Kdo se umí rozdělit, má z toho nakonec sám víc - archív citátů

Navigace: Tematické texty O Očistec, odpustkyDelší texty Posmrtná očista - úvahy na téma očistec

Posmrtná očista - úvahy na téma očistec

Navzdory velikému zdůrazňování otců tridentského koncilu, aby se v nauce o "očistci" biskupové vynasnažili zabránit jakýmkoli zvědavým úvahám a lidovým pověrám o stavu duší, které se po smrti očišťují, je dodnes u mnoha katolických křesťanů nauka o očistci spojena s jakýmisi mytologickými představami, často neslučitelnými s církevním učením. Z toho důvodu zase mnozí další věřící pokládají nauku o posmrtné očistě za jakousi archeologickou vykopávku vhodnou leda pro muzeální sbírky katolické teologie. V této stati bych chtěl přiblížit několik základních historických a teologických východisek pro úvahy o této církevní nauce a pokusit se ji tak v krátkosti nastínit, a to s nadějí, že se stane součástí našich úvah o Bohu a spáse člověka.


1. Vznik úvah o posmrtné očistě v rané církvi

Nejprve se zamyslíme nad tím, jak vůbec nauka o možném posmrtném očišťování vznikla v dějinách církve. Podíváme se nejprve na církev latinskou a poté na východní otce.


1. První latinští otcové Tertulián a Cyprián

Historicky vznikají úvahy o možnosti očisty po smrti díky pastýřské horlivosti církevních otců a biskupů prvotní církve, nikoli na základě nějakých fantazírujících či sadistických spekulací. Během pronásledování v prvních křesťanských dobách někteří křesťané zapřeli svou víru v Krista, ale později se chtěli navrátit do církevního společenství a tak prosili o smíření s Církví. Těmto lidem bylo uloženo dlouhé pokání, často až do konce života. Mnozí uložené pokání vykonali a byli opět přijati do plného církevního společenství. Tato praxe byla počátkem toho, co dnes známe jako svátost smíření. Mnozí však, ještě než vykonali uložené pokání, během této doby zemřeli. V této situaci začínají církevní pastýři hledat různá řešení a možnosti, které by potvrdily, že kajícníci mohou své pokání dokončit i po fyzické smrti, protože tito zemřelí křesťané chtěli mít účast na životě Kristově, v něhož věřili, přestože ho dříve ze slabosti zapřeli.

Církevní otcové jako dobří pastýři církve hledají v Písmu, zda není něco, co by potvrdilo možnost další očisty, jakési pokračování pokání i po smrti pro ty, kteří sice pokání začali, ale nedokončili.

První otcové nacházejí opěrný bod v horském kázání v Mt 5,25-26: "Dohodni se rychle se svým protivníkem, dokud jsi s ním na cestě, aby tě tvůj protivník neodevzdal soudci a soudce služebníkovi a byl bys uvržen do žaláře. Amen, pravím ti: nevyjdeš odtamtud, dokud nezaplatíš do posledního haléře". Řecké slovo označující "žalář" (filaké) označovalo také Hádes, říši zemřelých.

Díky tomuto místu z Písma začali otcové uvažovat o možném pokračování pokání na onom světě. To umožnilo navzdory některým rigoristům zaručit těmto slabým přijetí do církevního společenství, přestože nemohou ihned vstoupit do plného společenství církve. V cestě jim stálo jejich zapírání, ale byli schopni očisty. Pokání tedy neexistuje jako možnost nejen v tomto světě, nýbrž i po smrti. Tímto směrem se začalo rozvíjet západní církevní učení o posmrtné očistě, o očistci. Říše smrti, vězení, je tedy jakýmsi "místem", v němž mohou duše zemřelých dokončit své pokání a pak přejít do věčné radosti.

Tertulián, který byl nakonec jako přísný rigorista církví odsouzen, tvrdí, že toto vězení je pro všechny, vyjma mučedníků. Všichni lidé bez výjimky musí do tohoto vězení. Proti tomu se staví Cyprián s již známou vizí, že toto vězení je jen pro ty, kteří to potřebují. Cyprián tvrdí, že mučedníci a vyznavači přichází do nebe ihned po smrti a odpadlíci, kteří nečiní pokání, odcházejí do zatracení. „Průměrní“ křesťané prochází i po smrti pokáním. Takto je formulována základní teze západního učení o posmrtné očistě - pokračování a dokončení pokání po smrti.

Vedle myšlenky o dokončení pokání je všudypřítomná idea modlitby za zemřelé. Tertulián mluví například o každoroční oběti, kterou přináší vdova za svého zemřelého manžela: "Oběti za zemřelé ve výroční den, který je jejich dnem zrození". Také Cyprián zná oběti za zemřelé, ale podle něj jdou ihned do nebe nejen mučedníci, ale i ti, kteří po mučednictví toužili, ale nedosáhli ho, tedy všichni skutečně spravedliví. Do říše mrtvých - do podsvětí, jdou - kromě zavržených - ti, kteří musí dokončit své pokání. Mluví sice o říši mrtvých, ale rozlišuje: pro zavržené je to jiná situace než pro ty, kteří konají pokání.

