papež František | Sekce: Kázání

Postní doba (cyklus C)
01. neděle postní C / papež František - S démonem nelze vést dialog

Postní doba je vhodný čas na obnovu radosti a naděje a umožňuje nám, abychom se cítili milovanými dětmi Otce.

Minulou středu jsme zahájili liturgickou dobu postní, v níž nás církev vybízí k přípravě na slavení velkého svátku Paschy. Je to zvláštní čas pro upamatování se na dar našeho křtu, kdy jsme byli učiněni Božími dětmi. Církev nás zve k oživení tohoto daru, který nám dala, abychom jej neponechali v zapomnění jako něco minulého či v „šuplíku se suvenýry“. Tato postní doba je vhodný čas na obnovu radosti a naděje a umožňuje nám, abychom se cítili milovanými dětmi Otce. Otce, který nás čeká, aby z nás sejmul háv únavy, apatie a nedůvěry a oděl nás důstojností, kterou svým dětem dovedou dát jedině otec s matkou; tento oděv se rodí z něhy a lásky.

Náš Otec je Otcem velké rodiny, je naším Otcem. Dovede mít rád, ale nedovede rodit a pěstovat mezi námi „jedináčky“. Je Bohem, který zná rodinu, bratrství, dělený a sdílený chléb. Tento Bůh je náš Otec, nikoli „můj otec“ a „váš otčím“.

V každém z nás se zabydluje, žije onen Boží sen, který každou Paschu, v každé eucharistii vždy znovu slavíme: jsme Boží děti. Sen, který v průběhu dějin prožili mnozí naši bratři. Sen dosvědčený krví mnoha mučedníků včerejška i dneška.

Postní doba je časem pro pokání, poněvadž denně ve svém životě zakoušíme, jak je tento sen ohrožován otcem lži, tím kdo nás chce rozdělit a zplodit rozdělenou a konfliktní rodinu, rozdělenou a konfliktní společnost. Společnost některých a pro některé. Častokrát zakoušíme na svém těle nebo v rodinách - svých či našich přátel nebo sousedů - bolest plynoucí z citelného zneuznání oné důstojnosti, kterou v sobě všichni nosíme. Častokrát jsme museli plakat a litovat, protože jsme si uvědomili, že jsme tuto důstojnost druhým upřeli. Častokrát – a říkám to s bolestí – jsme slepí a necitliví vůči nedostávajícímu se uznání této důstojnosti u sebe i u druhých.

Postní doba je časem pro uspořádání smyslů, což znamená otevřít oči k mnoha nespravedlnostem, které bezprostředně atakují tento Boží sen a plán. Čas pro demaskování oněch třech velkých forem pokušení, které lámou a dělí obraz, který utvořil Bůh.

Tři pokušení, která vytrpěl Kristus.
Tři pokušení křesťana, která se snaží zničit pravdu, ke které jsme byli povoláni.
Tři pokušení, která se snaží degradovat a snaží se, abychom se sami degradovali.

1. Bohatství: zmocňujeme-li se dober, která byla dána všem, a užíváme je pouze sami nebo se svými. Znamená to opatřovat si chléb z potu druhých, ba dokonce ze životů druhých. Bohatství je takovýto chléb, který vstřebal bolest, hořkost a utrpení. Ve zkažené rodině či společnosti se tento chléb dává jíst vlastním dětem.

2. Marnost: hledání prestiže založené na neustálém a trvalém snižování těch, kteří „neznamenají nic“. Vyhrocené vyhledávání oněch pěti minut slávy, jež nepromíjí „slávu“ druhých. „Když se spadlého stromu dělá dřevo“, dostává prostor třetí pokušení, které je nejhorší:

3. Pýcha, totiž stavět se do pozice nadřazenosti ve všem a vnímat se jako někdo, kdo nepatří mezi „běžné smrtelníky“, a denně se modlit: „Děkuji ti, Pane, že nejsem jako ostatní.“

Tři pokušení Krista...
Tři pokušení, s nimiž se křesťan denně střetává.
Tři pokušení, která se snaží degradovat, zničit a odejmout radost a svěžest evangelia; vhánějí nás do bludného kruhu ničení a hříchu.
Vyplatí se tedy položit si otázku: do jaké míry jsme si vědomi těchto pokušení sami u sebe? Do jaké míry jsme si zvykli na životní styl, který považuje bohatství, marnost a pýchu za zdroj a sílu života? Do jaké míry věříme tomu, že péče o druhého, naše starost a péče o chléb, dobré jméno a důstojnost druhých jsou zdrojem radosti a naděje?

Zvolili jsme Ježíše a nikoli démona. Vzpomeňme na to, co jsme slyšeli v evangeliu: Ježíš neodpovídá démonovi svými slovy, ale Božím Slovem, slovem Písma. A proto – a dobře si vryjme do paměti, bratři a sestry – s démonem se nemluví! Nelze s ním vést dialog, protože nás vždycky přemůže. Jedině moc Božího Slova jej může přemoci! Zvolili jsme Ježíše a nikoli démona, chceme jít v Jeho šlépějích, ale víme, že to není snadné. Víme, co znamená být svedeni penězi, slávou a mocí. Proto nám církev dává tento čas, vybízí k obrácení jedinou jistotou: On nás očekává a chce uzdravit naše srdce ze všeho, co jej degraduje, čím se degraduje nebo čím degraduje druhé. Je to Bůh, který má jméno milosrdenství. Jeho jméno je naším bohatstvím, Jeho jméno je naší slávou, Jeho jméno je naše moc a v Jeho jménu zopakujme ještě jednou spolu se žalmem: „Můj Bůh, v něhož doufám“ (Žl91,90,2). Můžeme to zopakovat společně (přítomní hromadně třikrát spolu s papežem opakují): „Můj Bůh, v něhož doufám“.

Ať v nás touto eucharistií Duch svatý obnoví jistotu, že Jeho jméno je milosrdenství, a dává nám denně zakoušet, že evangelium „naplňuje srdce i celý život těch, kdo se setkávají s Ježíšem“, neboť vědí, že s Ním a v Něm „se vždycky rodí a obnovuje radost“ (Evangelii gaudium, 1).

Homilie papeže z liturgie 1.postní neděle,
Ecatepec – Mexiko 14.2.2016

Převzato z webu České sekce Radio Vaticana
Přeložil Milan Glaser 
Redakčně upraveno