Ježíšova pokora (Raniero Cantalamessa)

V čem je Ježíšova pokora, že může říci: "Učte se ode mne, neboť jsem pokorný?" Zjišťujeme jednu důležitou věc. Podstata pokory není v tom, abychom byli malí, protože člověk může být malý a přitom nebýt pokorný. Nespočívá v tom, že se cítíme malí, protože člověk se může cítit malý a opravdu malý být, a to by byla objektivita, ještě ne pokora, nehledě na to, že z pocitu malosti a bezvýznamnosti se může vyklubat komplex méněcennosti, a místo k pokoře může dovést člověka k obrácení se do sebe a k zoufalství. Pokora jako taková, na nejvyšším stupni své dokonalosti, není v tom, že člověk je nebo se cítí malý, ale v tom, že se malým činí! Největší pokora není ani objektivní, ani subjektivní, ale pokora operativní, činná.

Dokonalá pokora proto spočívá v tom, že se člověk činí malým ne z nějaké potřeby nebo osobního užitku, nýbrž z lásky, aby "vyvýšil" druhé. Taková byla Ježíšova pokora; učinil se pro nás tak malým, že se pro nás přímo "zničil". Apoštolova slova o Ježíšově chudobě objasňují také jeho pokoru. Byl bohatý, ale pro vás se stal chudým, abyste vy jeho chudobou zbohatli (2 K 8,9).(231)

Ježíšova pokora vychází z Boha a má svůj nejvyšší vzor v Bohu, a ne v člověku. Bůh také není malý, necítí se malý, ale učinil se malým a učinil tak z lásky. (232) /Proti otci lži, který se stále vyvyšuje./

Ježíš se stal "maličkým" stejně, jako když "přijal tělo" - trvale a do všech důsledků. Rozhodl se patřit do kategorie malých a ponížených. "Mírný a pokorný srdcem" znamená i toto: patřit k lidu pokorných a chudých před Bohem. Z pokory, kterou jsem nazval operativní, neboli činnou, se rodí nová objektivita, tj. nové postavení pokory, které však už není jen zděděné, dané nebo trpěné, ale svobodně zvolené: učinit se malým s maličkými a stát na jejich straně. /Viz též Mk 9,35 a Mt 2O,28/ (233)

(Raniero Cantalamessa: Život pod vládou Kristovou, Karmelitánské nakl., Kostelní Vydří 1994, 231-33)