Vedle tohoto velkého směru, zakládajícího se na možnosti posmrtného dokončení pokání, kdy nutnost očisty je dána eticko-morální nedokonalostí, zná Tertulián ještě jiný důvod nutnosti posmrtné očisty, který je spojený s modlitbou za zemřelé. Jde o jím předkládaný pašijový příběh sv. Perpetuy a Felicity. Perpetua vidí ve snu svého mladšího bratra, který jako mladý zemřel zřejmě na rakovinu. Ona ho vidí jako slabého, s rakovinnou ranou, v horku před příliš vysokou nádrží s vodou, z níž se její bratr nedokáže napít. Perpetua chápe poselství snu jako výzvu k modlitbě za bratra a po nějaké době jej, ve čtvrté vizi, vidí uzdraveného, čistého a svěžího. Tertulián takto zdůvodňuje nutnost modlitby za zemřelé, ale zdá se, že v tomto příběhu se příliš odrážejí některé antické představy o posmrtném osudu předčasně zemřelých - ti totiž nemohli plně rozvinout svůj život zde na zemi a k jeho rozvoji potřebují pomoc modliteb ostatních. Někteří odborníci soudí, že tato vize nemá nic společného s naukou o posmrtné očistě jak ji chápe Církev, neboť se nejedná o očistu z mravní viny, jiní naopak soudí, že je tento text možno také přijmout do pojetí očistce s ideou dokončení rozvoje lidské osoby i po smrti.


2. Starozákonní a mimobiblické tradice

K hlavnímu textu z Písma (Mt 5,25-26) se záhy přidávají další texty, a to jak ze Starého zákona, tak z mimobiblických tradic apokryfů.

Ze Starého zákona jde o známý příběh Judy Makabejského, který u padlých spolubojovníků nachází sošky bůžků a nechává za ně přinášet v Jeruzalémě oběti a modlit se za ně, aby spáchaná vina byla zcela odstraněna (2 Mak 12,32-46). Tato kniha předkládá dobové náboženské myšlení Židů, podporuje myšlenku modlitby za zemřelé, ale nic neříká o tom, jaké je očistné působení přímluvy za zemřelé. Modlitba za zemřelé se tak stává jedním z pilířů rané církevní tradice, jež má své kořeny v náboženské tradici nejen izraelitů, ale i ostatních národů.

Celé židovství je spojeno i s dobovými řecko-římskými představami, které znají působení přímluvy za mrtvé jako možnost jejich záchrany po smrti. "V této souvislosti jsou přechody mezi pozdním židovstvím a raným křesťanstvím jako součást jediného kontinua plynulé tradice".

Z období mezi Starým a Novým zákonem máme ještě apokryfní "Život Adama a Evy", kde se hovoří o Setově zármutku nad zemřelým Adamem. Archanděl Michael zvěstuje Boží slitování vůči Adamovi, protože je Božím obrazem. Přesto je zde i trest: "Tu viděl Set, jak Bůh držel Adama ve vztažené ruce a předával jej Michaelovi se slovy: ve tvé ruce je až do dne konce, je v trestu až do posledních let, až jeho utrpení proměním v radost. Pak usedne na trůn toho, který mu nastavil nohu" (kap. 47).





2. Východní teologická tradice

Ve východní církvi je situace od počátku trochu jiná než na Západě. Smrt je pojímána jako přechod do lepšího života, který je dán jasným nazíráním a poznáním Boha. Je možné, že filozofickým podtextem je platónská paideia - myšlenka postupné výchovy člověka v poznání. Věčný život je poznání Boha, jež dovoluje Duch Svatý, a cesta duše směrem k poznání Boha je cestou postupné očisty, která se může dokončovat i po fyzické smrti. Pouze když se tato cesta poznání dokončí, tak je možné mluvit o dokonalém člověku, který je "podobný Bohu“ .


I. Očista duše u Klementa z Alexandrie

Jako první rozvíjí myšlenku očisty duše v cestě za poznáním Boha Klement z Alexandrie, a po něm ho následují všichni ostatní až po Jana Zlatoústého.

Do řecké myšlenky výchovy člověka v poznání Boha vnáší ideu posmrtného ohně, který očišťuje poznávací schopnosti člověka a přetváří člověka do plné podoby s Bohem, k níž byl na počátku při stvoření zacílen a k níž se dochází viděním Boha (srov. 1 Jan 3,2: "budeme mu podobni, protože ho budeme vidět tak, jak je"). Myšlenka ohně jako očisťujícího a vše proměňujícího elementu je podpořena textem sv. Pavla, který se stává pro celou východní církev velmi důležitým. Je zde křesťansky rozvedena stoická idea rozum očišťujícího ohně.

"Nikdo nemůže položit jiný základ než ten, který je již položen - a tím je Ježíš Kristus. Ale když někdo dále staví na tom základě ze zlata, stříbra a drahého kamení, a nebo staví ze dříví, sena či slámy, bude u každého jasné, co je to za dílo. Onen den to ukáže, protože se zjeví v ohni, a právě oheň vyzkouší, jaké je dílo každého člověka. Když něčí dílo, které tak nadstavil, přetrvá, dostane svou odměnu. Když však někomu jeho dílo shoří, utrpí sice škodu, ale sám se zachrání, ovšem tak, jako z ohně" (1 Kor 3,11-15).

