už jednou chci být s lidmi, tak to risknu, a jak se povede druhým, tak se povede i mně.” Do Francie jsem tedy nejel, ale mé touhy se naplnily jinak...

Tvoje kázání
bylo plácání…

Byl jste knězem v těch nejtemnějších dobách – konec války, padesátá léta, normalizace – cítil jste v těch totalitních pustinách Boží vedení?

Nebudu tvrdit, že to bylo lehké. V šedesátých letech jsem se dostal jako farář z Klobouk do Brna-Králova Pole. A právě tam jsem byl dokopán k tomu, abych začal psát. Jednou za mnou přišla skupina farníků: “My jsme se dohodli, že když už si dáváte práci, abyste kázal srozumitelně, s humorem a bez planého moralizování, tak by to nemělo být jenom pro nás, co jsme tady. Vy to napíšete a my už se postaráme, aby to šlo dál do světa.” Nezbylo mi než – váhavě a nerad – slíbit, že se o to pokusím.

Básník Václav Renč byl můj tvrdý kritik. Když byl před tím zavřený, žila jeho rodina na faře v Kloboukách, a když se pak vrátil z kriminálu, říkal: “Jsem ti něco dlužen.” Odpověděl jsem: “Tak tedy dobrá, budeš ‘platit’. Cokoli na mně uvidíš poťapaného a nepořádného, přijdeš a vlepíš mi to mezi oči – tohle nám kněžím schází.” A tak Václav dostal bojový úkol a poctivě ho plnil. Kolikrát se stalo, že se po mši nahrnul do sakristie: “Ladislave, dneska jsi řekl pět vět a já už věděl dopředu, jak bude celé tvoje kázání vypadat. Bylo to plácání, tak jak se už po staletí v církvi občas zbožně plácá.” Tato kritika mi velmi pomáhala a byl jsem za ni vděčen.

Tak nefňukej a nelituj se,
není důležité, kde člověk je, ale jak tam je!

Staly se pro Vás “duchovní štace” v Panských Dubénkách či zde na Fryšavě místem vyhnanství? Nebo se naopak onen “konec světa” může v určité perspektivě stát prostorem svobodného a naplněného soužití?

Když mně komunisti odsunuli z Brna do nejvzdálenější farnosti Panských Dubének, tak jsem sám sebe litoval. Vyhnanství! Co všechno tam nebudu moci dělat! Když už jsem měl sbaleno a odjížděl, jedna známá mi ale poslala rezolutní dopis: “Ladislave, všude rostou stromy, všude je Boží svět a všude jsou lidi, kteří potřebují někoho, kdo by tam seděl a mohl jim pomáhat orientovat se, když se jim zamotá hlava. Tak nefňukej a nelituj se, není důležité, kde člověk je, ale jak tam je!” Ta slova jsem měl vystavená na očích a pomohla mi přestat se litovat. Už mi nevadilo, že jsem ve Vyhnálově. A ten druhý vyhazov sem do Fryšavy? To už jsem měl zkušenost, že knězovo působení nezávisí na tom, kde je, ale jak je ochotný a připravený být lidem k dispozici.

Laskavý humor
svědčí o křesťanské svobodě

Kdysi jste řekl, že v laskavém humoru je znát naše křesťanská svoboda. Myslíte, že laskavý, osvobozující humor patří ke křesťanství?

Humor a pohoda duše se v člověku zabydluje a rozvíjí natolik, nakolik se člověk zbavuje strachu. Já jsem za desetiletí života nabyl přesvědčení, že největší ohrožení člověka snad ani není v lidech, ale ve strachu. Je tolik věcí, kterých se člověk podvědomě i vědomě bojí. Člověk, který se bojí, je přikrčenec. Je důležité naučit se strašákům smát a vidět spíše humornou stránku věci. Nebát se, že mi nevyjde výchova dětiček. Koukat na to s humorným nadhledem, jak ta moje housata zakopávají o svět, protože jsou ještě mladá a hloupá, a já je musím vést a učit láskyplně humornému pohledu.

Nakolik totiž člověk skutečně žije duchem evangelia, natolik se dokáže chechtat vlastní nešikovnosti a hlouposti druhých a dívat se na druhého s láskyplným humorem. Servire Domino cum laetitia bylo heslem v klášteřích – služte Pánu Bohu s radostí. Není jiný způsob, jak sloužit Bohu, než s radostí. A křesťanství je veliká škola, jak si nezmařit a nepokazit život. Jak skutečně vychutnat ten dar, který jsem vyfasoval, hezky, bez úzkosti a bez křeče a hlavně bez všelijakých strachů. Tomu říkáme smysl a poslání křesťanství: učit lidi, jak si hezky prožít život. Nějaký učený teolog by nad tím možná zvedal obočí, co to hlásá ten farář ve fryšavským pralese, ale já si to vzít nedám a hlásám to celý život a těším se, že na této bázi bude postavena celá věčnost a celé nebeské království. Na téhle radosti.

Jak si představujete
posmrtný život?

Tím jste mi nahrál na poslední otázku. Jak si fryšavský farář představuje nebe a posmrtný život?

