papež František | Sekce: Kázání

Postní doba (cyklus B)
2. neděle postní / Angelus - papež František

Tato druhá neděle postní nás zve k tomu, abychom kontemplovali Ježíšovo proměnění na hoře, ke kterému došlo před jeho třemi učedníky (Mk 9,2-10). Krátce předtím Ježíš řekl, že v Jeruzalémě bude mnoho trpět, bude odmítnut a zabit. Můžeme si domyslet, co se asi odehrávalo v myslích jeho nejbližších přátel, jeho učedníků. Obraz silného a vítězného Mesiáše vstupuje do krize, jejich sny se hroutí a narůstá strach, že jejich Mistr, ve kterého uvěřili, bude zabit jako nejhorší ze zločinců. Je to právě v této chvíli, kdy Ježíš zavolá Petra, Jakuba a Jana a vezme je s sebou na horu.

Evangelium říká: “Vyvedl je na vysokou horu” (v. 2). V Bibli má hora zvláštní význam. Je to vysoké místo, kde se země a nebesa dotýkají, kde Mojžíš a proroci zakusili mimořádnou zkušenost setkání s Bohem. Vystoupit na horu znamená přiblížit se jaksi Bohu. Ježíš stoupá vzhůru spolu se třemi učedníky a zůstávají na vrcholu hory. Zde se před nimi promění. Jeho rozzářený obličej a zářící oděv, které jsou předobrazem jeho vzkříšení, ukazují těmto vyděšeným lidem světlo, světlo naděje, světlo, které překonává temnotu. Smrt nebude mít poslední slovo, protože se otevře slávě vzkříšení. Ježíš jim tedy oznamuje, že zemře, ale pak je vyvede na horu a ukáže jim něco z toho, co se stane potom, totiž vzkříšení.

Bratři a sestry, jak řekl apoštol Petr, je dobré zůstávat s Pánem na hoře (srv. v. 5), žít tuto předchuť světla již během postní doby. Je to výzva k tomu, abychom pamatovali na to, zvláště pokud procházíme nějakou těžkou zkouškou, že Pán vstal a nedovolí temnotě, aby měla poslední slovo.

Někdy se nám přihodí, že procházíme chvílemi temnoty v osobním životě, v rodině nebo ve společnosti a že se bojíme, že z toho není cesta ven. Cítíme strach tváří v tvář velkým nejistotám jako jsou nemoci, bolest nevinných nebo mystérium smrti. I na samotné cestě víry často klopýtáme, když se setkáváme se skandálem kříže a nároky evangelia, které po nás žádá vložit náš život do služby a ztratit ho v lásce, místo abychom ho zachraňovali sami pro sebe. Potřebujeme tedy jiný pohled, světlo, které osvěcuje v hlubině tajemství života a které nám pomáhá povznést se nad naše plány a měřítka tohoto světa. My jsme také voláni, abychom vystoupili nahoru a kontemplovali krásu Vzkříšeného, který rozžíhá světlo ve všech oblastech našeho života a který nám pomáhá rozumět dějinám na základě velikonočního vítězství.

Buďme však bdělí. Ten Petrův pocit “jak krásné je tady zůstávat”, by se neměl proměnit v duchovní lenost. Nemůžeme na této hoře zůstat a sami si užívat Blaženosti tohoto setkání. Ježíš sám nás doprovází dolů, mezi naše bližní, zpět do každodenního života. Musíme si dávat pozor na duchovní lenost. Duchovní lenost znamená, že my sami jsme v pořádku díky naší modlitbě a liturgii a že nám to stačí. Ne! Vystoupit na horu neznamená zapomenout na realitu. Modlit se nikdy neznamená uhýbat před námahou života. Světlo víry neslouží k tomu, aby způsobovalo příjemný duchovní pocit. Toto není Ježíšovo poselství. Jsme voláni ke zkušenosti setkání s Kristem proto, abychom osvíceni jeho světlem mohli toto světlo nést dál a dát mu možnost zářit všude. Máme rozsvěcet malá světla v srdcích lidí. Máme být malými svítilnami evangelia, které nesou trochu lásky a naděje. Toto je poslání křesťana.

Prosme Panu Marii, aby nám pomohla přijmout s úžasem světlo Kristovo, abychom ho uchovávali a sdíleli.