Klement má na mysli proces pneumatického očistění člověka a oproštění se od všeho přebytečného, co brání dosažení podoby s Bohem. Tato očista začíná křtem, který je vnořením do existence Krista ukřižovaného a vzkříšeného - Krista proměněného, a zasahuje až do věčnosti. V tomto očistném ohni, kterým je samotný Bůh - oheň stravující, nebo Kristus (podle knihy Zjevení), se.duše postupně proměňuje v pneumatické tělo (soma), a tak dochází Klement i k vizi vzkříšení těla odvíjející se od duše, která si tělo vytváří. "Onen den" se stává v podstatě každým dnem, ve kterém se člověk nechává proměňovat Duchem Svatým, je to každý den, v němž se zbavuje špatných způsobů chování a osvojuje si pravé poznání Boha a uctívá vzkříšeného Pána. Takto také dochází k hluboce antropologickému pojetí času - když člověk dojde na nejvyšší stupeň pneumatické tělesnosti, pak dosahuje svého naplnění a "dne Božího", věčného "dnes".

Klement začleňuje do svého pojetí také vzájemnou péči údů církve. Očistný proces je závislý na vzájemné péči všech v těle Církve. Ten, kdo je očištěn, se věnuje ostatním, kteří se očišťují. Tato pomoc ve vzájemné očistě začíná již v tomto světě.

Podobně jako na Západě, i Klement vnímá církevní pokání jako záchytný bod, ze kterého hodně věcí promýšlí. I pro něj je pokání událostí, která může sahat až za hranice fyzické smrti. V tomto pokání jde o očistu ohněm, který ničí rozdíl mezi základní orientací člověka vůči Kristu v účasti na jeho poslání (člověk v milosti) a mezi skutečností, že ne všechno bylo této orientaci podřízeno, že ne vše se v lidském životě účastní Božího života a Kristova poslání. Pokání je tak způsobem, jímž se celá lidská osoba začíná protvářet účastí na Kristově poslání.

Ekleziální rozměr očisty a pokání není přerušen ani smrtí. Lidé si mohou pomáhat při přechodu z tohoto života skrze pokání do "bytí s Pánem", mohou pro sebe navzájem trpět a nést se, dávat si a navzájem od sebe přijímat. Vlastní hranice rozlišování není mezi pozemským životem a smrtí, ale mezi spoluexistencí s Kristem nebo bytím bez něj, což je smrt. Takovéto spojení začíná křtem a nabývá své platnosti pozemskou smrtí a naplňuje se i po smrti při setkání s očistným ohněm, kterým je Kristus.


2. Origenes

Klementovu vizi dále rozvedl veliký církevní otec Východu - Origenes. Pavlův text rozvíjí s myšlenkou křtu ohně ("On vás bude křtít Duchem svatým a ohněm“ Mt 3,11b), kdy slovo "křest" je chápáno ve svém významu "ponořit", "začlenit" do něčeho, v něčem "zničit". Pro Origena je od počátku oním ohněm samotný Bůh či proměněný Kristus, jak ho předkládá kniha Zjevení. Při konečném setkání s Kristem, který má "oči plameny ohně" (Zj 1,14), se zachová to, co každý učinil v pozemském životě pod vedením Ducha Svatého, který člověka vedl od svátostného křtu. Lidský život utvářený pod vedením Ducha Svatého je životem, ve kterém člověk vytváří na daném základě - Kristu - stavbu z drahého kamení a zlata. Bude zničeno to, co člověk vytvářel jen ze své domýšlivosti - ze slámy a ze dřeva. Spravedlivý - očištěný člověk bude vidět Boha a Bůh se s ním spojí v lásce.


3. Jan Zlatoústý

Poslední velký otec Východu - Jan Zlatoústý - nejprve rozvíjí Origenovu vizi. Očistným ohněm je živý Kristus. Důležitou myšlenkou je pro něj to, že se můžeme jeden za druhého přimlouvat, abychom prošli onou očistou. Přechodný stav mezi smrtí a vzkříšením je podle něj pro všechny, kteří mají být spaseni, má ale různé stupně. Velmi silně odmítá obnovu všeho bez závislosti na svobodném konání, tedy apokatastasi. Později je pro něj oheň především trestem zavržených - jsou v přítomnosti Božího ohně, který nemohou snést a kterému vzdorují (tento oheň může být někdy chápaný jako Boží láska, proti níž se člověk bouří a odmítá ji). Z toho důvodu také nakonec odmítá myšlenku očisty ohněm, protože se mu zdá, že to vede k apokatastasi všeho, i zavržených.

Řecká církev později vždy odmítala mluvit očistě ve spojení s ohněm či místem, ; protože to pro ni byla myšlenka apokatastaze (oheň je totiž jen pro zavržené a ne pro očistu). Mluví ale velmi silně o modlitbách za zemřelé.





3. Západní teologická tradice

Po Tertuliánovi a Cypriánovi se v západní církvi rozvíjí nauka o očistci ve spojení s východními otci a začíná se mluvit o očistném ohni.


1. Augustin a "ignis purgatorius"

Augustin je největším otcem západního křesťanství. Myšlenka očistného ohně je pro něj možností očisty a odpuštění, ale jen pro některé. Ideu očisty rozvíjí na základě tradice modlitby za zemřelé spolu s rozlišením, které začíná mezi osudem dobrých a zlých, a to jak během dějin, tak i na jejich konci. Existuje možnost očisty a odpuštění po smrti pro toho, kdo nedostal odpuštění v tomto světě. Augustin přijímá myšlenku trestů a očistného ohně (ignis purgatorius nebo ignis purgationis). V této očistě pomáhá zemřelým modlitba živých. Takovýmto způsobem nejsou mrtví odděleni od života církve.


