Šabaka Petr | Sekce: Kázání

Období během roku (cyklus C)
22. neděle v mezidobí - C / Petr Šabaka - Pokora

Pokora / pýcha / servilnost. Pokorný člověk si uvědomuje, kým je a kým by mohl být. Nepociťuje „přijetí vlastních mezí jako urážku a újmu svého sebeocenění“. Opakem popory je pýcha, která se podobá otesánkovi, který své limity překračuje, až se mu jeho nenasytnost stane osudnou. Stačí k tomu prostá babička s motyčkou v ruce. Pokroucenou představou pokory je servilnost...

Pokora

Promluva 22. neděle mezidobí C

Zrovna tento týden jsem se známými diskutoval o tom, co je to pokora. Citoval jsem jim definici, kterou jsem kdysi kdesi vyčetl, že „pokora je pravda vůči sobě samému“. Byl jsem však zaražen nesouhlasnou reakcí. Daleko jsme se nedobrali. S povděkem proto přijímám dnešní liturgické texty ukazující na téma pokory.

Ježíš řekl: „Každý, kdo se povyšuje, bývá ponížen, a kdo se ponižuje, bude povýšen“ (Lk 14, 11). Ježíš svým výrokem navazuje na židovskou mudroslovnou tradici, jejíž zlomek nám nabízí církev v prvním čtení z knihy moudrého žida Síracha: „Čím větší jsi, tím více se pokořuj a najdeš milost před Hospodinem“ (Sir 3, 18).

Co je tedy pokora? Jeden teologický slovník uvádí klasickou antickou latinskou definici: „…ten, který si je vědom své reality“ (kol. autorů, Dizionario teologico enciclopedico, Piemme, Casale Monferrato 20044, s. 1094). A jiný teologický slovník rozvíjí definici do dalších nuancí: „Způsob jednání člověka, který si je vědom radikální distance mezi sebou a Bohem jakožto dokonalým Bytím; s vděčností a statečně přijímá sebeponížení Boží v jeho Synu (Flp 2, 2-8) a s tím spojenou proměnu (povýšení) malých a slabých ve světě (Mt 18, 4par) ve velkém království Božím. Toto pokorné přijetí sebe sama se projevuje především v tom, že člověk přijímá (odpouští, snáší) slabosti bližních a že je připraven sloužit jim i Bohu.“ (RAHNER, Karl, VORGRIMLER, Herbert, Teologický slovník, Zvon, Praha 1996, s. 254) A dovolím si do třetice uvést ještě jednu pro učené křesťany možná až příliš zjednodušující definici: „Napodobovat Ježíše, který je tichý a pokorného srdce“ (srov. Mt 11, 29).

Pokorný člověk, křesťan, stojí před Ježíšem Kristem. Protože v jeho záři vidí sebe sama, uvědomuje si, kým je a kým by mohl být. Poznává své limity, přiznává, že je někdy velice slabý a potřebuje Ježíšovu pomoc a podporu. Nepociťuje „přijetí vlastních mezí jako urážku a újmu svého sebeocenění“ (http://www.teologicketexty.cz/casopis/2000-2/Pokora-nemoderni-ctnost.html).

Opak pokory je pýcha. Pýcha se podobá otesánkovi, který své limity překračuje, až se mu jeho nenasytnost stane osudnou. Stačí k tomu prostá babička s motyčkou v ruce.

Jinou pokroucenou představou pokory je servilnost: „Servilní člověk chce vládnout a nedostatek moci a bohatství ho nutí ohýbat se před svým pánem,“ napsal filosof Max Scheler. Servilita je určitý druh pýchy, která používá nástroj ohnutých zad a skryté nenávisti.

Zpět k pokoře. Vědomí vlastních limitů tváří v tvář Ježíši Kristu nemá vést k určité formě masochismu (sebemrskačství a sebeponížení), ale ke skutkům milosrdenství. Tak svatá Kateřina Sienská vyznává: „Pane, stvořil jsi nás nedokonalé proto, abychom se vzájemně potřebovali.“ Nebo svatý Pavel: „Pro všechny jsem se stal vším“ (1 Kor 9, 22). Nebo na jiném místě: „V pokoře pokládejte jeden druhého za přednějšího než sebe“ (Flp 2, 3).

„Škola ctností je jako stavba domu nebo růst stromu. Nestačí podle svatého Augustina jenom mířit do výšky. Čím vyšší dům stavíme, tím hlubší musíme kopat základy. Čím výše se má pnout koruna do vrchu, tím hlouběji musí strom zapustit kořeny do země. Základ a kořen dokonalosti je pokora.“ (ŠPIDLÍK, Tomáš, Prameny světla, Křesťanská akademie Řím. Řím 1972, s. 261)

Takže abych učinil rámec a tečku. Definici pokory, jak jsem ji použil v diskuzi se svými známými (pravda o sobě samém), není úplná, pokud k ní nedoplníme osobu Ježíše Krista a skutky účinné lásky vůči druhým lidem.