Představami o nebi jsou zaplněny celé knihovny, učení páni o tom psali. Mně vystačí představa z knih Terezičky Ježíškovy. Také se jí ptali, když ležela na posteli a kašlala z posledních zbytků plic, jak si představuje to nebe, co se tam tak těší! A ona říkala: “Já věřím, že tam kolem mne nebudou žádné studené tváře.” Tak tohle poznání jsem koupil. Nebešťan je ten, kdo při vstupu do nebeského království objevil, že dechem věčnosti je radost. Já jsem si k tomu po zkušenostech celého života, jak pořád válčím se svými chybami, lajdáctvím a nepodarama, přidal, že nebe je místo, kde ani já nebudu moci nikoho zarmoutit.

A k tomu ještě další a nádherné věci – kolik je toho, na co jsem v životě narazil a nevěděl jak dál a říkal si: “Tak počkat, tohle si musím pamatovat a až budu Doma, tak se na to hned zeptám.” Tolik je věcí, kterým nerozumím – proč děti mají být trápené – tam se mi to ujasní, v zrcadle Boží moudrosti. Jak já se těším na to, že si povykládáme s Honzou Skácelovým, protože si budeme rozumět, a s Janem Husem, který je mi také nesmírně sympatický, protože mu nebyly lhostejné nepořádky v církvi. A to je zvědavost, ta třetí věc, na kterou s těším, že bude podstatou mého nebe. Jsem moc zvědavý na spoustu věcí a těším se, že mi tu radost nezkazí žádná strašidla a žádné nejistoty.

P. Ladislav Simajchl

Životní cesta Ladislava Simajchla (* 4.6. 1922) jako by dokazovala metaforu o Bohu, který píše rovně po křivých čarách. Ačkoli se chtěl stát literárním kritikem, vystudoval teologii a jako kněz působil na různých, převážně zastrčených místech Moravy (Klobouky, Panské Dubénky). Vždy se ale kolem něho vytvořil široký okruh přátel. Mladí lidé, umělci i známé osobnosti se sjížděli do jeho působiště. Za války poznal na nucených pracích nedaleko Mauthausenu básníka Jana Skácela, v padesátých letech zase nebojácným a velkorysým činem pomohl rodině vězněného básníka a dramatika Václava Renče. Ladislav Simajchl byl vyhlášeným kazatelem a autorem několika knižních psychologicko-pedagogických přemítání, sbírek kázání i publikací, které se váží k historii a mytologii kraje. Zemřel 5. července 2010 v Novém Městě na Moravě.

Se svolením zpracováno z knihy rozhovorů
Miloš Doležal: Cesty Božím (ne)časem
kterou vydalo Karmelitánské nakladatelství
Redakčně zkráceno a upraveno.

Miloš Doležal je také autorem
"Knihy roku 2012"o Josefu Toufarovi
Jako bychom dnes zemřít měli.

[nahoru]

Čtení z dnešního dne: Neděle 20. 8.

Iz 56,1.6-7; Žalm 67; Řím 11,13-15.29-32
Mt 15,21-28

Obvykle se při čtení dnešního evangelia lidé pozastavují nad podivným přístupem Ježíše, protože jedná jako člověk tvrdého srdce. A skutečně tak naoko jedná! Proč? Protože o chvíli dříve slyšeli apoštolové argumentaci farizejů a tvrdé odsouzení nedodržování Zákona (Tóry). Nikde nebyla ani stopa po milosrdenství, pochopení… Tak černobílý Boží zákon není! Na vyprávění o pokorné cizince je to zřejmé. Příběh je velmi aktuální i dnes, protože se v naší zemi a v Evropě setkáváme s cizinci, které snadno odsuzujeme. Ježíš nechválí lhostejnost či hloupost! Ale poukazuje na tvrdé srdce, které se neumí slitovat. Žádný předpis o morálce či liturgii nesmí pomíjet smysl normy a chápání širokého kontextu, pro který norma vznikla.

Zdroj: Nedělní liturgie

Mediálně spolupracujeme:

CSM 2017 Olomouc / Celostátní setkání mládeže 15. - 20. 8. 2017

Festival United 24.8. - 26.8. 2017 Vsetín

21.8.1968 Komunismus = ´bratrství´s kulometem u hlavy

(19.8.2017) 21.8.1968 vtrhly komunistické armády do tehdejšího Československa... Komunistické ideje mohou být líbivé a...

Svatý Maxmilián Maria Kolbe (svátek 14.8.)

(13.8.2017) "Nenávist není tvůrčí síla, jenom láska je tvůrčí síla..." (odkaz na kna.cz)

15.8. Slavnost Nanebevzetí Panny Marie

(13.8.2017) K čemu nám slouží tento svátek?

Abbé Pierre - výročí narození (* 5. 8.1912 + 22. 1.2007)

(4.8.2017) Francie je ke křesťanství poměrně vlažná. Přesto byl její nejpopulárnější osobností po mnoho desetiletí...

Proměnění Páně (6.8.)

(4.8.2017) Událost Proměnění Páně obrací náš pohled k Božímu světlu, abychom se tak vymanili z temnot života…

Jan Maria Vianney (svátek 4.8.)

(2.8.2017) “Má-li člověk Ducha svatého, jak sladké jsou všechna námahy tohoto světa“, říká svatý Jan Maria...

Sv. Ignác z Loyoly (svátek 31.7.)

(29.7.2017) Zakladatel Jezuitů. Ignác chtěl být původně rytířem a vstoupit do služeb kastilského krále Karla V. Nakonec...

Václav Dvořák († 30. 7. 2008)

(27.7.2017) Mons. Václav Dvořák (1921 - 2008) byl jedním z kněží, jejichž víra byla tvrdě zkoušena nejdříve v...