2. První spis o eschatologii

Biskup Julián z Toleda je prvním, kdo napsal traktát o eschatologii: Prognosticon futuri saeculi z r. 680. Praví v něm, že ti, co opustí tento svět bez dokonalé svatosti a zároveň si nezasluhují být s ďáblem a jeho anděly, nemohou být ihned přijati do ráje, nýbrž trpí za své viny léčivými tresty a Církev se za ně účinně modlí. Následuje Augustinovu ideu a myslí, že tato očista může trvat až do konce časů, do Kristova příchodu, kdy nastane vzkříšení, i když na jiném místě praví, že tresty mohou být různě dlouhé podle lásky, kterou měl ten který člověk pro věci tohoto světa.-Očistný oheň (ignis purgatorius), kterým mnozí přichází do slávy, je jiný než oheň věčného zavržení. Biblická báze pro jeho učení je opět 1 Kor 3,12-15. Tento text se jeví v jeho době jako všemi dostatečně přijímaný. Jeho traktát, který je ozvěnou Augustinova učení, je dobře vyváženým předložením nauky o eschatologii na prahu scholastiky.


3. "Zrození"očistného místa

Idea očistce jako nějakého místa se v Písmu nenachází. Prvotní církev, jak jsme viděli, o něm uvažovala na základě praxe modlitby za zemřelé, což je bráno jako tradiční čin, který nachází svou oporu v jednom biblickém textu (2 Mak 12,41-4G). Prvotní církev si také kladla otázku ohledně nezbytnosti jisté "očisty" těch zemřelých, kteří nezemřeli v dostatečném stavu svatosti a nedokončeného pokání, aby mohli vidět Boha. Jedinou možnou ideou pro nějaké místo se nabízí text z Mt 5,25-26, kde ten, kdo se nedohodne se svým protivníkem, bude uvržen do žaláře. Tento žalář či místo smrti silně evokuje ideu nějakého místa.

Byla promyšlena vize "očistného ohně" a to jak na Východě (Klement Alexandrijský, Origenes, Cyril Jeruzalémský), tak na Západě (Augustin), která se vztahovala na některá místa v Písmu mluvící o "ohni" (Žl 66,12; 1 Kor 3,11-14; Lk 16,19-26). Tato idea nebyla ještě spojena ani s "časem" ani s "místem".

Pouze v průběhu 11. a 12. stol., po velkém rozkolu s východem, se latinská církev snažila vyjasnit stav duše, která se očišťuje. Podle J. Le Goffa se přechod od adjektiva "očistný oheň" k substantivu "očistec" uskutečnil kolem r. 1170. První odkaz k substantivu se nachází v promluvě připisované Hildebertu z Laverdin, biskupu z Mans, který je znám jako Petr Comestore, kterého brzy následoval Oddone z Ourscamp. Myšlenky o očistci, připisované sv. Bernardu, musíme dnes přisoudit "zdařilému falsifikátorovi". První teologové, kreří se touto tématikou zabývali, byli Petr Cantor a Šimon z Tournai. Přechod k substantivu je dáván do vztahu s představou odlišeného "místa", kde se nacházejí "duše v očistci" snad právě jako v nějakém vězení. Velmi rychle se tento termín objeví v mluvě papežů ve 13. stol. Očistec zažívá jakýsi "triumfální pochod" (J. Le Goff) nejen v teologii, ale také v pastoraci a v mystické tradici (Kateřina Janovská, S Terezie z Avily, Jan z Kříže). Zdůrazňuje se pozitivní rozměr očistce, jenž bezpochyby zahrnuje utrpení, ale také jakýsi druh mystické zkoušky, v níž nechybí i radost ze stále větší blízkosti nazírání Boha. Očistec prochází také "básnickým triumfem" v Dantově Božské komedii. Pobožnosti modliteb za duše v očistci se silně rozvíjí a dosahuje svého vrcholu v 19. stol. Stávají se jakousi "katolickou" charakteristikou.

Pravoslaví velmi ostře odmítá takovýto západní pojem očistce, a to jak pro věrnost Písmu, tak z respektu před tajemstvím. Podezíravě interpretuje texty řeckých otců, v nichž se mluví o očistném ohni. Pravoslavná církev však praktikuje tradiční modlitby za zemřelé a občas mluví o jakémsi "utrpení vědomí" těch, kteří nejsou ještě očištěni, odmítá však jakoukoli ideu "místa" a "očistného ohně". Zachovává tak skutečnost věčného ohně pro poslední soud.





4. Magisterium

V církevním učení se nauka o očistci rozvíjí na koncilu lyonském, florentském v diskusi s Řeky a na koncilu tridentském.


1. I. Lyonský koncil (list ze 6. 3. 1254)

List je zaslán vyslanci svatého stolce u Řeků. Tímto listem začíná série církevních dokumentů, v nichž se konfrontuje východní a latinské pojetí očistce i jiných témat. Otázka očistce se rozvíjí na základě již známých textů Písma (Mt 12,3` 1 Kor 3,12-15). Papež chce ukázat, že některé tresty budou odpuštěny v budoucím životě. Řekové věří, že ti, kteří to potřebují, dosahují očištění po smrti, ale odmítají pojetí očistce západu. Papež chce, aby se ustálili na stejném západním názvu "místa očisty"... "očistce" [locum purgationis...Purgatorium], dále mluví o přechodném ohni [...transitorio igne], jímž jsou zesnulí očišťováni.


