papež František | Sekce: Kázání

Období během roku (cyklus C)
13. neděle v mezidobí - C / Angelus - papež František (Ježíš chce, abychom byli nadchnuti Jím a evangeliem)

V dnešním evangeliu (Lk 9,51-62) začíná svatý Lukáš líčit poslední Ježíšovu cestu do Jeruzaléma, která končí 19. kapitolou. Je to dlouhá, nejen zeměpisná a prostorová, ale i duchovní a teologická cesta k naplnění Mesiášova poslání. Ježíšovo rozhodnutí je radikální a totální, a ti, kdo ho následují, jsou povolání se s ní poměřovat. Evangelista nám představuje tři osoby - lze říci tři případy povolání – jež nastiňují požadavky kladené na toho, kdo chce následovat Ježíše až do úplného konce.

První z nich Mu slibuje: »půjdu za tebou všude, kam půjdeš« (v.57). Je velkodušný! Ježíš mu však odpovídá, že Syn člověka narozdíl od lišek, které mají doupata, a ptáků, kteří mají hnízda, »nemá, kam by hlavu položil« (v.58). Ježíš je absolutně chudý. Opustil totiž svůj rodný dům a zřekl se každé jistoty, aby zvěstoval Boží království ztraceným ovcím svého lidu. Ježíš tak ukázal svým učedníkům – nám – že naše poslání ve světě nemůže být statické, nýbrž putující. Křesťan je poutník. Církev je svojí povahou v pohybu, není usedlá a spokojená ve své ohrádce. Je otevřena těm nejširším horizontům; církev je poslaná nést evangelium na cesty a dosáhnout lidských a existenciálních periferií. Tolik k tomu prvnímu.

Druhý, kterého Ježíš potkává, dostává povolání přímo od Ježíše, avšak odpovídá mu: »Pane, dovol mi, abych napřed šel pochovat svého otce« (v.59). Je to legitimní požadavek, založený na přikázání ctít otce i matku (srov. Ex 20,12). Nicméně Ježíš mu řekne: »Nech, ať mrtví pochovávají své mrtvé« (v.60). Těmito záměrně provokujícími slovy míní potvrdit prvenství Jeho následování a zvěstování Božího království i před těmi nejdůležitějšími skutečnostmi, jakou je rodina. Naléhavost šířit evangelium, které láme okovy smrti a zahajuje  věčný život, neakceptuje prodlevy, nýbrž vyžaduje pohotovost a ochotu. Církev je tedy putující, rozhodná, jedná spěšně, okamžitě a bez otálení.

Třetí chce rovněž Ježíše následovat, ale pod podmínkou, že se napřed bude moci rozloučit se svými příbuznými. Mistr mu však odpovídá: »Žádný, kdo položil ruku na pluh a ohlíží se za sebe, není způsobilý pro Boží království« (v.62). Následovaní Ježíše vylučuje stýskání a zdráhání, ale vyžaduje rozhodnost.

Církev následuje Ježíše putováním, neprodleným jednáním, okamžitě a rozhodně. Hodnota podmínek, které klade Ježíš – putování, pohotovost a rozhodnost – nespočívá v sérii „záporů“ projevených vůči tomu, co je v životě dobré a důležité. Důraz spočívá spíše na hlavním cíli, totiž stát se Kristovým učedníkem! Svobodná a vědomá volba, přijatá z lásky jako odpověď na nesmírnou Boží milost a nikoli za účelem prosadit sebe sama. To je smutné! Běda těm, kdo míní následovat Ježíše, aby prosazovali sebe, tedy kvůli kariéře, a stali se tak váženými nebo dosáhli prestižního postavení. Ježíš chce, abychom byli nadchnuti Jím a evangeliem a toto nadchnutí srdce se projevovalo konkrétními gesty sblížení, přiblížení se těm bratřím, kteří nejvíce potřebují přijetí a péči. Právě tak jako jednal Ježíš.

Panna Maria, ikona putující církve, ať nám pomáhá radostně následovat Pána Ježíše a s obnovenou láskou k bratřím šířit dobrou zvěst spásy.