Pokora – co to vlastně je?

Všichni bychom chtěli být inteligentnější,
silnější, krásnější, lepší...

Někdy máme o pokoře zkreslenou představu. Opravdová pokora neznamená pořád se soudit a odsuzovat, s pohrdáním si opakovat: nejsi k ničemu, jsi neschopný… opravdová pokora znamená pravý opak: přijímat se pokojně takový jaký jsem. 

Pokojně přijímat to, že jsme maličcí, že máme svá fyzická omezení, psychická zranění, nedostatek odvahy a ctností, problémy s modlitbou, všechny možné podoby chudoby, jež souvisejí s lidskou existencí, ať už jsou materiálního či psychologického rázu, anebo se dotýkají duchovního života. Být pokorný znamená smířit se s vlastní chudobou, uznat ji, protože ji často nechceme hledět do tváře. Hlavní je svou chudobu přijmout! Přijmout sebe sama není tak jednoduché. Všichni bychom chtěli být inteligentnější, silnější, krásnější, ctnostnější, duchovnější, lepší v tom či onom, ve všech oblastech života… Jak snadno nad sebou zoufáme!

Mé slabosti
nejsou žádnou tragédii

Postoj zoufání nad sebou ovšem není dobrý, je to protiklad pokory, postoje duchovního dětství. Být dítětem znamená přijímat se takový, jaký jsem. Vím, že mám spoustu limitů a nedokonalostí, ale nedělám z toho drama, nehledám v tom velký problém.

Zaprvé proto, že vím, že mě Bůh miluje právě takového. Nemiluje mě kvůli mým výkonům a úspěchům, nýbrž proto, že se rozhodl přijmout mě za své dítě, a to mi stačí. Jeho láska je bezpodmínečná. A zadruhé mám jistotu, že Bůh ve své moudrosti může proměnit mé slabosti, má omezení, a dokonce i mé hříchy v něco dobrého. Věřím pravdě, kterou na sobě zakusil svatý Pavel: Boží moc se projevuje v lidské slabosti (2 Kor 12,7-10). Mé slabosti mi nedělají starost, ani z nich nedělám žádnou tragédii, prostě je přijímám.

Nepotřebuješ být dokonalý po všech stránkách, 
„moje milost ti stačí“

Apoštol Pavel byl bezesporu člověk obdařený mnoha schopnostmi. Nicméně měl určitou slabost, již nazýval „ostnem v těle“. Nevíme s jistotou, oč se u Pavla jednalo, což je vlastně dobře: můžeme tak jeho příklad aplikovat na spoustu různých věcí!

Pavel asi třikrát prosil Boha, aby jej osvobodil, aby ho té slabosti zbavil. Ale Bůh mu řekl: Ne, „moje milost ti stačí“, nepotřebuješ být dokonalý po všech stránkách. Je pro tebe naopak dobré, abys měl i slabosti, jisté formy chudoby, které tě ochraňují, pomáhají ti zůstat pokorným a maličkým, neboť „v tvé slabosti se projevuje moje síla“ (srov. 2 Kor 12,9). A Pavel se s tím musel srovnat, musel to přijmout… Nevím, jak dlouho trvala jeho zkouška, zda byla jen dočasná nebo ji snášel až do konce života – na tom nezáleží. Zkrátka existují slabosti, z nichž nás Bůh osvobodí, ale jiné nám nechává právě proto, abychom před ním zůstali chudými a maličkými, závislými na jeho milosti, abychom k němu museli neustále volat. 

V tom spočívá pravá pokora:
přijímám se takový jaký jsem,
umím se milovat takový, jaký jsem:
právě tento postoj silně přitahuje Boží milost.

Pýcha přichází
velmi rychle

Být pokorný znamená vidět vše, co je v mém životě dobré a krásné jako dar Boží (mé kladné stránky, dobro, které jsem schopen vykonat atd.).

V životě nejsou jen negativní věci. Někdy je člověk spokojený sám se sebou, se svým životem, s tím, co se mu podařilo vykonat. A není na tom nic špatného – ovšem pod podmínkou, že v Bohu uznáme původce a pramen všeho toho dobra. Jsme spokojeni s tím, jak žijeme, vzdáváme za to Pánu díky, ale nenadouváme se pýchou, nepovažujeme se za lepší než ostatní. Častou chybou bývá to, že opouštíme zdravý postoj radosti v Bohu, již smíme mít z dobra vykonaného s jeho pomocí, a zneužíváme vše k vlastní slávě a živení falešného pocitu nadřazenosti, kdy si dovolujeme ze svých domnělých výšin soudit druhé. To je postoj, který je zmiňován v Lukášově evangeliu v podobenství o farizeovi a celníkovi: „Bože, děkuji ti, že nejsem jako támhleten celník. Postím se dvakrát za týden, odvádím desátky ze všech svých příjmů…“ (Lk 18,9-14). 

Jedním z projevů pýchy je,
když se dobro přítomné v našem životě
stane záminkou pro odsuzování a pohrdání druhými.

Pýcha přichází (nebo se vrací) velmi rychle,
musíme si na ni dávat pozor.