2. II. Lyonský koncil (r. 1274)

Tento koncil pokračuje ve snaze po jednotě s řeckou církví a začíná s otázkou očisty po smrti. Vypouští jakoukoli zmínku o "místě" či o "ohni" a praví: "praví kajícníci, kteří zemřeli v lásce Boží, avšak pokáním neodčinili své hříchy, jsou po smrti očišťováni očistnými tresty [poenis purgatoriis. . . post mortem purgari]". Pro zmírnění těchto trestů koncil vyjmenovává mši svatou, modlitbu a skutky lásky.


3. Bula "Benedictus Deus" (29. 1. r. 1336, Benedikta XII)

Základním bodem tohoto dokumentu je bezpochyby prohlášení o bezprostřední odplatě pro dobré i pro zlé ihned po fyzické smrti: duše svatých jdou ihned k Bohu i před všeobecným vzkříšením těl. Text je slavnostní definicí ex cathedra. Ohledně posmrtné očisty praví: "cokoli bylo nebo bude v nich [zesnulých] k očištění, tak když budou očištěni po smrti, dosáhnou ihned blaženého patření..."


4. Florentský koncil (r. 1439)

Opět se jedná o snahu o spojení s Řeky a dochází i k diskusi o posmrtné očistě. Bylo v té době jakési špatné pojetí, kvůli němuž Řekové mysleli, že očistné utrpení je stejné jako utrpení zavržených, jen s časnou dimenzí. Také zde není žádný náznak očistného místa ani ohně. "Duše pravých kajícníků, zesnulých v lásce Boží dříve než zadostiučinili kajícími skutky za to, co vykonali nebo nevykonali, jsou očišťovány po smrti očistcovými tresty [poenis purgatoriis post mortem purgari] z těchto trestů je jim ulehčeno díky přímluvám žijících při mešní oběti, modlitbách, skutcích milosrdenství a jiných zbožných skutcích..." Mizí jakýkoli náznak na "místo" jakož i na "oheň". Jedná se o "očistné tresty" všeobecně, kde termín zůstává jako adjektivum, jak to bylo u sv. Augustina.


5. Tridentský koncil - dekret o očistci (3. 12. 1563)

Tridentský koncil, který vystupuje proti Luterovi, předkládá velmi krátký dokument o "očistci". Luter začal záhy popírat nauku "třetího místa" - očistce tím, že není dokazatelný z Písma, a prohlašuje ho za výtvor církve. Jde o důsledek jeho nauky o ospravedlnění, kde má jedinou roli Kristus a nikoli vnitřní proměna člověka. V takovémto pojetí není místo na možnou posmrtnou očistu. Člověk je ospravedlněn a očištěn Kristovou zásluhou a ihned vstupuje do nebeské radosti a není možné, aby mu to bylo odloženo.

Dekret o očistci je velmi krátký a je v něm předložena tradiční nauka: očistec existuje a duše jsou v něm drženy a pomáhají jim přímluvy věřících. "Osvícena Duchem Svatým, čerpajíc z Písma svatého a ze starých podání církevních otců, ustanovila katolická církev na svatých koncilech a nakonec na všeobecném shromáždění: je »purgatorium«, a duše, které jsou tam drženy, nacházejí pomoc v přímluvách věřících, ale především v oltářní oběti, ve které nachází Bůh zalíbení. Nemluví se o "ohni" ani o očistcových trestech, ale výraz "duše jsou tam drženy" vnuká představu nějakého místa. Biskupové mají od tridentského koncilu všemožně vystupovat proti zchytralosti, zvědavosti a pověře v oblasti této nauky.


6. II. vatikánský koncil

Poslední koncil na základě biblického, liturgického i patristického hnutí, jež způsobila obnovu teologie, rozvíjí svou hlavní teologii v konstituci Lumen gentium. Sedmá kapitola této konstituce má název "Eschatologický ráz putující církve a její spojení s nebeskou církví". Celá eschatologie je ukázána v ekleziologické linii, kde je Církev představena na cestě k plné podobě s Kristem a s pohledem na celek Kristova výkupného díla.

Ohledně posmrtné očisty praví sněm pouze, že "přijímá... víru našich předků v životním společenství s bratry, kteří... se po smrti ještě očišťují" (LG 51a) a připomíná se nauka o přímluvách za zemřelé. Celé učení o očistci je připomenuto s velikou střízlivostí. Koncil tak mluví o purificatio (očišťování) a nikoli o purgatio nebo o purgatorium (očistec s náznakem místa).


7. Pokoncilní dokumenty

Po koncilu byly publikovány dva dokumenty týkající se eschatologické otázky. První dokument, "O některých otázkách eschatologie", je od Kongregace pro nauku víry z roku 1979 a chce připomenout některé základní věci. V otázce očistce praví: "Církev věří, že pro vyvolené je možná eventuální očista, jež připraví na vidění Boha a tato očista je zcela odlišná než tresty zavržených."

Poslední dokument pochází od Mezinárodní teologické komise, jež se snaží uchovat takzvaný "mezistav" těch, kteří jsou již s Kristem, přestože musí ještě doufat a čekat na vzkříšení svého těla. "Právě v tomto stavu se uskutečňuje očista duše a tento stav je jasně odlišen od trestů zavržení a je oddělen od jakékoli myšlenky na místo, nikoli však na čas." Dokument v nadpisu kapitoly přímo praví: "Očista duše skrze setkání s oslaveným Kristem." První tezí dokumentu je citace Žalmu 14 (15),1-2 s následným tvrzením: "Nic poskvrněného nemůže být uvedeno do Pánovy přítomnosti." Tento princip se týká nejen smrtelných hříchů, ale také jemnějších poskvrn, které poškozují vztah s Bohem a zůstávají i po smrti: lehké hříchy a nebo zbytky a důsledky hříchů, jež zůstávají v člověku i po jejich odpuštění. Pro ty, kteří se těchto pozůstatků nezbavili na zemi pokáním, církev věří, že existuje možnost vykonat tak i po smrti. Dokument se tak spojuje s prvními otci co do nauky o pokání po smrti. Toto pokání se odehrává v tom, co se nazývá "mezistav". Je odmítnuto srovnání očistných trestů s tresty zatracených. Jde o něco naprosto odlišného. Jde o stav, v jehož středu je láska a ospravedlněný se nachází v Kristově lásce. Dokument se odvolává i na sv. Jana od Kříže: "Duch Svatý jako »živý plamen lásky« očišťuje duši, aby dospěla k dokonalé lásce Boží, jak zde na zemi, tak, je-li to nutné, i po smrti; tak je ustavena jistá paralela mezi očistou v tzv. „nocích“ a pasivní očistou očistce." To vše je proto, aby se člověk stal podobným Kristu (srov. Řím 8,29).

Pro ekumenickou diskusi je ve vztahu k pravoslaví v nauce o posmrtné očistě důležité vědět, že mluví o modlitbě za zemřelé, ale jakoukoli řeč o "očistci" odmítá ze strachu, že by šlo o "časově omezené peklo" a tedy o apokatastasi.

Protestanté vidí Boží milost a odpuštění hříchů jako jejich nepřičítání, takže hovořit o posmrtné očistě by znamenalo tvrdit, že Boží milost není dostatečně mocná.

Katolická teologie mluví o ospravedlnění jako o celistvé proměně člověka a nedojde-li k této proměně během pozemského života, pak - jestliže alespoň začala (milost posvěcující) -je možné ji dokončit po smrti očistou všech lidských schopností.





5. Teologická reflexe

Viděli jsme ve stručnosti průběh dějin učení o posmrtné očistě od prvních otců až po poslední církevní dokumenty, s hlavními odkazy na Písmo.

Jádrem očisty je setkání s Kristem, který očišťuje, a Duch svatý, který připodobňuje Kristu. Nejedná se tedy o nějaké místo, ale o událost soudu. Když bychom chtěli mluvit o místě, tak jediné "místo", o kterém by mohla být řeč, je oslavený Kristus, protože "všechno trvá v Něm" (Kol 1,17b). Očistné tresty se nesmí připodobňovat zavržení, protože ten, kdo touto očistou prochází, touží po Bohu a již se účastní jeho života (je v milosti posvěcující). Tato očista je jakýmsi dokončením pokání, které se neuskutečnilo na zemi. Za zemřelé je důležité se modlit, to znamená, že díky společenství svatých mohu vstupovat do vnitřní situace druhého. V následujícím se v krátkosti zamyslíme nad některými možnými teologicko-duchovními závěry nauky o posmrtné očistě.


Podstata očisty

O posmrtné očistě mluvíme se zřetelem na člověka, jehož základní rozhodnutí pro Krista, pravdu, lásku, dobro, nastalo již během pozemského života. Takovéto rozhodnutí je sice nosným základem jeho bytosti, ale mnohé hříchy - skutky, nekonání, myšlenky a postoje, ze kterých se třeba i vyzpovídal-jistým způsobem překryly jeho základní rozhodnutí. "Může se stát, že základní rozhodnutí člověka je překryto sekundárními rozhodnutími a musí se teprve odkrýt. Tato událost odkrývání se nazývá v západní církevní tradici očistec."

Různá lidská rozhodnutí determinovala další způsob života, myšlení a postoje tak, že zanechala nějaký otisk v lidském srdci a základní rozhodnutí bylo překryto či do něho pronikly jiné vlivy, a tak ho učinily ne zcela "podobným Bohu" v lásce, k níž je každý člověk povolán. Může také jít i o člověka, který se ke konci svého života obrátil po zlém životě ke Kristu. Jeho hříchy mu jsou odpuštěny, ale takový člověk toho ve svém životě neudělal moc pozitivního. Člověk se musí očistit i z nevykonaných činů či z neúplného naplnění svého poslání, které Bůh každému člověku ve větší či menší míře dává.


2. Očistné utrpení

Událost očisty pro takového člověka nastává po fyzické smrti a je v podstatě "soudem" (řecky krisis, sloveso krinein: oddělovat, soudit, třídit, vybírat, zkoumat). V této osobní "krizi" je člověk zkoumán a je v něm hledáno Bohem to dobré a odděleno to špatné co v každém ještě zůstává. Očistná krize spočívá asi v tom, že se člověk setká s archetypem, podle kterého byl stvořen, a kterým je Kristus, do podoby, do níž měl dorůst, ale nedorostl. Jde o setkání s Kristem oslaveným, kterého kniha Zjevení popisuje jako oheň, oheň božství, které proniká celé lidství a zcela je naplňuje a proměňuje. Novozákonním jádrem v učení o posmrtné očistě je tak dnes opět 1 Kor 3,10-15: co člověk vytvořil bude prozkoušeno v ohni, kterým je oslavený Kristus.

V tomto setkání každý člověk pozná, co v jeho životě bylo "vystavěno ze zlata, stříbra a drahého kamení", tedy pod vedením Božího Ducha, a nebo co bylo jen ze slámy a dřeva - pod vedením vlastního egoismu. Člověk také asi pozná, jak mohl být jeho život rozvinut a jak by byl plodný, kdyby... Tím největším utrpením zde asi bude nejen poznání této existenciální situace, ale i její uznání. Uznat, že mnoho situací a činností a postojů v mém životě nebylo zcela „ze zlata“, tedy ne opravdu poctivých, zatímco si člověk namlouval, že byly správné. Uznat tohle bude asi největším utrpením očisty. Je třeba být si vědom toho, že takovéto uznání je vždy uvnitř všeobjímajícího láskyplného, ohnivého a všepronikajícího Ježíšova pohledu. Je-li již zde na zemi význam pokání takový, že se chci s něčím, třeba i s nějakým názorem či postojem, ne-li hříchem, zcela rozejít, pak i tohle uznání vrcholí v naprostém rozhodnutí rozejít se s tím neplodným v mém životě a vydat to Božskému ohni lásky

Velmi snad lze takto pochopit očistu od různých náklonností apod., ale jak to bude, když člověk nesplnil to, co se od něho v životě očekávalo, když nenaplnil své poslání, které pro něj měl Bůh připraveno? Kdyby se například takový sv. Cyril s Metodějem neustále rozhodovali, je-li moudré jít na Moravu či nejít, nakonec by nešli a na konci života by je to mrzelo, a třeba by se z toho i vyzpovídali. Jistě by byli spaseni, ale nevykonali by to veliké, co vykonali. Jejich život by nebyl tak plodný. A podobně je to i s mnoha jinými velkými světci, jejichž poslání přesahuje osobní či místní a časové hranice. Jistě, musíme říci, že Bůh má dostatek svých možností, které my neznáme, ale přece jen by svět byl o něco ochuzený a onen jedinec by sice klidně mohl být spasen, ale něco by zůstalo nerozvinuto a nenaplněno. Nebyl by vystavěn krásný dům ze zlata, stříbra a drahého kamení. Takový člověk, který nekonal, co mohl a měl konat, bude asi muset poznat své nenaplněné možnosti a při tomto dramatickém poznání se opět svěřit oné žhavé Ježíšově lásce, která může vytavit z jeho "sterilního" života něco krásného. Asi bude muset poznat a pochopit, že i utrpení tohoto okamžiku může doplnit to, co měl vytvořit k prospěchu lidí, neboť přijatým "utrpením na svém těle doplňuji..." (srov. Kol 1,24). Tento člověk však i tak vstupuje do věčnosti zachráněný, ale jako více či méně nahý, jako když vyběhne z ohně (srov. 1 Kor 3,15). Lidské "já" se sice zachrání, ale nebude rozvinuto.

Říká-li Pavel, že se musí stavět na základu, který je již dán, a tím je Ježíš Kristus, pak musíme nejprve mít na mysli naše křestní začlenění do Ježíšova poslání, které vykonává pod vedením Božího Ducha. To by bylo vědomé stavění na základu, kterým je Kristus, s vědomým následováním Ducha Svatého a tedy i s modlitbou a rozjímáním. Je však tento základ dán pouze křtem? Vždyť Pavel na jiném místě praví, a je to základní nauka stvoření, že předobrazem každého člověka je Kristus. On je tím obrazem podle kterého byl člověk stvořen. Podle něj, skrze něj a v něm (srov. Kol 1,15-17). A tak každý člověk, věřící i nevěřící, má tento základ, který je zakódován do jeho přirozené niterné struktury bytí, a na něm může stavět i nevědomě pod vedením Ducha, kterého Kristus seslal do celého světa.

Otázka časového trvání očisty je dána asi tím, jak dalece je již očišťovaný proniknutý Kristovým myšlením (srov. Flp 2,5: citát uvozující jeden z nejhlubších christologických hymnů Nového zákona) a jak dalece je již tedy pročištěný. Především musíme říci, že jde-li o čas, pak jistě ne o náš chronologický čas, ale o „čas“ jiného druhu. Snad je možné mluvit o jakýmsi čase existenciálním, o čase vztahu.


3. Modlitba za duše v očistci

K nauce o očistě patří neoddělitelně i modlitba za zemřelé, za duše v očistci. Již to, že tato modlitba existuje, znamená, že je zde nějaký druh času. Dále to znamená, že jakkoli je proces očisty individuální, skutečnost, že žádný člověk není pouze individuum, od všech oddělený ostrov a monáda, ale je osobou, tedy také že je ve své podstatě konstituován vztahem s druhými, znamená, že do procesu očisty může proniknout i někdo jiný. Bytí každého člověka se rozvíjí nebo degeneruje ve vztahu lásky či lhostejnosti nebo dokonce nenávisti k druhým. Relacionalita člověka nemizí ani ve smrti. Je-li relacionalita člověka ještě silně rozvinuta tím, co nazýváme communio sanctorum (společenství svatých) v celé plnosti významu tohoto článku víry, pak lidé vstupují do očisty druhého, žijí jakousi vzájemnou perichorezi pomoci a soucítění - žijí sympaticky (sympathein - soucit).

Prosba o zkrácení očistného utrpení je v podstatě prosbou a pomocí člověku v tom, aby co nejrychleji uznal a přijal vše, co poznává v Ježíšově pohledu jako nedostačující. Je to také jakýsi vstup do existence druhého, kde spolu s ním a za něj a pro něj podstoupím ono utrpení vyznání a uznání. Nelze prosit o to, aby druhý oním utrpením neprošel, protože by to nebylo osvobozující. Prosíme : aby dotyčný co "nejrychleji" odložil, přestože mu to působí bolest, všechny své přetvářky. Prosíme tedy za to, aby dotyčný oním utrpením prošel co nejrychleji. Jen tak se svoboda člověka plně přetvoří do podoby Božího Syna a bude vidět Boha tváří v tvář v radosti. To je smysl bolestné očisty: dojít radosti z Boha a z druhých.





Závěr

Očistec tedy není druh koncentráku, ale nutný proces proměny člověka. Je to očista v setkání s oslaveným Kristem, v níž dorůstáme po smrti do plné podoby s Kristem a spojujeme se s celým communio sanctorum. Základní "ano" víry je očištěno hlubokým poznáním našeho života od různých vášní a nedostatků. To, co bylo neuskutečněno, je vnímáno uvnitř Kristových oslavených ran, které jsou i v nebeské radosti. Do tohoto posmrtného očistného procesu vstupují i druzí lidé, protože člověk je také definován vztahem a vztahy smrtí nekončí. Můžeme s druhým procházet jejich očistným utrpením, jejich pokání prožít s nimi a tak jim pomoci k plnému pročištění jejich existence a dojít do radosti. Tak je člověk i skrze očistné utrpení sympatický. Očistec již není a nemusí být sadistickým strašákem, ale nadějí, že i když zde na zemi se mi nepodaří plně vše rozvinout a dojít do plné podoby s Bohem (a to je mé podstatné určení), tak se to může stát v setkání s Kristem po smrti. Jeho oči, plameny ohně, s láskou proniknou veškeré mé činnosti, myšlenky a nekonání a promění svým žárem vše, až k tomu dám souhlas. Tak vstoupím do radosti.



***


Se svolením převzato z Mezinárodní katolické revue Communio, č. 2/2002, 6. ročník - Život věčný.

***

Tuto revue si můžete objednat na adrese:
Ing. Pavel Sejkora
Havlíčkova 14
568 02 Svitavy
e-mail: trinitas@telecom.cz
telefon: 461 534 227


Čtení z dnešního dne: Neděle 19. 11.

Př 31,10-13.19-20.30-31; Žalm 128; 1 Sol 5,1-6
Mt 25,14-30

Při čtení evangelia této neděle se posluchači často ptají, zda potrestaný třetí služebník netrpí bezpráví. Vždyť pán je tvrdý a „sbírá, kde nerozsypal“. Úvaha vypravěče však poukazuje na důležitý detail: Cožpak třetí služebník neznal Pána dobře? Vždyť ví, jak smýšlí! Jde o zaměstnance, který neprovede zadanou práci a ještě se vymlouvá. Nejde tedy o odsouzení těch, kdo mají úzkostnou povahu. Je třeba nepřehlédnout, v jaké souvislosti náš úryvek zaznívá, protože není obecná! Jde o texty mluvící o konci světa. Proto je pravděpodobné, že zde je řeč o přijetí evangelia v kontextu široké židovské komunity. Mnozí evangelium nepřijali, protože jim nezapadalo do tradic a vlastních představ o prožívání víry. Ale i dnes jsou lidé, kteří utíkají do minulosti, v níž spatřují jistotu. Nic „nového“ ze strachu nepřipouští. To ovšem nenese plody, které Pán očekává.

Zdroj: Nedělní liturgie

Křesťan a politika? Jak (ne)?

(16. 11. 2017) Křesťané mají žít jako občané své země, se všemi důsledky, které to má: se zodpovědností a spolupodílem. To může...

Godzone tour 2017 Praha - Odhodlaní změnit svět

Godzone tour 2017 Praha - Odhodlaní změnit svět
(16. 11. 2017) Jsi odhodlaný změnit svět? Srdečně tě zveme v sobotu 18. listopadu od 18:00 do sportovní haly Královka v Praze, kde se...

Litanie ke Kristu Králi

(16. 11. 2017) Kriste, Králi všeho tvorstva, smiluj se nad námi. Kriste, Králi národů, Kriste, Králi králů, Kriste, Králi nebe i...

Vystřízlivění z růžových snů Listopadu 1989

(15. 11. 2017) Mezi nejkrásnější okamžiky mého života patří závěrečné dny listopadové roku 1989. Jsem šťasten a děkuji Bohu za onen...

Sv. Anežka Česká (svátek 13.11.)

(12. 11. 2017) Narodila se roku 1211 jako nejmladší dcera českého krále Přemysla Otakara I. ...

Svatý Martin z Tours (svátek 11.11.)

(9. 11. 2017) Nejznámější příhoda sv. Martina se stala v zimě roku 334. Tehdy se římský voják Martin před branami města Amiens...